Morgan Rice - Hrdinka, Zrádkyně, Dcera

Stephania viděla, že s bojepány padají i imperiální vojáci. Hlavní správce Scarel na ni upřel obviňující pohled. Rukou svíral šipku z kuše, která mu prorazila břicho. Muži dál padali pod útoky bojepánů nebo nacházeli mezery v jejich obraně jen proto, aby za okamžik padli zasažení šípy.

Stephanii to bylo jedno. Až ve chvíli, kdy padl poslední bojepán, pozvedla ruku a zastavila útok.

„Tolik…“ začala šlechtična, ale Stephania se k ní prudce obrátila.

„Nebuď hloupá. Připravili jsme Ceres o její zálohy a získali jsme hrad. Na ničem jiném nezáleží.“

„A co Ceres?“ zeptal se jeden ze strážných. „Je mrtvá?“

Stephania přimhouřila oči. Tohle byla jediná část jejího plánu, která ji rozčilovala.

„Zatím ne.“

Musejí udržet hrad, než skončí invaze. Pokud by se rebelům nějak podařilo získat ho zpátky, bude se jim Ceres hodit k vyjednávání. Možná se jim bude hodit i jako dar pro Pět kamenů Šeropelu. Když bude Ceres naživu, možná to dokonce přiláká Thana, aby se ji pokusil zachránit. Stephania by se jim pak mohla pomstít oběma současně.

Prozatím to znamenalo, že Ceres nesmí zemřít. Přesto ale může trpět.

Může a také bude.

Ceres se vznášela nad ostrovy z hladkého kamene, které byly tak krásné a nádherné, až se jí z toho draly do očí slzy. Poznala práci Prastarých. Téměř okamžitě si vzpomněla na svoji matku.

Vzápětí ji uviděla v dálce před sebou, stále ještě zahalenou v mlze. Spěchala k ní, dokonce viděla, jak se k ní matka otáčí, ale nezdálo se, že se k ní přibližuje.

Byla mezi nimi široká propast. Ceres skočila a napřáhla ruku. Viděla, že její matka také natahuje ruku, aby ji zachytila, a Ceres si na okamžik myslela, že se jí to podaří. Otřely se o sebe prsty a pak už Ceres jen padala.

Dopadla doprostřed bitvy. Kolem se míhaly postavy. Byli tu i mrtví, jejich smrt jim očividně nijak nebránila bojovat. Lord West bojoval po boku Anky, Rexus po boku stovky mužů, které Ceres pobila v nejrůznějších soubojích. Byli všude kolem, bojovali mezi sebou, bojovali proti celému světu…

Poslední dech stál přímo před ní. Bývalý bojepán byl stejně ohromný a děsivý, jako vždy. Ceres si uvědomila, že právě přeskočila jeho hůl s čepelemi a natáhla ruku, aby ho proměnila v kámen tak, jako minule.

Tentokrát se ale nic nestalo. Poslední dech ji srazil k zemi a triumfálně se nad ní tyčil. Teď se z něj ale stala Stephania a místo zbraně držela lahvičku, ze které stoupaly výpary, které Ceres štípaly v nose.

Pak se Ceres probudila. Ihned si uvědomila, že skutečnost nebyla o nic lepší než její sny.

Když se probrala, cítila pod rukama drsný kámen. Na okamžik si pomyslela, že ji Stephania nechala v její komnatě, nebo že je možná dokonce stále s ní. Ceres se prudce obrátila, aby s ní mohla bojovat. Zjistila ale, že na to nemá prostor.

Nutila se dýchat pomalu, bojovala se strachem, který se jí postupně zmocňoval a hrozil, že ji připraví o rozum. Všude kolem byly kamenné zdi. Až když se podívala vzhůru a uviděla kovovou mříž, uvědomila si, že je v díře, a ne pohřbená zaživa.

Díra byla stěží dost široká k tomu, aby si v ní sedla. Rozhodně si v ní nemohla lehnout a natáhnout nohy. Ceres se natáhla vzhůru a ohmatala mříž. Pokusila se vyvolat svoji moc, aby je ohnula nebo roztrhla.

Nic se nestalo.

Zmocnila se jí hrůza. Znovu se pokusila vyvolat svoji moc, tentokrát pomalu a jemně. Vzpomínala na to, jak ji matka napomínala, když se příliš vyčerpala při pokusu o získání města.

Cítila se teď podobně, ale současně úplně jinak. Předtím to bylo, jako kdyby místa, kterými její moc proudila, byla spálená, bolela ji tolik, že svoji moc nemohla použít. Připadala si prázdná.

