Morgan Rice - Přistání

„Nezabezpečené prostředí?“ zeptala se Luna. „Co myslíš, že to znamená?“

„Řekl bych, že tenhle východ asi nemá přechodovou komoru,“ hádal Kevin. Slova kolem průlezu působila výhružně. Jako by bylo nebezpečné ho otevřít. Možná to tak skutečně bylo.

„Nemá přechodovou komoru?“

„Asi by jen zdržovala, když je potřeba se rychle dostat ven.“

Viděl, jak Luna sklouzla rukou k masce, kterou musela mít nasazenou celou cestu sem a která se jí teď houpala na opasku džínů. Kevin tušil, na co myslí.

„Ty výpary se sem určitě nedostanou,“ snažil se ji uklidnit. Nechtěl, aby byla vyděšená. „Určitě ne, pokud neotevřeme.“

„Vím, že je to hloupost,“ řekla Luna. „Nejspíš už nejsou ani tam venku. Jen, že ti lidé, které už to ovládá…“

„Prostě máš pocit, že tu není bezpečno?“ zkusil to Kevin. Právě teď by asi neměl pocit bezpečí vůbec nikde, dokonce ani tady.

Luna přikývla. „Radši bych se u těch dveří nezdržovala.“

Kevin s ní zamířil zpět do bunkru, dál od nouzového východu. On se cítil o něco lépe – věděl, že pokud by to bylo nutné, můžou utéct zadním vchodem. I když doufal, že to nutné nebude. Potřebovali se teď někde skrýt. Někde, kde je mimozemšťané nenajdou a kde budou moct vydržet tak dlouho, než bude bezpečné vyjít ven.

Nebo dokud ho nezabije jeho nemoc. To byla dost děsivá myšlenka. Právě teď neměl žádné leukodystrofické záchvaty ani třesy, ale nepochyboval, že se vrátí. A že se zhorší. Jen díky tomu, že musel řešit horší věci, se nesoustředil na svoji nemoc. V porovnání s mimozemskou invazí mu připadala nevýznamná.

„Myslím, že tam dole jsou místnosti,“ řekla Luna a vedla ho jednou z chodeb. Opravdu tam byly. Obrovské ubytovny plné kavalců. Většina z nich byla neobsazených, některé ale byly rozestlané a byly u nich nějaké osobní věci.

„Člověk by řekl, že alespoň někteří zůstanou uvnitř,“ pronesl Kevin. „To, že tu není vůbec nikdo, nedává smysl.“

Luna zavrtěla hlavou. „Nejspíš šli ven pomáhat. A pak… no, když si uvědomili, že to není dobrý nápad, už je ovládali vetřelci.“

Vypadalo to tak, ale byla to příšerná představa.

„Chybí mi rodiče,“ pronesla náhle Luna. Možná nad tím přemýšlela celou dobu. Bolest, kterou cítil Kevin kvůli ztrátě matky taky nezmizela. Pouze ustoupila do pozadí kvůli potřebě dělat jiné věci, kvůli potřebě dostat se do bezpečí a postarat se o to, aby byli oba v bezpečí.

„Taky mi chybí mamka,“ přiznal Kevin a posadil se na jeden z kavalců. Uvědomil si, že si nevzpomíná, jak vypadala, než se jí zmocnili vetřelci. Dokázal si vybavit jen to, jak otevřela dveře a chtěla ho chytit.

Luna se posadila na druhý kavalec. Ani jeden z nich se neposadil na jeden z rozestlaných. Měli pocit, že by to nebylo správné. Že ty kavalce někomu patřily a že by se ti lidé mohli každou chvíli vrátit.

„Nejde jen o mé rodiče,“ řekla Luna. „Co všichni ostatní ve škole? Všichni lidé, které jsem kdy potkala. Všechny je unesli. Úplně všechny.“

Složila hlavu do dlaní a Kevin se ji pokusil vzít za ruku. Nic neříkal. I jemu ta myšlenka vyrazila dech. To, že všechny ostatní unesli mimozemšťané. Všechny lidi – přátele, celebrity, i ty, o kterých nikdy neslyšel…

„Už nikdo nezbyl,“ pronesla Luna.

„Myslel jsem, že jsi lidi stejně neměla ráda,“ opáčil Kevin. „Myslel jsem, že podle tebe byla většina lidí stejně hloupá.“

Luna se při těch slovech lehce usmála, ale zdálo se, že ji to stojí spoustu sil. „Raději bych hlupáky než lidi ovládané vetřelci.“ Odmlčela se. „Myslíš… myslíš, že budou lidi zase v pořádku?“

Kevin se na ni nemohl ani podívat. „Nevím.“ Nenapadalo ho, jak by se mohli uzdravit. „Ale my jsme v bezpečí. A to je jediné, na čem záleží.“

Nebylo to to jediné, ani zdaleka ne.

