Morgan Rice - Hrdinka, Zrádkyně, Dcera

Pronesla to tak netečně, tak posměšně, ale i kdyby to byla jen z poloviny pravda, Ceres by to zlomilo srdce. Bojovala po boku bojepánů. Cvičila s nimi. Byli to její přátelé a spojenci.

„Prostě se ti líbí být krutá,“ prohlásila Ceres.

K jejímu překvapení Stephania zavrtěla hlavou.

„Nech mě hádat. Myslíš si, že nejsem o nic lepší než ten idiot Lucious? Muž, který si nedokázal nic užít, pokud přitom někdo jiný nevřískal bolestí? Myslíš, že jsem jako on?“

Z Ceresina pohledu to vypadalo jako dost přesný popis. Zvlášť s ohledem na to, co mělo pravděpodobně přijít dál.

„A nejsi?“ zeptala se Ceres. „Ach, omlouvám se, už jsem si myslela, že to ty jsi mě hodila do kamenné díry a chtěla mě tu čekat na smrt.“

„Vlastně čekáš na mučení,“ pronesla Stephania. „Ale to jsi jen ty. Ty si zasloužíš všechno, co si pro tebe chystám. Protože jsi mi toho tolik sebrala. Thanos byl můj.“

Možná tomu skutečně věřila. Možná upřímně věřila tomu, že je normální zabíjet své soupeře v lásce i v životě.

„A co to ostatní?“ zeptala se Ceres. „Pokusíš se mě snad přesvědčit, že jsi v jádru dobrý člověk? Protože se obávám, že ten dojem vzal za své s lodí, která mě měla vzít na Ostrov vězňů.“

Možná ji neměla tak popichovat, protože Stephania vzala třetí vědro vody. Zdálo se, že se chvíli rozmýšlí, co s ním udělat, pak ale pokrčila rameny a vychrstla jeho obsah na Ceres. Voda byla mrazivě studená.

„Chci jen říct, že dobrota s tím nemá co dělat, hlupačko,“ štěkla na třesoucí se Ceres. „Žijeme ve světě, který se tě bez ptaní pokusí připravit o vše, co máš. Zvlášť, když jsi žena. Vždycky tu budou tací, jako Lucious. Vždycky se najde někdo, kdo chce jen brát.“

„A s takovými bojujeme,“ prohlásila Ceres. „Osvobozujeme ostatní! Chráníme je.“

Stephanii to rozesmálo.

„Vážně věříš tomu, že ty šílenosti fungují, že ano?“ zeptala se Stephania. „Myslíš si, že lidé jsou v jádru dobří, a když jim dáš šanci, budou se chovat správně.“

Pronesla to, jako by to bylo něco, z čeho si jde dělat legraci. Jako kdyby to nebyl dobrý přístup k životu.

„Takový ale život není,“ pokračovala Stephania. „Život je boj, ve kterém musíš bojovat, jakýmkoli způsobem dokážeš. Nikomu nesmíš dopřát moc, aby ti vládnul, ale sama shromažďuješ tolik moci, kolik můžeš, protože právě tak máš sílu rozdrtit ty, kteří se tě pokusí zradit.“

„Nepřipadám si zrovna zdrceně,“ opáčila Ceres. Nehodlala připustit, aby Stephania viděla, jak moc slabá se právě cítí. Jak prázdná se cítí. Bude se tvářit, že je silná, a bude doufat, že se jí podaří najít způsob, jak znovu zesílit.

Stephania pokrčila rameny.

„Ještě budeš. Tvoji rebelové právě bojují s armádou Šeropelu. Možná se jim podaří zvítězit. Pak tě vyměním za možnost volného odchodu z města i s tolika věcmi, kolik jen poberu. Spíše bych ale řekla, že se Šeropel prožene městem jako záplavová vlna. Nechám ji rozbít se o hradby a pak si s nimi promluvím.“

„Ty si myslíš, že se muži jako oni budou bavit s tebou?“ zasmála se Ceres. „Zabijí tě.“

Ceres si nebyla jistá, proč vlastně Stephanii varovala. Na světě by bylo lépe, kdyby Stephanii někdo zabil. I kdyby to měla být armáda Šeropelu.

„Myslíš, že jsem si to nepromyslela?“ odporovala Stephania. „Šeropel je rozdělený. Nemůže si dovolit nechat své vojáky sedět na místě a obléhat hrad, který nejde rychle dobýt. Během několika týdnů by začali bojovat mezi sebou, pokud ne dřív. Budou se mnou mluvit.“

„A myslíš, že s tebou budou jednat na rovinu?“ zeptala se Ceres.

