Morgan Rice - Rytíř, Následník, Princ

Sňala si kápi a Ceres připadalo téměř nemožné, že by to mohla být její matka. Možná sestra, protože měly obě stejné rysy, stejné vlasy. Ceres se zdálo, jako by se dívala do zrcadla. Žena vypadala příliš mladě na to, aby mohla být Ceresinou matkou.

„Nerozumím tomu,“ řekla Ceres. „Ty jsi má matka?“

„To jsem.“ Znovu se naklonila, aby Ceres objala. „Vím, že to působí zvláštně, ale je to pravda. Můj druh může žít velmi dlouho. Já jsem Lycine.“

Jméno. Ceres konečně zjistila, jak se její matka skutečně jmenuje. Z nějakého důvodu jí to připadalo důležitější než všechno ostatní dohromady. Už kvůli tomu stálo za to sem dorazit. Chtěla by tu s ní stát a jen se na ni dívat klidně do skonání světa. Ale měla také spoustu otázek. Tolik, že je začala chrlit jednu za druhou.

„Co je tohle za místo?“ zeptala se. „Proč tu jsi tak sama? Počkej, co jsi myslela tím svým druhem?“

Lycine se usmála a posadila se na trávu. Ceres ji napodobila a také si sedla. Uvědomila si přitom, že pod nimi není jen tráva. Všimla si fragmentů kamene, které se skrývaly pod ní. Byly uspořádané do mozaiky, ale už dávno ji pokrylo okolní rostlinstvo.

„Není snadné zodpovědět všechny tvé otázky,“ pronesla Lycine. „Obzvlášť, když já sama mám spoustu otázek. Zajímáš mě ty, tvůj život. Zajímá mě všechno, Ceres. Ale zkusím ti odpovědět. Uděláme to tedy postaru? Odpověď za odpověď?“

Ceres nevěděla, co na to říct, ale zdálo se, že její matka ještě neskončila

„Vyprávějí si lidé tam venku stále ještě příběhy o Prastarých?“

„Ano,“ odpověděla Ceres. Vždycky raději poslouchala příběhy o bojepánech a jejich úspěších v Aréně, ale samozřejmě zaslechla něco i o Prastarých. Těch, kteří tu byli ještě před příchodem lidí. Těch, kteří někdy vypadali úplně stejně jako lidé a někdy úplně jinak. Těch, kteří toho tolik vybudovali a pak to ztratili. „Moment, chceš tím říct, že jsi—“

„Jedna z Prastarých, přesně tak,“ odpověděla Lycine. „Tohle bylo jedno z míst, které nám patřilo, než… no, stále ještě jsou věci, o kterých je lepší nemluvit. Navíc mi teď dlužíš odpověď. Takže mi řekni, jaký byl tvůj život. Nemohla jsem být s tebou, ale strávila jsem hodně času tím, že jsem si představovala, jaký pro tebe asi bude.“

Ceres se pokusila vše popsat, i když nevěděla, kde vlastně začít. Řekla Lycine o tom, jak vyrůstala s otcem, jak mu pomáhala v kovárně. Vyprávěla o svých bratrech. Vyprávěla o povstání a o Aréně. Dokonce se přiměla, aby vyprávěla o Rexovi a Thanovi, i když se přitom několikrát zakoktala a bylo jí do pláče.

„Ach, zlatíčko,“ pronesla její matka a vzala její ruce do dlaní. „Tak moc bych si přála, abych tě téhle bolesti mohla ušetřit. Přála bych si, abych mohla být s tebou.“

„Proč jsi nemohla?“ zeptala se Ceres. „To jsi celou dobu strávila tady?“

„Přesně tak,“ odpověděla Lycine. „Tohle bylo jedno z míst, která kdysi patřila mému lidu. Ostatní ho opustili. Dokonce i já ho opustila. Na nějakou dobu. V posledních letech je z něj ale jakási svatyně. A také místo, na kterém můžeš čekat.“

„Čekat?“ zeptala se Ceres. „Tím myslíš na mě?“

Viděla, jak její matka přikývla.

„Když lidé mluví o předpovídání budoucnosti, myslí si, že je to dar,“ řekla Lycine, „ale ve skutečnosti je to také prokletí. Když víš, co se stane, ztrácíš možnost volby, kterou bys měla, kdybys to nevěděla. Nezáleží na tom, jak moc si přeješ…“ Lycine zavrtěla hlavou a Ceres viděla smutek, který jí zahalil tvář. „Teď není čas na lítost. Mám tu svoji dceru a máme jen málo času naučit tě to, kvůli čemu jsi sem přišla.“

Usmála se a sevřela Ceresinu dlaň.