***

Znovu prohledávali bunkr, než narazili na další zásoby prostěradel a přikrývek. Nehodlali si brát nic z rozestlaných postelí. Nechali je ve stavu, v jakém je našli. Jako kdyby se jejich majitelé mohli každou chvíli vrátit. Kevinovi ale bylo jasné, že se to nejspíš nestane. Nejspíš je teď všechny ovládali vetřelci.

Vrátili se do kuchyně, aby se najedli. Na balíčku bylo uvedené kuře, ale Kevinovi přišlo jídlo úplně bez chuti. Možná to bylo dobře, vzhledem k tomu, jak se tvářila Luna.

„Už nikdy si nebudu stěžovat na zeleninu,“ pronesla, i když jí to Kevin nevěřil. Nebyla by to Luna, kdyby si nestěžovala.

Když dojedli, postupně se umyli v jedné z koupelen. Nejspíš by si každý mohli zabrat jednu dvě nebo víc koupelen jen pro sebe, ale Kevin se nechtěl vzdalovat od Luny. Když přišlo na volbu postelí, vybrali si dvě, které byly téměř vedle sebe, i když si mohli vybrat z nepřeberného počtu. Bylo to, jako kdyby měli soukromý ostrov jen pro sebe a když se Kevin hodně snažil, dokázal by skoro předstírat, že jde jen o nějakou školní akci. Ve skutečnosti se mu to nedařilo, ale minimálně to zkusil.

Zhasli světla a do postele se dostali za pomoci vojenských svítilen. Luna se vyškrábala na hodní palandu vybrané postele, zatímco Kevin u té své zůstal dole.

„Bojíš se výšek?“ zeptala se Luna.

„Nechci, abych cestou nahoru měl nějaké vidění a spadl přitom ze žebříku,“ odpověděl Kevin. Ne, že by měl nějaké vize od chvíle, kdy ostatní varoval před invazí. Ne, že by k něčemu bylo, kdyby přišly nové vize. Zamyslel se, k čemu mu ty vize vlastně byly, když stejně nepřinesly nic dobrého.

„Jasně,“ přikývla Luna. „Myslím… jo, asi bys měl být opatrný.“

„Možná, že bude ráno moudřejší večera,“ usmál se Kevin. Sám tomu moc nevěřil.

„Nejdřív se ho musíme dočkat,“ podotkla Luna.

„To určitě zvládneme,“ řekl Kevin. Co je vlastně bude čekat ráno? Budou po světě pobíhat hordy mimozemšťanů? Bude povrch planety proměněný v neobyvatelnou poušť?

„Možná, že přijdeme na to, co dál,“ pronesla Luna. „Možná, že si vysníme, jak tohle všechno zvládnout.“

„Možná,“ přikývl Kevin, i když se bál, že ve snech uvidí jen davy mlčících a zírajících lidí.

„Dobrou noc,“ pronesl.

„Dobrou.“

Kevin měl pocit, jako by mu usínání trvalo celou věčnost. Ležel v temnotě a poslouchal prohlubující se Lunin dech. Pak začala chrápat a Kevin si byl jistý, že když jí o tom řekne, bude to popírat. Bez ní by to tu bylo úplně jiné. I kdyby tu byl Kevin s někým jiným, nejspíš by si připadal osamělý, ale takhle…

…takhle byl pořád skoro sám, ale mohl svoji samotu sdílet s Lunou. Kevin se nedokázal odpoutat od myšlenek na to, co se stalo s jeho matkou, se všemi ostatními, ale když už nic jiného, alespoň Luna byla v bezpečí.

Tyhle myšlenky ho pronásledovaly celou dobu před usnutím a pak i ve snech.

Ve snech ho totiž obklopovaly davy lidí, které znal. Byla tam jeho matka, přátelé ze školy, učitelé, lidé z NASA. Byl tam Ted ověšený vojenským materiálem, profesor Brewster, jehož pohled naznačoval, že nesouhlasí s ničím, co Kevin kdy udělal.

Rysy jejich obličejů se pod Kevinovým pohledem měnily v úplně cizí. Jako ze sbírky sci-fi filmů. Někteří měli náhle šedivou kůži a velké černé oči, jiní zase působili jako hmyz s chitinovými pláty. Profesor Brewster měl místo rukou chapadla a doktorka Levinová měla doslova oči na stopkách. Pohnuli se směrem ke Kevinovi a ten se dal do běhu.