Někdy skutečně nemohla uvěřit tomu, jak arogantní Stephania je.

„Nejsem blázen,“ pronesla Stephania. „Na prvním setkání nechám jednu svoji služebnou, aby se za mě vydávala. Takže pokud by se nás pokusili zradit, budu mít čas utéct skrz tunely. A potom vytáhnu tebe. Na kolenou a v řetězech. Předám tě Prvnímu kameni Irrienovi. Dar, díky kterému začnou mírová jednání. A kdo ví, možná, že bude První kámen Irrien… přístupný tomu, aby se naše dva národy spojily. Cítím, že po boku někoho takového bych dokázala velké věci.“

Ceres při těch slovech zavrtěla hlavou. Rozhodně se nechystala pokleknout na Stephaniin příkaz, ani na příkaz jakéhokoli jiného šlechtice. „Myslíš si, že ti poskytnu to zadostiučinění—“

„Myslím, že nemusím čekat, až mi ty cokoli poskytneš,“ vyštěkla Stephania. „Můžu si od tebe vzít cokoli, co budu chtít. Včetně tvého života. Pamatuj si, co ti řeknu: kdyby nebylo téhle války, poskytla bych ti milosrdenství a rovnou tě zabila.“

Zdálo se, že Stephania má skutečně divný pohled na to, jak vypadá milosrdenství, a vlastně i na všechno ostatní.

„Co se s tebou stalo?“ zeptala se jí Ceres. „Proč jsi taková?“

Stephania se při těch slovech usmála. „Viděla jsem svět, jaký je. A teď svět uvidí, jaká jsi ty. Nemůžu tě zabít, takže zničím symbol, za který ses vydávala. Budeš bojovat za mě, Ceres. Znovu a znovu, bez moci, díky které si lidé mysleli, že jsi něco zvláštního. A mezi námi, najdeme způsob, jak to udělat ještě horší.“

Znělo to úplně stejně, jako kdyby mluvil Lucious nebo kterýkoli jiný královský.

„Mě nezlomíš,“ slíbila jí Ceres. „Nezhroutím se a nebudu pro tvé pobavení prosit o milost. Ani kvůli tvé ubohé mstě, nebo jak tomu chceš říkat.“

„Ale budeš,“ slíbila jí na oplátku Stephania. „Poklekneš před Prvním kamenem Šeropelu a budeš škemrat, aby ses mohla stát jeho otrokem. O to se postarám.“

Felene ve své době ukradla spoustu lodí a teď měla radost, že tahle patří k těm lepším. Byl to spíš člun než loď, ale i tak se na něm plulo krásně. Zdálo se, že reaguje na pouhou myšlenku. Felene měla pocit, jako by s lodí tvořila jednu duši.

„Jedna díra mě nedostane,“ pronesla Felene a vylila vodu, která se do loďky nahrnula přes bok. I to ji bolelo a ve chvílích, kdy musela veslovat, protože vítr ustal…

Už při té myšlence se otřásla.

Opatrně zkoušela, co jí zranění dovolí. Hýbala rukou všemi směry, aby natáhla svaly na zádech. Při některých pohybech mohla své zranění úplně ignorovat, ale při některých—

„Do hlubin s tebou!“ zaklela Felene, když jí zády projela žhavá bolest.

Nejhorší na tom bylo, že každý záblesk bolesti s sebou přinášel vzpomínky na bodnutí. Na pohled do Elethiných očí, když Stephania vrazila Felene dýku do zad. Každý záchvěv fyzické bolesti s sebou přinášel pachuť zrady. Odvážila se doufat…

„V co?“ vykřikla Felene. „Že budeš konečně šťastná? Že odpluješ s princezničkou a nějakou krásnou holkou a svět vám prostě dá pokoj?“

Byla to hloupá myšlenka. Svět nikomu nedopřával šťastné konce, o jakých zpívali bardi ve svých pohádkách. Rozhodně ne zlodějům, k jakým Felene patřila. Ať se stalo cokoli, vždycky bylo něco dalšího, co ukrást. Ať už to byl drahokam, část mapy, nebo srdce dívky, která pak…

„Tak dost,“ řekla si Felene. Bylo to ale obtížnější, než se zdálo. Některé rány se prostě nezahojí.

Ne že by se rána v zádech už zhojila. Na pláži ji sešila, jak nejlépe mohla, ale přesto se Felene začínala bát. Zvedla košili a nalila si na ránu mořskou vodu. Zaťala zuby, aby nekřičela bolestí, a co nejlépe ránu vymyla.