Morgan Rice - Rytíř, Následník, Princ

„Někdo ho musí zastavit,“ prohlásil Thanos.

„Ale ne takhle,“ trvala na svém Stephania. Thanos cítil dlaň, kterou mu položila na paži. Cítil, že mu tlačí ruku s mečem stranou. „Ne způsobem, při kterém pak zabijí i tebe. Přísahal jsi, že budeš můj po zbytek našich životů. Skutečně bys chtěl, aby to bylo tak krátce?“

„Stephanie—“ začal Thanos, ale ona ho nenechala domluvit.

„A co já?“ zeptala se. „V jakém nebezpečí pak budu já, když můj manžel zabije následníka trůnu? Ne, Thane, přestaň s tím. Nedělej to. Kvůli mně.“

Kdyby ho o to požádal kdokoli jiný, Thanos by to nejspíš přešel. V sázce bylo příliš mnoho. Ale nemohl riskovat Stephaniin život. Bodl. Meč se zabodl do prachu jen palec od Luciovy hlavy. Lucious se v tu chvíli odvalil, vyskočil na nohy a utíkal ke koni.

„Toho budeš litovat!“ zvolal ještě. „Přísahám, že toho budeš litovat!“

Thanos se i se Stephanií vracel domů a už z daleka viděl stráže, které na něj čekaly u městské brány. Zvedl bradu a pokračoval v jízdě. Čekal to. A nechystal se utíkat.

Stephania je samozřejmě viděla taky. Thanos si všiml, jak v sedle náhle ztuhla a během okamžiku změnila výraz z uvolněného ve formální. Bylo to, jako by si nasadila masku. Thanos ji bezděčně vzal za ruku, ve které svírala otěže.

Strážní před nimi zkřížili halapartny, aby nemohli pokračovat v cestě. Thanos zastavil koně. Udržoval ho tak, aby byl mezi strážemi a Stephanií. To pro případ, že je Lucious nějakým způsobem přesvědčil nebo uplatil, aby na ně zaútočili. Viděl, že k nim přistupuje důstojník a salutuje jim na pozdrav.

„Princi Thane, vítej zpátky v Delosu. Já a moji muži máme rozkaz doprovodit tě ke králi.“

„A co když si můj manžel nepřeje váš doprovod?“ zeptala se Stephania tónem, kterým by si mohla podmanit celé Impérium.

„Odpusť, má paní,“ pronesl důstojník, „ale král své rozkazy formuloval dost jasně.“

Thanos pozvedl ruku dřív, než se Stephania stihla znovu ozvat.

„Rozumím,“ řekl. „Půjdu s vámi.“

Strážní mu uvolnili cestu a k jejich cti je nutno dodat, že skutečně vypadali jako doprovod, kterým tvrdili, že mají být. Vedli je skrz Delos a Thanos si uvědomil, že cesta, kterou šli, byla jednou z nejkrásnějších ve městě. Drželi se ulic lemovaných stromy a honosnými domy šlechticů. Vyhýbali se nejhorším částem města, i když by tudy byla cesta kratší. Možná se chtěli pohybovat v bezpečnějších oblastech. Nebo si možná mysleli, že královští, jako jsou Thanos a Stephania, nechtějí vidět bídu ostatních lidí.

Brzy se dostali až ke hradu. Strážní je provedli skrz brány a stájníci pak převzali jejich koně. Společná cesta hradem byla více omezující. Byla kolem nich spousta stráží a v úzkých chodbách bylo těsno. Stephania vzala Thana za ruku a ten ji jemně stisknul, aby ji ujistil, že je stále s ní.

Když dorazili ke královským komnatám, postavili se jim do cesty příslušníci královy tělesné stráže.

„Král si přeje mluvit s princem Thanem o samotě,“ pronesl jeden z nich.

„Jsem jeho žena,“ pronesla Stephania tónem, o kterém Thanos předpokládal, že by kohokoli donutil uskočit Stephanii z cesty.

Nezdálo se ale, že by měl jakýkoli vliv na královu osobní stráž. „I přesto.“

„Bude to v pořádku,“ řekl Thanos.

Když vstoupil do komnaty, král už na něj čekal. Sám král Claudius. Stál opřený o meč, jehož jílec tvořila spletená chapadla obrovského krakena. Meč byl tak dlouhý, že králi sahal téměř k hrudi. Thanos nepochyboval, že čepel je ostrá jako břitva. Pak uslyšel klapnutí zavíraných dveří.

„Lucious mi řekl, co jsi udělal,“ řekl král.

