Morgan Rice - Přistání

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Kevin praštil do jednoho z monitorů na stěně. Jednak kvůli tomu, že byl rozčílený a také proto, že v televizi to vždycky zabralo. Tady ale ne, což ho rozčílilo ještě víc.

„Přece se nemohly jen tak vypnout,“ rozohnil se. Nebyly snad tyhle systémy navržené tak, aby přežily v podstatě cokoli? „Ne zrovna teď.“

Ne, když sledovali konec světa v přímém přenosu. Sledovali lidi, jak se scházejí a nad nimi prolétají lodě vetřelců. Luna vedle něj jen zírala do stropu, jako kdyby předpokládala, že se vše zase samo rozběhne. Nebo možná myslela na své rodiče, kteří byli někde tam venku a nastupovali do lodě mimozemšťanů.

Kevin ji objal a v tu chvíli si nebyl jistý, jestli chce dodat odvahu jí nebo sám sobě.

„Myslíš, že jsou ti lidé v pořádku?“ zeptala se Luna. „A moji rodiče?“

Kevin polkl. Pomyslel na všechny ty lidi, kteří se řadili k nástupu do lodí. Byla mezi nimi i jeho matka.

„Doufám, že ano,“ hlesl.

„Tohle není správné,“ pronesla Luna. „Jsme tady v bunkru v bezpečí, zatímco všichni ostatní jsou tam venku… kolik lidí se asi proměnilo?“

Kevin se zamyslel nad masami lidí, které viděli na obrazovkách, než se vypnuly, a na to, jak postupně ubývalo lidí, kteří hlásili zprávy.

„Nevím, ale bude jich hodně,“ hádal.

„Možná se proměnili všichni,“ řekla Luna. „Možná jsme už jen my.“

„Můžeme zkusit něco udělat,“ řekl. „Možná se nám podaří najít způsob, to tu opravit. Pak se uvidí.“

Řekl to proto, aby přivedl Lunu na jiné myšlenky, ale i proto, že chtěl, aby se to podařilo. Co věděli o opravě počítačů? Kdyby tu byl někdo z vědců NASA… třeba doktorka Levinová… ale ta byla pryč, stejně jako všichni ostatní. Všechny je proměnila ta divná mlha, která je nutila, aby pronásledovali Kevina s Lunou.

„Pojď,“ vyzval Lunu a opatrně ji vzal za ruku. „Musíme se tu porozhlédnout.“

Luna přikývla, i když se zdálo, že moc nevnímá. „Asi máš pravdu.“

Vyrazili na průzkum bunkru pod Mount Diablo a když se Kevin rozhlédl, překvapilo ho, jak moc rozlehlý je to prostor. Kdyby se tu procházeli za jiných okolností, nejspíš by mu to přišlo jako super dobrodružství. Takhle ale Kevinovi každá ozvěna jejich kroků připomínala, jak osamělí jsou. Tohle byla rozlehlá vojenská základna a oni tu byli sami dva.

„Fakt hustý,“ pronesla Luna s očividně předstíraným úsměvem. „Je to jako se plížit obrovským skladištěm.“

Kevin věděl, že to nemyslí vážně. Ze všech sil se snažila být tou starou Lunou, ale nezněla vůbec věrohodně.

„To je v pohodě,“ řekl Kevin, „nemusíš nic předstírat. Já…“

Co vlastně chtěl říct? Že je taky smutný? Něco takového ani zdaleka nevystihovalo konec světa a ztrátu všech, na kom jim záleželo.

„Já vím, že ne,“ pronesla Luna. „Jen se snažím… být optimista. Nejspíš. Pojď, koukneme se, co tu máme.“

Kevin si nemohl pomoct, pořád měl pocit, že se prostě snaží najít něco, na co by se mohla soustředit. Zamířili spolu hlouběji do bunkru. Bylo to opravdu ohromné místo, které nejspíš mohlo poskytnout přístřeší stovkám lidí. Pod stropem se táhly trubky a kabely a na stěnách byly nápisy vyvedené žlutou barvou.

„Podívej,“ vyhrkla Luna a ukázala na jeden z nich, „tamhle je kuchyň.“

V tu chvíli Kevinovi hlasitě zakručelo v břiše. Sice to na jejich situaci nic neměnilo, zamířili ale směrem, kterým ukazovala šipka. Prošli jednou chodbou, pak další a dostali se do kuchyně, která měla očividně sloužit obrovskému množství lidí. V její zadní části byly dveře jako od trezoru, za nimi byly mrazáky. Za jinými dveřmi byly další skladovací prostory.

