Morgan Rice - Rytíř, Následník, Princ

Thanos poklekl na tvrdou kamennou podlahu před královým křeslem. Sledoval, jak král s obtížemi zvedá meč. Jako by už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy to dělal naposledy.

Thanos myšlenkami zabloudil k meči, který měl u svého boku. Nepochyboval, že kdyby došlo na souboj mezi ním a králem, zvítězil by. Byl mladší, silnější a trénoval s těmi nejlepšími bojovníky, kteří kdy stanuli v Aréně. Znamenalo by to ale zabít svého otce. Víc než to, skutečně by to byla zrada.

„V životě jsem se naučil hodně věcí,“ pronesl král stále s mečem v rukách. „Když jsem byl ve tvém věku, byl jsem stejný jako ty. Byl jsem mladý, byl jsem silný. Bojoval jsem a bojoval jsem dobře. Zabíjel jsem muže v bitvách, zabíjel jsem muže v soubojích v Aréně. Snažil jsem se bojovat za všechno, o čem jsem si myslel, že je správné.“

„Co se s tebou stalo?“ zeptal se Thanos.

Král zkřivil rty do úšklebku. „Poučil jsem se. Zjistil jsem, že když jim dáš možnost, lidé k tobě nepřijdou, aby ti pomohli vstát. Místo toho tě roztrhají na kusy. Zkoušel jsem prokazovat soucit a pravdou je, že to nebylo nic víc než bláznovství. Když se ti někdo postaví, musíš ho zničit. Protože pokud ho nezničíš, zničí on tebe.“

„Nebo z něj uděláš svého přítele,“ řekl Thanos, „a on ti pomůže udělat svět lepším.“

„Přítele?“ zeptal se král a zvedl meč o kousek výš. „Mocní lidé nemají přátele. Mají spojence, služebníky a patolízaly, ale ani na chvilku si nemysli, že se k tobě nemohou obrátit zády. Rozumný člověk je udržuje na místě, na které patří, jinak je bude sledovat, jak proti němu povstanou.“

„Lidé si zaslouží víc než to,“ nedal se Thanos.

„Myslíš si, že lidé dostávají to, co si zaslouží?“ vykřikl král Claudius. „Dostanou to, co si vezmou! Mluvíš, jako by sis myslel, že lůza je nám rovná. Není. Už od narození jsme vychováváni tak, abychom jim vládli. Jsme vzdělanější, silnější, ve všech směrech lepší. Chtěl bys ubytovat prasečkáře ve svém sousedství, zatímco já jim chci ukázat, že patří do svých chlívků. Lucious to pochopil.“

„Lucious chápe pouze krutost,“ pronesl Thanos.

„A právě krutost je potřeba k vládnutí!“

Thanos pak sledoval, jak král máchl mečem. Možná se měl přikrčit. Možná by dokonce stihl sáhnout po svém meči. Místo toho ale zůstal klečet a sledoval, jak meč opsal široký oblouk směrem k jeho krku a ve slunečním světle se přitom leskl.

Zastavil se ještě před tím, než mu přesekl krk, ale ne příliš daleko. Thanos cítil štípnutí, když se ostří dotklo jeho kůže, ale ani se nepohnul, i když chtěl.

„Ani ses nezachvěl,“ konstatoval král. „Málem jsi ani nemrknul. Lucious by se pohnul. Pravděpodobně by škemral o život. To je jeho slabost. Ale Lucious má sílu dělat to, co je nutné, aby si udržel v rukou vládu. To proto je následníkem trůnu on. Dokud nevytěsníš slabost ze svého srdce, nepřijmu tě jako svého syna. Neprohlásím tě za vlastního. A pokud znovu napadneš mého právoplatného syna, přijdeš o hlavu. Rozumíš?“

Thanos vstal. Měl dost klečení před tímhle mužem. „Rozumím, otče. Naprosto ti rozumím.“

Obrátil se a vyrazil ke dveřím. Nečekal na královo svolení. Co by asi tak jeho otec mohl udělat? Kdyby ho zavolal zpátky, vypadal by kvůli tomu jako slaboch. Thanos vykročil ven, Stephania tam na něj stále čekala. Vypadala, že si kvůli okolostojícím strážím stále udržela svůj netečný výraz, ale když Thanos vyšel ven, přiběhla k němu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho a položila mu ruku na tvář. Pak jí sklouzla níž, a nakonec ji odtáhla. Thanos si všiml, že na ní má krev. „Thane, ty krvácíš!“

„To je jen škrábnutí,“ ujistil ji Thanos. „Z předchozího boje mám nejspíš horší.“

„Co se tam stalo?“ zeptala se Stephania.

