Morgan Rice - Přistání

Probíhal chodbami NASA a unikal jim jen tak tak. Objevovali se ve dveřích, ve kterých se objevit nemohli, a i když Kevin v NASA nějakou dobu žil, nedařilo se mu najít cestu ven. Netušil, co má dělat.

Vrhl se do jedné z laboratoří. Zabouchl za sebou dveře a zabarikádoval je židlemi, stoly a vším co mu přišlo pod ruku. Proměnění lidé za dveřmi do nich nepřestávali bušit. Tupé údery jejich rukou narážejících do dveří se nesly laboratoří a náhle se ozvalo poplašné hlášení…

Kevin se probudil se zalapáním po dechu. Všude byla tma, ale při pohledu na mobil si Kevin uvědomil, že je to jen kvůli tomu, že je bunkr pod zemí. Zvuk poplašného hlášení ale bylo slyšet dál, stejně jako tupé kovové dunění.

Věděl, že je vzhůru i Luna, protože rozsvítila.

„Co je to?“ zeptal se Kevin.

Luna se na něj podívala. „Myslím… myslím, že se někdo chce dostat dovnitř.“

Spěchali do velícího střediska. Jak se blížili ke vchodu, bylo bušení stále hlasitější. Kevina by zajímalo, čím do těch dveří, kdo bušil – vždyť za nimi byla ještě přechodová komora.

Luna vypadala ustaraně.

„Co se děje?“ zeptal se Kevin.

„Co když jsou to vetřelci, nebo proměnění?“ zeptala se. „Co když loví přeživší?“

„Proč by to dělali?“ zeptal se Kevin, ale ucítil vlnu strachu. Co když má Luna pravdu? Co když se dostanou dovnitř?

„Protože já bych to tak udělala, kdybych byla na jejich místě,“ odpověděla Luna. „Sebrala bych všechno a postarala se, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl bránit nebo mstít. Zabila bych každého, kdo by se mi postavil do cesty.“

Jako už po několikáté vyděsila Kevina Luna svojí temnou stránkou. I tak ale cítil strach, který se za jejími slovy skrýval. I on ho měl. Co když se dostali do bezpečí jen, aby zjistili, že vlastně v bezpečí nejsou?

„Zjistíme, kdo je tam venku?“ zeptal se Kevin.

Luna ukázala na temné obrazovky. „Už od včera nevidíme vůbec nic.“

„Ale tady bylo jen vysílání ze světa,“ nedal se Kevin. „Musí tu být… nevím, nějaké bezpečnostní kamery nebo něco.“

Určitě tam byly. Vojenská výzkumná základna přece nemohla být slepá a neřešit, co se děje kolem. Začal mačkat tlačítka a snažil se zjistit, které to všechno uvede do chodu. Většina obrazovek nereagovala. Signál z okolního světa byl buď něčím blokovaný, nikdo už nevysílal, nebo… kdo ví. Luna také zkusila několik tlačítek i když ji Kevin podezříval, že ani ona sama neví, co vlastně dělá. Stejně jako on.

„Ať je to, kdo je to, nevím, jestli ho pouštět dovnitř,“ řekla Luna. „Může to být kdokoli.“

„To může,“ přikývl Kevin, „ale co když je to někdo, kdo potřebuje naši pomoc?“

„Možná,“ pronesla Luna, ale nezněla nijak přesvědčeně. „Ať je to, kdo je to, do těch dveří mlátí fakt silně.“

To byla pravda. Kovové dunění se neslo chodbami dlouhou ozvěnou. Šlo vždy o tři rány a Kevin si jen pomalu uvědomoval, že rozestupy mezi ránami mají určitý vzor.

„Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké,“ řekl.

„Myslíš SOS?“ vydechla Luna.

Kevin vykulil oči.

„Myslela jsem, že to znají všichni,“ řekla. „Já si z morseovky asi víc nepamatuju.“

„Takže je to někdo, kdo má problémy?“ zeptal se Kevin a při té myšlence ucítil nový příval strachu. Neměli by pomáhat místo toho, aby takhle váhali? Na jedné klávesnici si všiml obrázku kamery. Stiskl ho a na obrazovkách se objevily záběry z bezpečnostních kamer kolem základny.

„Tamhle,“ ukázala Luna na jeden ze záběrů. Kevin nevěděl, na co se soustředit. „Pusť mě k tomu.“

Stiskla nějaká tlačítka a záběr se objevil na víc obrazovkách.