„Měli bysme se podívat, jestli je tam jídlo,“ navrhla Luna a rovnou jedny dveře otevřela.

Prostor za nimi byl větší, než by Kevin čekal. Všude bylo plno krabic. V jedné byly stříbřité, uzavřené balíčky, které vypadaly, jako by měly přežít celou věčnost.

„Je tu tolik jídla, že by nám vydrželo na zbytek života,“ prohlásil Kevin a uvědomil si, co právě řekl. „Teda ne… určitě tu nezůstaneme napořád.“

„A co když jo?“ zeptala se Luna.

Kevin si nebyl jistý, co odpovědět. Nedokázal si představit, že by tu měl zůstat. Nevěděl, jaké bude strávit v bunkru noc, natož celý život. „Tak bude nejspíš lepší být tady než tam venku. Alespoň jsme v bezpečí.“

„Možná,“ pronesla Luna a prohlížela si zdi, jako by posuzovala jejich tloušťku. „V bezpečí, jasně.“

„Měli bysme se podívat dál,“ vyzval ji Kevin. „Pokud tu máme zůstat, budeme potřebovat i další věci. Vodu, postel, vzduch. Spojení se světem.“

Všechno to vypočítával na prstech.

„A možná taky zjistit, jestli jsou sem další přístupové cesty,“ uvažovala Luna. „Musíme se postarat, aby se sem nedostal nikdo cizí.“

Kevin přikývl. Luna měla pravdu. Pokračovali v průzkumu bunkru a kuchyni přitom používali jako jakousi základnu. Chodili sem a tam a občas navštěvovali i hlavní řídící místnost, která byla bez aktivních obrazovek podivně tichá.

V jedné z místností opodál bylo množství komunikačního vybavení. Kevin poznal rádia a počítače. Bylo tam dokonce něco, co vypadalo jako starobylá telegrafní stanice. Jako kdyby lidé nevěřili, že modernější vybavení bude fungovat dostatečně spolehlivě.

„Mají tady spoustu věcí,“ vydechla Luna a stiskla přitom jedno z tlačítek. Ozvalo se hlasité elektrostatické šumění.

„My tu máme spoustu věcí,“ opravil ji Kevin. „Možná, že jestli jsou tam venku další lidé budeme s nimi moct komunikovat.“

Luna se rozhlédla. „Myslíš, že tam ještě někdo zůstal? Co když jsme poslední?“

Kevin nevěděl, co na to říct. Pokud měl být v pasti s posledním člověkem na Zemi, nevybral by si nikoho jiného než svoji nejlepší kamarádku. I tak ale doufal, že tam venku je ještě někdo další. Prostě musel doufat.

„Někde musejí být další lidé,“ řekl. „Jsou i jiné bunkry a úkryty a někomu určitě došlo, co se děje. Vždyť to bylo i ve zprávách, lidé museli vidět, jak to postupuje.“

„Nakonec ale vysílat přestali, podotkla Luna. „Nevíme, jestli tam venku ještě někdo je.“

Kevin při té myšlence polkl. Předpokládal, že prostě vypadl signál, ale co když nešlo o signál? Co když byli pryč i lidé, kteří přenosy natáčeli?

Zavrtěl hlavou. „Takhle přemýšlet nesmíme,“ řekl. „Musíme doufat, že tam jsou další lidé.“

„Lidé, kteří snad zabijí vetřelce,“ prohlásila Luna a v očích se jí zablesklo. Kevin z toho měl pocit, že kdyby teď měla možnost, bojovala by s mimozemšťany ona sama.

Chápal to. Taková už Luna byla – vlastně i kvůli tomu ji měl tak rád. Dokonce i on sám cítil stejný hněv, jako by v něm bublal stále víc. Stačilo pomyslet na to, jak ho vetřelci podvedli a o co všechno ho připravili.

Potřeboval se zaměstnat prohledáváním bunkru, protože jedinou alternativou byly myšlenky na jeho matku, přátele a všechny ostatní, kteří teď nejspíš stáli venku a čekali na přistání mimozemšťanů.

Pokračovali tak v prohlídce bunkru a netrvalo dlouho, než našli něco, co vypadalo jako východ. Nad uzávěrem, který vypadal jako dveře torpédometu – dokonce měly i obrovskou kulatou kliku – byl nápis „Nezabezpečené prostředí. Pouze pro případ nouze!“ Kevinovi připadaly dveře k průlezu příliš úzké – dospělí by možná měli problém se jimi protáhnout. On s Lunou ale problémy mít nebudou.