Thanos se přinutil k úsměvu, ale ten byl kyselejší, než zamýšlel. „Jeho výsost se rozhodla, že mi připomene moje místo. Že ať už jsem princ nebo ne, zdaleka pro něj nemám takovou hodnotu jako Lucious.“

Stephania mu položila ruce na ramena. „Říkala jsem ti to, Thane. Byla to chyba. Nemůžeš tolik riskovat. Musíš mi slíbit, že mi budeš věřit, a že už nikdy neuděláš podobnou hloupost. Slib mi to.“

Souhlasně přikývl.

„Kvůli tobě, má lásko. Slibuji.“

Myslel to vážně. Jen tak vyrazit za Luciem a bojovat s ním nebyla správná strategie. Nedosáhl toho, co potřeboval. Lucious nebyl problém. Celé Impérium bylo problém. Na chvíli doufal, že by mohl krále přesvědčit, aby změnil jeho uspořádání, ale pravdou bylo, že jeho otec nechtěl nic měnit.

Ne, jedinou možností, kterou teď měl, byla pomoc rebelům. Nejen rebelům na Haylonu, ale všem rebelům v Impériu. Sám o sobě toho Thanos nemohl moc dokázat, ale společně by se jim mohlo podařit Impérium svrhnout.

Ať už se Ceres na Ostrově za mlhou podívala na cokoli, naplňovalo ji to úžasem nad podivnou krásou. Viděla jestřáby s duhově zbarveným peřím, kteří lovili drobná zvířátka na zemi, zatímco je samotné lovili zvláštní okřídlení hadi, kteří pak přistávali na věžích z bílého mramoru.

Procházela smaragdově zelenou trávou ostrova a zdálo se, jako by přesně věděla, kam má jít. Ve své vizi viděla sebe samu na vrcholku hory v dálce. Tam, kde k nebi trčely duhově zbarvené věže jako nějaká obrovská zvířata.

Cestou míjela nejrůznější květiny, a když se sklonila, aby se jich dotkla, ucítila pod prsty tvrdý kámen. Jejich okvětní lístky byly skutečně z kamene, tenkého jako rybí šupina. Podařilo se někomu vytesat takhle jemné květiny, nebo takto kamenné už vyrostly? Už když si tu možnost představila, došlo jí, jak podivné tohle místo ve skutečnosti bylo.

Ceres pokračovala v chůzi a neustále mířila k místu, kde, jak věděla… jak doufala… na ni bude čekat její matka.

Dorazila na úpatí hory a začala výstup vzhůru. Všude kolem ní ostrov pulzoval životem. Včely bzučely v trávě. Jelenu podobné stvoření s křišťálovými rohy tam, kde by mělo mít paroží, si Ceres dlouze prohlíželo, a nakonec odskákalo pryč.

V dohledu ale nebyli vůbec žádní lidé, navzdory tomu, že všude kolem bylo vidět spoustu budov. Ta nejbližší působila stejným dojmem, jako prázdná místnost, kterou všichni opustili teprve před krátkou chvílí. Ceres pokračovala ve výstupu na horu, na místo, kde věže tvořily kruh kolem rozlehlého travnatého kruhu. Mezerami mezi nimi bylo vidět na celý zbytek ostrova.

Ceres si ale výhled neužívala. Místo toho zírala přímo do středu kruhu. Stála v něm postava v čistě bílé róbě. Oproti Ceresině vizi, tahle postava nebyla v mlze, ani rozostřená. Stála tam a byla vidět stejně jasně, jako samotná Ceres. Ta udělala několik kroků kupředu, až jí byla téměř na dosah. Postava mohla být jen jedinou osobou.

„Matko?“

„Ceres.“

Postava v róbě se vrhla kupředu ve stejnou chvíli jako Ceres. Těžce se srazily v drtivém objětí, které, jak se zdálo, vyjadřovalo všechny věci, které Ceres nedokázala vyslovit: jak moc se na tuhle chvíli těšila, jak moc lásky cítila, jak úžasné bylo se setkat se ženou, kterou do té doby viděla jen ve svých představách.

„Věděla jsem, že přijdeš,“ pronesla žena, její matka, když od sebe ustoupily. „Ale něco vědět je pořád ještě něco jiného než tě skutečně vidět.“