Tentokrát se ale cítila jako normální člověk. I když jí to připadalo jako méně než nic v porovnání s tím, čím byla ještě před nedávnem. Nebylo pochyb, kdo za to může: Stephania a její jed. Někde se jí nějak podařilo zjistit, jak Ceres připravit o moc, kterou jí propůjčovala krev Prastarých.

Ceres plně cítila rozdíl mezi současným stavem a tím, co se stalo předtím. Minule to bylo jako dočasná slepota – stalo se toho příliš v příliš krátkém čase, ale postupně se to zlepšovalo. Tentokrát to ale bylo, jako by jí vrány vyklovaly oči.

Přesto se znovu chopila mříží, doufala, že se plete. Napjala se, zabrala ze všech sil. Mříž se nepohnula ani o kousek. Nepohnula se dokonce ani, když Ceres zabrala tak silně, až si sedřela kůži na dlaních.

Překvapeně vykřikla. Někdo na ni shora chrstnul vědro vody. Celá mokrá padla na zem a schoulila se u kamenné zdi. Když jí do zorného pole vešla Stephania, pokusila se Ceres nasadit drsný výraz. Právě teď jí ale byla příliš velká zima a byla příliš mokrá na to, aby to vypadalo věrohodně. Stephania se posměšně sklonila nad mříží.

„Takže jed zabral,“ pronesla bez okolků. „No, ještě aby ne, když jsem za něj tak draze zaplatila.“

Ceres viděla, jak si Stephania sáhla na břicho, ale nestihla se zeptat, co tím Stephania myslela.

„Jak se cítíš, když jsem tě připravila o jedinou věc, díky které jsi byla výjimečná?“ zeptala se Stephania.

Jako kdybych uměla létat, ale teď se nemohla ani plazit. Ceres se ale nechystala dopřát jí to potěšení.

„Nezažily jsme tohle už jednou, Stephanie?“ zeptala se. „Víš, jak to dopadne. Já uteču a ty dostaneš, co si zasloužíš.“

Stephania na ni chrstla další vědro vody. Ceres se vrhla proti mřížím. Slyšela přitom Stephaniin smích, což ji ještě víc rozzuřilo. Bylo jí jedno, že nemá k dispozici svoji moc. Pořád ještě měla výcvik jako bojepán a hodně se toho naučila na ostrově u lesních lidí. Pokud to bude nutné, zardousí Stephanii holýma rukama.

„Podívej se na sebe. Chováš se jako zvíře, což taky jsi,“ pronesla Stephania.

To stačilo, aby se Ceres trochu zklidnila. Nechystala se chovat tak, jak si Stephania přála.

„Měla jsi mě zabít, když jsi měla příležitost,“ pronesla Ceres.

„To jsem chtěla,“ odpověděla Stephania, „ale věci se občas nevyvíjejí tak, jak bychom si přáli. Jen se podívej, jak se to vyvinulo mezi tebou a Thanem. Nebo mnou a Thanem. Konec konců, to se mnou se oženil, že?“

Ceres se musela zapřít rukama o stěnu, aby se uklidnila a odolala pokušení znovu se na Stephanii vrhnout.

„Bývala bych ti podřízla krk, ale pak jsem zaslechla válečné rohy,“ pokračovala Stephania. „A pak mi došlo, že bude snadné zmocnit se hradu. Takže jsem si ho vzala.“

Ceres zavrtěla hlavou. Nemohla tomu uvěřit.

„Hrad jsem osvobodila.“

Udělala mnohem víc než jen to. Naplnila ho rebely. Zajala lidi, kteří byli loajální Impériu, a uvěznila je. Ostatním dala šanci, dala…

„Aha, už ti to dochází, že?“ zeptala se Stephania. „Všichni ti lidé, kteří ti tak ochotně děkovali za svobodu, se ke mně stejně ochotně přidali. Budu si na ně muset dát pozor.“

„Budeš si muset dávat pozor na spoustu věcí,“ vyštěkla Ceres. „Myslíš si, že tě rebelové jen tak nechají hrát si na královnu? Nebo bojepáni?“

„Ach,“ vzdychla přehnaně rozpačitě Stephania. Ceres vyděšeně čekala, co přijde dál. „Asi pro tebe mám špatnou zprávu týkající se tvých bojepánů. Ukázalo se, že i ten nejlepší bojovník zemře, když ho zasáhneš šípem do srdce.“