Kevin nevěděl, co čekal – hordu lidí ovládanou vetřelci, vojáka, který věděl o téhle základně a probojoval se k ní přes mimozemšťany? Dost možná něco takového, ale určitě ne dívku v jeho věku, která v pravidelném rytmu bušila do dveří zbytkem nějaké značky.

Měla sportovní postavu, tmavé, na krátko ostříhané vlasy a provokativní piercing v nose. Kevin viděl, že má hezký obličej. Vlastně moc hezký, pomyslel si. Současně si ale uvědomil, že by asi dívka neměla radost, kdyby jí to řekl. Měla na sobě tmavou mikinu s kapucí a na ní ještě koženou bundu, která jí byla očividně moc velká. Na nohou rozedrané džínsy a trekingové boty. Na zádech nesla malý batoh, jako kdyby opravdu byla na túře v horách, ale podle toho, jak vypadala, se zdálo, že spíš utíká z domova. Oblečení totiž měla tak špinavé, až se zdálo, že byla venku dávno před příchodem vetřelců.

„Tohle se mi nelíbí,“ pronesla Luna. „Proč se dovnitř snaží dostat jen jedna holka?“

„Nevím,“ řekl Kevin, „ale asi bysme ji měli pustit.“

Dávalo to přece smysl, nebo ne? Pokud žádala o pomoct, měli by to alespoň zkusit, že? Dívka se teď dívala přímo do kamery, a i když neslyšeli žádný zvuk, bylo jasné, že nemá zrovna radost, když je zavřená venku.

Luna něco stiskla a teď už dívku slyšeli díky vnějším mikrofonům.

„…pustit dovnitř! Ty věci tu pořád ještě jsou! Určitě!“

Kevin se zadíval na jinou obrazovku a opravdu na ní viděl nějaký pohyb. Pohyb lidí, kteří se pohybovali sice pomalu, ale s jasným cílem. Bylo očividné, že se jich zmocnili vetřelci.

„Měli bysme ji pustit dovnitř,“ řekl Kevin. „Nemůžeme ji nechat venku.“

„Nemá masku,“ podotkla Luna.

„A?“

Luna zavrtěla hlavou. „A pokud nemá masku, jak je možné, že ji ty výpary neproměnily? Jak můžeme vědět, že není jednou z nich?“

Jako kdyby je dívka slyšela. Přiblížila se ke kameře a doslova na ně upřela oči.

„Vím, že tam jste,“ řekla. „Viděla jsem, že se ta kamera pohnula. Hele, nejsem jedna z nich. Jsem normální. Podívejte se!“

Kevin se jí zadíval do očí. Měla je vykulené a tmavě hnědé. Hlavní ale bylo, že její zornice byly normální. Ne bílé, jako u vědců, kterých se zmocnily výpary z kamene nebo u jeho matky, která na něj čekala doma…

„Musíme ji pustit dovnitř,“ prohlásil Kevin. Pokud ji necháme venku, dostanou ji.“

Na obrazovce skutečně bylo vidět postavy ve vojenských uniformách, jak se přibližují.

Rozběhl se k přechodové komoře a v ruce svíral klíč od doktorky Levinové. Za dveřmi čekala dívka, zatímco vojáci začali zrychlovat.

„Dovnitř, rychle!“ vyhrkl Kevin. Zatáhl dívku dovnitř. Neměli času nazbyt. Zatáhl za dveře a věděl, že jakmile se zavřou budou v bezpečí. Vytvoří přehradu mezi nimi a proměněnci.

Dveře se nedovřely.

„Pomoz mi,“ křikl Kevin na dívku. Táhl ze všech sil, cítil, jak jsou dveře těžké. Dívka se chopila madla a ze všech sil zabrala.

Vojáci se stále přibližovali, teď už běželi. Jediné, co mohl Kevin dělat, bylo soustředit se na dveře. Jen díky tomu potlačil strach, nepustil je a neutekl.

Konečně se dveře pohnuly a se zaskřípěním se zavřely. Kevin slyšel duté cvaknutí, se kterým zapadly na místo a zarachocení automatického zámku.

„Spouštím dekontaminační proceduru,“ pronesl elektronický hlas stejným tónem, jako když se tu Kevin s Lunou objevili poprvé. Pak se ozvalo syčení vzduchu hnaného přes filtry bunkru.

„Ahoj, já jsem Kevin,“ představil se. Měl pocit, že by v takovou chvíli měl říct něco dramatičtějšího, ale nenapadlo ho, co by to mělo být.