Morgan Rice - Rytíř, Následník, Princ

Ceres si ani neuvědomovala, kdy je zavřela. Když to ale uslyšela, přiměla se je otevřít a podívat se na květinu. Přesto se bála, co uvidí. Pohled do vlastní dlaně jí vyrazil dech. Nemohla tomu uvěřit. V ruce držela naprosto perfektní zkamenělou květinu. Zdálo se, že z ní svojí mocí vytvořila čedič.

„To jsem byla já?“ zeptala se Ceres. Dokonce i přes to, co všechno už dokázala, se jí to zdálo téměř nemožné.

„Ano, ty,“ odpověděla její matka a Ceres v jejím hlase slyšela hrdost. „Teď už tě jen musíme naučit, abys přitom nezavírala oči.“

To chtělo spoustu času a spoustu dalších květin. Přesto si Ceres uvědomila, že ji cvičení vlastně baví. Ještě víc než to – pokaždé, když se při jejích úspěších matka pousmála, cítila Ceres příval lásky. Dokonce, i když se minuty protáhly v hodiny, stále pokračovala v nácviku.

„Ano,“ prohlásila nakonec její matka, „tahle je perfektní.“

Ale bylo to ještě mnohem víc. Pro Ceres teď bylo snadné uchopit svoji vnitřní moc. Snadné ji vyvolat. Snadné pomocí ní změnit květinu v dokonalou kamennou krásu. Když ale příval radosti opadl, uvědomila si Ceres, jak moc je unavená.

„To je v pořádku,“ pronesla její matka a vzala ji za ruku. „Tvoje moc vyžaduje spoustu snahy a sil. Dokonce i ti nejsilnější z nás mají své limity.“ Usmála se. „Ale ty už svoji moc znáš. Vzedme se v tobě, když tě někdo ohrožuje, nebo když ji sama vyvoláš. A bude toho ještě víc.“

Ceres ucítila záchvěv moci své matky a uvědomila si celý potenciál, který její moc měla. Kamenné budovy a zahrady teď vnímala v úplně novém světle. Jako věci, které byly postaveny za pomoci oné moci, vytvořené způsobem, jaký žádný člověk nemohl pochopit. Z nějakého důvodu si teď připadala celá. Úplná.

Z výrazu její matky se ale část radosti vytratila. Ceres slyšela, jak si povzdechla.

„Co se děje?“ zeptala se Ceres.

„Jen bych si přála, abychom spolu mohly strávit víc času,“ řekla Lycine. „Moc ráda bych tě provedla všemi věžemi a vyprávěla ti o historii mého lidu. Moc ráda bych si vyslechla všechno o tom Thanovi, kterého jsi tolik milovala, a ukázala bych ti zahrady, jejichž stromy nikdy nespatřily sluneční světlo.“

„Tak to udělej,“ pronesla Ceres. Měla pocit, že tu může zůstat na věky. „Ukaž mi to všechno. Vyprávěj mi o minulosti. Vyprávěj mi o mém otci a o tom, co se stalo, když jsem se narodila.“

Lycine ale zavrtěla hlavou.

„To je věc, na kterou ještě nejsi připravená. Jak už jsem ti řekla dřív, osud může být jako vězení, zlatíčko, a tebe čeká větší osud než většinu ostatních.“

„Viděla jsem jeho záblesky,“ přiznala Ceres a vzpomněla si na sny, které se k ní vracely na lodi cestou k ostrovu.

„Pak víš, proč tu nemůžeme zůstat jako rodina, ať si to přejeme sebevíc,“ pronesla její matka. „I když možná, že si to pro nás budoucnost stále ještě chystá. To a ještě víc.“

„Přesto ale musím nejdřív odejít, že?“ zeptala se Ceres.

Lycine souhlasně přikývla.

„Přesně tak,“ řekla. „Musíš se vrátit tam, odkud jsi přišla, Ceres. Musíš se vrátit a osvobodit Delos z nadvlády Impéria. Tak, jak ti bylo předurčeno.“

Stephania ani nemohla uvěřit tomu, že s Thanem byli svoji už šest týdnů. Vzhledem k tomu, že přišel Měsíční festival, muselo to tak být. Šest týdnů radosti a štěstí. Každý týden byl tak úžasný, jak si jen mohla přát.

„Vypadáš úžasně,“ řekla, když si prohlédla Thana od hlavy až k patě. Sdíleli teď společné komnaty. V temně rudém hedvábí zdobeném rubíny a červeným zlatem vypadal jako postava z jiného světa. Stephania někdy ani nemohla uvěřit tomu, že ho skutečně získala.

„Vypadám, jako bych byl celý od krve,“ odpověděl suše Thanos.

„Což je tak nějak účel, vzhledem k tomu, že se festival pořádá u příležitosti krvavého měsíce,“ podotkla Stephania. Naklonila se k němu, aby ho políbila. Líbilo se jí, že to může udělat, kdykoli se jí zachce. Kdyby měli víc času, možná by toho udělala ještě mnohem víc.

„Ani moc nezáleží na tom, co si obléknu,“ pronesl Thanos. „Když tě mám po boku, nikdo ze sálu z tebe nespustí oči.“

Jiný muž by svůj kompliment možná pronesl vzletněji, ale na upřímnosti, s jakou ho pronesl Thanos, něco bylo. Pro Stephanii to znamenalo víc než všechny pečlivě sestavené básně světa.

Krom toho, ona opravdu těžce pracovala na tom, aby získala ty nejkrásnější šaty z celého Delosu. Třpytily se všemi odstíny rudé, jako by byly ze živého plamene. Dokonce uplatila krejčího, aby se ujistila, že původní šaty, určené pro ženu z nižších vrstev šlechty, se nezvratně opozdí.

Stephania nabídla Thanovi paži a on ji přijal. Vedl ji dlouhou hradní chodbou směrem k velké hodovní síni, ve které měli svatbu. Opravdu už to bylo šest týdnů, co byli svoji? Šest týdnů většího štěstí, než jaké kdy Stephania čekala. Společně žili v komnatách, které královna vyhradila pouze pro ně. Dokonce kolovaly zvěsti, že král plánuje Thanovi přenechat sídlo nedaleko města. Šest týdnů, kdy byli nejsledovanějším párem ve městě. Kamkoli přišli, budili rozruch. Stephania si to užívala.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.