„Pojď se mnou.“

***

Ceres měla pocit, jako by během procházky s matkou po magickém ostrově uplynuly celé dny. Výhled byl skutečně dech beroucí. A navíc byla se svojí skutečnou matkou. Bylo to jako ve snu.

Když šly, bavily se hlavně o moci, kterou Ceres měla. Ceresina matka se snažila vysvětlit, odkud pochází a jak funguje, a Ceres se to snažila pochopit. Nejpodivnější bylo, že když matka mluvila, Ceres se zdálo, jako by ji její slova přímo nabíjela novou mocí.

Dokonce i teď, zatímco šly, cítila Ceres, jak se v ní moc vzdouvá a převaluje se jako dým, když jí matka položila ruku na rameno. Musela se naučit, jak to ovládat. Přišla sem, aby se naučila svoji moc používat, ale ve srovnání s radostí ze shledání s matkou to vypadalo jako úplně nepodstatná záležitost.

„To naše krev ti poskytuje moc,“ pronesla Lycine. „Ostrované se ti snažili pomoct ji odemknout, že ano?“

Ceres pomyslela na Eoina a na všechna podivná cvičení, která s ním absolvovala. „Ano.“

„Na lidi, kteří nejsou naší krve, chápou svět docela dobře,“ řekla Lycine. „Ale jsou věci, které ti nemohou ukázat dokonce ani oni. Už jsi z něčeho udělala kámen? Je to jedno z mých nadání, takže předpokládám, že ho budeš mít i ty.“

„Udělala kámen?“ zeptala se Ceres. Nechápala, co tím Lycine myslí. „Zatím se mi podařilo něčím pohnout. Byla jsem rychlejší, silnější. A taky—“

Nechtěla to doříct. Nechtěla, aby si o ní matka myslela něco špatného.

„A tvá moc zabíjela, když ti někdo nebo něco chtělo ublížit?“ pronesla Lycine.

Ceres přikývla.

„Za to se nemusíš stydět, dceruško. Zatím jsem tě příliš často neviděla, ale vím, jaký je tvůj osud. Jsi dobrý člověk. Tak dobrý, jak jsem jen mohla doufat. A co se týká proměny věcí v kámen …“

Došly na louku plnou purpurových a žlutých květin. Ceres přihlížela, když její matka utrhla jednu malou květinku s hedvábně jemnými okvětními plátky. Cítila, jak se moc její matky pohybuje a mění, jak se chvěje. Všechno jí připadalo podivně známé, ale mnohem víc usměrněné, vytvarované a přirozené.

Rostlinu pokryl kámen, jako když mráz pokrývá okno. Nešlo ale jen o povrch, rostlina zkameněla úplně celá. Ve stejném okamžiku, kdy to začalo, bylo zároveň po všem. Ceresina matka držela v rukou stejnou kamennou květinu, jakou Ceres už na ostrově viděla.

„Cítila jsi to?“ zeptala se Lycine.

Ceres přikývla. „Ale jak jsi to dokázala?“

„Vnímej to znovu.“ Utrhla další květinu a tentokrát ji v kámen měnila neskutečně pomalu. Z květiny se stala věc s mramorovými okvětními lístky a žulovým stonkem. Ceres se snažila vnímat pohyby moci, které vyvolávala její matka, a bylo to, jako by se to její vlastní moc snažila napodobit.

„Dobře,“ řekla Lycine. „Tvá krev už ví. Zkus to sama.“

Předala květinu Ceres. Ta se začala soustředit, snažila se uchopit moc uvnitř a stlačit ji do stejné formy, jakou cítila u své matky.

Květina vybuchla.

„No,“ zasmála se Lycine, „tak tohle jsem nečekala.“

Reagovala úplně jinak, než by reagovala matka, se kterou Ceres vyrůstala. Ta totiž Ceres tloukla i za ta nejmenší selhání. Lycine jí prostě jen podala další květinu.

„Uvolni se,“ řekla. „Už víš, jak bys to měla cítit. Uchop ten pocit. Přestav si ho. Přeměň ho ve skutečnost.“

Ceres se pokusila to provést. Snažila se myslet na to, co cítila, když její matka měnila květinu v kámen. Uchopila ten pocit a naplnila ho mocí, podobně jako kdyby její otec plnil formu roztaveným železem ve slévárně.

„Otevři oči, Ceres,“ požádala ji Lycine.