Morgan Rice - Hrdinka, Zrádkyně, Dcera

Felene zranili už dřív, ale tohle vypadalo vážně. Podobná zranění už viděla na ostatních lidech a obvykle to neskončilo dobře. Vzpomínala na horského vůdce, kterého zmrzačily drápy ledového leoparda, když se Felene pokoušela vykrást jeden z opuštěných chrámů. Vzpomínala na otrokyni, kterou zachránila po tom, co ji její pán do krve zbičoval, a kterou následně viděla umírat. Vzpomínala na hráče, který trval na tom, že zůstane u stolu i potom, co si do ruky vrazil střep z rozbité sklenice.

Felene věděla, že by bylo rozumné se obrátit zpět tam, odkud přišla, najít léčitele a odpočívat tak dlouho, než zase nabere zpět svojí sílu. Samozřejmě tou dobou už bude nejspíš po invazi a všichni budou kdo ví kde. Felene by už ale byla v pořádku a mohla by jít, kamkoli by se jí zachtělo.

Nemuselo jí záležet na tom, jak to s invazí dopadne. Konec konců, ona byla zlodějka. Vždycky bylo co krást a vždycky bude někdo, kdo ji bude chtít zastavit. Po válce by se jí dokonce mohlo vést ještě lépe, protože pak obvykle nejsou věci tolik pod kontrolou a pro dostatečně šikovné lidi se najdou způsoby, jak toho využít.

Mohla by se vrátit do Šeropelu, odpočinout si a vyrazit na nějakou novou výpravu. Mohla by hledat dlouho ztracené ostrovy, vyrazit do zemí, kde je vše ve stálém sevření ledu. Mohla by najít poklady, násilí, ženské a pití. Všechno, co dávalo jejímu životu smysl.

Důvod, proč příď jejího člunu stále ještě mířila k Delosu, byl prostý: budou tam Stephania a Elethe. Stephania jí lhala o Thanovi. Využila ji, aby se dostala do Šeropelu, a pak se ji pokusila zabít. A co víc, pokusila se zabít Thana, i když zvěsti, které se nesly Šeropelem naznačovaly, že dobytí města rebely zřejmě přežil.

Felene si uvědomila, že Stephanii nemůže odpustit to, co udělala. Felene za sebou při svých plavbách nechávala spoustu nepřátel, ale neměla ráda nevyřízené záležitosti. V Dubovém brodu bojovala kvůli rok staré urážce, a jednou pronásledovala zámečníka, který se ji pokusil okrást o její podíl, přes polovinu kontinentu.

Stephania, za to, co udělala, zemře. A co se týká Elethe…

V mnoha ohledech byla její zrada ještě horší. Stephania byla had a Felene to věděla už od chvíle, kdy vstoupila na loď. Elethe ji přiměla, aby k ní něco cítila. Téměř poprvé v životě se Felene odvážila uvažovat dál než k další krádeži a začala snít.

„A co jsem si to vysnila,“ řekla si v duchu. „Cestování po světě, zachraňování princezen a svádění krásných dam. Kdo si myslíš, že jsi? Nějaká hrdinka?“

Znělo to jako něco, co by mohl dělat Thanos, ale ne někdo, jako ona.

„Můj život by byl mnohem snazší, kdybych tě nepotkala, princi Thane,“ řekla Felene. Zatáhla za jedno z lan a změnila kurz lodi.

Nemyslela to ale vážně. Hlavní věc, která by se na jejím životě změnila, pokud by nebylo Thana, byla jeho délka. Bez Thana by zemřela na Ostrově vězňů. A navíc…

By to člověk, který měl svůj cíl. Muž, který za něčím šel, i když mu to Felene musela připomenout. Byl to muž, který byl připraven bojovat se vším, co se mu postavilo do cesty. Bojoval s Impériem, i když by pro něj bylo snazší nebojovat. Byl připraven položit svůj život, aby zachránil lidi, jako je Stephania. Přesně takové věci dělal pravý hrdina.

„Předpokládám, že kdybych byla trochu rozumná, zamilovala bych se do tebe,“ pronesla Felene při myšlence na prince. Rozhodně by bylo lepší zamilovat se do něj než do Elethe. V životě ale člověk nedostane to, co si přeje. A když přijde na lásku, rozhodně není možné si vybírat.

Stačilo, že Thanos byl muž hodný respektu, dokonce obdivu. Stačilo, že jen myšlenka na něj dělala z Felene lepšího člověka.