„Je mi jasné, že běžel rovnou za tebou,“ odpověděl Thanos. „Řekl ti taky, co tou dobou dělal on?“

„Dělal to, co měl nařízeno,“ vyštěkl král, „aby se vypořádal s rebelií. Přesto jsi vyrazil za ním a zaútočil na něj. Zabil jsi jeho muže. Prý jsi ho porazil díky nějakému špinavému triku a zabil bys ho, kdyby se neobjevila a nezasáhla Stephania.“

„Jak masakrování vesničanů zastaví rebely?“ odporoval Thanos.

„Zajímáš se víc o vesničany než o své vlastní činy,“ pronesl král Claudius. Pozvedl meč, jako by ho chtěl potěžkat. „Útok na králova syna je zrada.“

„Já jsem králův syn,“ připomněl mu Thanos. „Nepopravil jsi Lucia, když se mě pokusil zabít.“

„Tvůj původ je také jediným důvodem, proč jsi stále naživu,“ odpověděl král. „Jsi můj syn, ale to je i Lucious. Přestaň mu vyhrožovat.“

V Thanovi se vzedmula vlna hněvu. „Nikdy nic nedostanu. Nemůžu ani přiznat, kdo jsem.“

V rohu místnosti stály sochy znázorňující slavné předky z královského rodokmenu. Byly stranou, téměř jako kdyby byly schválně schované. Jako by si král nechtěl připomínat, odkud pochází. Přesto na ně Thanos ukázal.

„Lucious se na ně může podívat a nárokovat si díky nim postavení sahající až do doby, kdy Impérium vzniklo,“ pronesl. „Může si nárokovat postavení díky všem, kteří získali trůn v době, když Prastaří opustili Delos. A co mám já? Nejasné drby o mém původu? Napůl zapomenuté vzpomínky na rodiče, o kterých ani nevím, jestli jsou skutečné?“

Král Claudius přešel na druhou stranu místnosti, kde měl své křeslo. Posadil se do něj a položil si meč na kolena.

„Máš čestné místo u dvora,“ řekl.

„Čestné místo u dvora?“ odpověděl Thanos. „Mám místo náhradního prince, o které nikdo nestojí. Lucious se mě na Haylonu možná pokusil zabít, ale byl jsi to v první řadě ty, kdo mě tam poslal.“

„Rebelie musí být potlačena, ať se rozhoří kdekoli,“ nedal se král. Thanos ho sledoval, jak přejíždí palcem po ostří meče na kolenou. „To sis musel uvědomit.“

„Já si toho uvědomil,“ prohlásil Thanos a přešel po místnosti, aby se zastavil před svým otcem. „Uvědomil jsem si, že by ses mě raději zbavil, než aby ses ke mně znal. Jsem tvůj nejstarší syn. Dle zákonů království bych měl být tvým následníkem. Nejstarší syn byl dědicem trůnu už od prvních dnů Delosu.“

„Nejstarší žijící syn,“ pronesl král tiše. „Myslíš si, že bys přežil, kdyby to lidé věděli?“

„Nesnaž se předstírat, že jsi mě chránil,“ odpověděl Thanos. „Chránil jsi jen sám sebe.“

„Raději to, než bojovat celý život za lidi, kteří si to ani nezaslouží,“ řekl král. „Víš, jak to vypadá, když pobíháš kolem a snažíš se chránit vesničany, kteří by měli znát své místo?“

„Vypadá to tak, jako že se o ně někdo stará!“ vykřikl Thanos. Nemohl si pomoct a musel zvýšit hlas. Zdálo se, že je to jediná možnost, jak přinutit otce, aby se nad tím zamyslel. Možná, že ho pak pochopí, možná, že se pak Impérium změní k lepšímu. „Vypadá to, jako že jejich vládci nejsou nepřátelé, kteří je touží vyvraždit, ale jsou to lidé, které by měli respektovat. Vypadá to, jako by pro nás jejich životy něco znamenaly, a že pro nás nejsou jen hračky na naše oslavy!“

Když Thanos domluvil, byl král dlouhou dobu zticha. Thanos v jeho očích viděl zuřivost. To bylo v pořádku. Téměř se to vyrovnalo hněvu, který cítil Thanos.

„Poklekni,“ pronesl král nakonec.

Thanos zaváhal jen na okamžik, ale i to očividně stačilo.

„Poklekni!“ vykřikl král. „Nebo chceš, abych tě k tomu přinutil? Ještě pořád jsem tu králem já!“