„Když už ne rozumnějšího.“

Felene si povzdechla. Nemělo smysl, aby se dohadovala sama se sebou. Věděla, co udělá dál.

Dostane se k Delosu. Pokud bude nějakým zázrakem stále ještě naživu, najde Thana. Najde Stephanii a najde Elethe. Krev za krev, smrt za smrt. Thanos by pravděpodobně volil laskavější a civilizovanější přístup, ale napodobovat ostatní jde jen do určité míry. A to, i když jde o prince.

Samozřejmě byl rozdíl dostat se k Delosu a dostat se do něj. V době, kdy dorazí, bude už město zmítané válkou, pokud přímo nepadne. O tom Felene nepochybovala. Šeropelská flotila bude pravděpodobně blokovat přístup do města. Blokování přístavů byla v době války obvyklá taktika.

Z toho si ale Felene nedělala těžkou hlavu. Několikrát už si slušně vydělala tím, že pašovala zboží a proklouzla kolem blokád. Jídlo, informace, lidé, kteří se chtěli dostat pryč. Všechno mělo svoji cenu.

Přesto si Felene nedokázala představit, jak by se asi šeropelští vojáci tvářili, kdyby byla tak hloupá a plula přímo do města. Už teď viděla části šeropelské flotily. Lodě rozprostřené po moři od Šeropelu až k Impériu jako perly na šňůře. Hlavní flotila odplula už dávno, a tak teď viděla plout lodě ve skupinách po třech a čtyřech. Šeropel se očividně snažil vytěžit z invaze co nejvíc.

Vzato kolem a kolem, tihle opozdilci byli zřejmě ti rozumnější. Felene se vždy přikláněla spíš na stranu těch, kteří přišli krást až po válce a neriskovali své životy v přímém boji. Byli to lidé, kteří si na sebe dávali pozor. Felenini lidé.

Což ji přivedlo na nápad. Felene zamířila člunem k jedné ze skupin. Zdravější rukou vytáhla nůž.

„Hoj!“ vykřikla svojí nejlepší šeropelštinou.

U hrazení se objevil muž a namířil na ni luk. „Myslíte, že vezmeme všechny—“

Felenin vržený nůž ho zastavil uprostřed věty. Muž zachroptěl, přepadl přes hrazení a se šplouchnutím zmizel pod vodou.

„Byl to jeden z mých nejlepších mužů,“ ozvalo se shora.

Felene se zasmála. „O tom pochybuju. Kdyby to tak bylo, neposlal bys ho, aby se podíval, jestli jsem hrozba. Ty jsi kapitán?“

„To jsem,“ ozvalo se.

To bylo dobře. Felene neměla čas vyjednávat s někým, kdo nebyl na správné pozici.

„Plujete do Delosu?“ zeptala se.

„A kam asi jinam?“ vykřikl kapitán. „Myslíš, že jsme vyrazili lovit ryby?“

Felene si vzpomněla na žraloky, kteří na ni útočili, když se snažila dostat na pobřeží. Pomyslela na tělo, které teď bylo pod hladinou a kolem kterého už se nejspíš hemží. „Možná. Návnada už je ve vodě a jsou tu občas pěkné kousky.“

„A v Delosu jsou ještě větší,“ odpověděl jí hlas. „Chceš se přidat k našemu konvoji?“

Felene pokrčila rameny, jako by jí to bylo jedno. „Předpokládám, že meč navíc se vždycky hodí.“

„A padesát mečů navíc se hodí tobě. Ale zdá se, že umíš bojovat. Nebudeš nás zdržovat a budeš jíst jen své zásoby. Je to fér?“

To bylo víc než fér, protože Felene našla způsob, jak se dostat do Delosu. Ať už bude blokáda kolem města jakkoli drsná, nikdo ji nebude podezírat, když je součástí výpravy ze Šeropelu.

„Je to fér,“ vykřikla. „Pokud nebudete zdržovat vy mě.“

„Těšíš se na zlato, to se mi líbí.“

Mohlo se jim líbit, cokoli chtěli. Hlavně, když nechají Felene na pokoji. Ať si myslí, že je tu kvůli zlatu. Jediná věc, na které Felene záleželo, bylo—

Záchvat kašle Felene překvapil. Byl tak silný, že ji málem roztrhnul. Měla pocit, že jí hoří plíce. Dala si ruku před pusu a zjistila, že ji má od krve.

„Jsi v pořádku?“ vykřikl kapitán šeropelské lodi podezřívavým tónem. „To je krev? Ty máš nějakou hnusnou nemoc?“