Morgan Rice - Hrdinka, Zrádkyně, Dcera

„Copak se bojíte?“ vykřikla.

„Tam nahoře budou rebelové!“ bránil se jeden ze šlechticů. Stephania ho znala. Hlavní správce Scarel vyzýval ostatní, jen pokud věděl, že vyhraje.

„Ne dost na to, aby udrželi hrad,“ odpověděla Stephania. „Ne teď. Všichni povstalci, kteří toho jsou schopní, jsou na hradbách a snaží se odvrátit invazi.“

„A co je s invazí?“ ozvala se nějaká šlechtična. Nebyla o moc lepší než šlechtic, který mluvil před ní. Stephania věděla, jaké věci dělala, než se provdala kvůli penězům. Většina lidí by se při zmínce o nich červenala.

„Aha, chápu,“ odpověděla Stephania. „Raději budete sedět v hezkém a bezpečném žaláři, dokud to všechno neskončí. No a co pak? Přinejlepším strávíte své životy v téhle páchnoucí díře, pokud se ovšem rebelové nerozhodnou vás v tichosti odpravit, až zjistí, jak hrozní vězni jste. A pokud vyhraje druhá strana… myslíte si, že vás cely ochrání? Pro ně už nebudete urození. Budete sloužit jejich zábavě. Krátké zábavě.“

Odmlčela se, aby ostatní mohli zpracovat její slova. Potřebovala, aby se cítili jako zbabělci už jen při představě, že by tu zůstali.

„Nebo můžete vyjít ven,“ pokračovala Stephania. „Zmocníme se hradu a zavřeme ho před našimi nepřáteli. Zabijeme ty, kteří se nám postaví. S Ceres už jsem se vypořádala, takže nás nezastaví. Udržíme hrad, dokud se rebelové a nájezdníci nepobijí mezi sebou, a pak získáme zpátky i Delos.“

„Pořád tu jsou strážní,“ pronesl někdo. „A bojepáni. Nemůžeme bojovat s bojepány a vyhrát.“

Stephania pokynula Elethe, která začala odemykat cely. „Vždycky je nějaký způsob. S každým strážným, kterého zabijeme, získáme další zbraně. A víme, kde je zbrojnice. Ale klidně si tu zůstaňte a shnijte. Zavřu dveře a později sem pošlu několik mučitelů. Je mi to jedno.“

Následovali ji. Přesně, jak Stephania předpokládala. Nezáleželo na tom, jestli to udělali ze strachu, hrdosti nebo kvůli loajalitě. Záleželo na tom, že ji následovali. Následovali ji skrz hrad a Stephania začala udělovat rozkazy. I když se snažila, aby to jako přímé rozkazy neznělo. Alespoň prozatím ne.

„Lorde Hwele, mohl bys vzít několik schopných mužů a zapečetit kasárna strážných?“ pronesla Stephania. „Nechceme, aby se z nich povstalci dostali ven.“

„A muži věrní Impériu?“ zeptal se šlechtic.

„Ti mohou dokázat svoji věrnost tím, že zabijí zrádce,“ odpověděla Stephania.

Šlechtic spěchal, aby splnil její rozkaz. Poslala jednu ze služebných, aby sehnala ostatní, a požádala šlechtičnu, aby předala rozkazy sloužícím, kteří si zachovali loajalitu.

Stephania přelétla pohledem po skupině, která ji doprovázela. Přemýšlela, kdo jí bude užitečný, kdo měl tajnosti, které proti němu mohla využít. Čí slabosti bude snadné využít k ovládání druhých a kdo pro ni bude nebezpečný. Šlechtice, který se tolik bál boje, poslala hlídat brány a hašteřivou vdovu poslala do kuchyně, kde nemohla napáchat žádné škody.

Cestou se k nim přidávali další lidé. Strážní a sloužící se k nim přidávali přesně podle rčení kam vítr, tam plášť. Stephaniiny služebné před ní poklekaly a nechaly se odesílat s úkoly pryč.

Občas narazili na povstalce, který se nechtěl přidat. Takový člověk zemřel. Někteří zemřeli rychle při útoku šlechticů, kteří je připravovali o zbraně a tloukli je k smrti. Jiní zemřeli s nožem v zádech nebo s otrávenou šipkou v krku. Stephaniiny služebné věděly, jak plnit své povinnosti.

Když Stephania uviděla královnu Athénu, uvědomila si, že přemýšlí, co s ní provede.

„Co se to děje?“ zeptala se královna. „O co tu jde?“

Stephania její blekotání ignorovala.

„Tio, chci, abys zjistila, jak to vypadá ve zbrojnicích. Potřebujeme zbraně. Předpokládám, že hlavní správce Scarel už někde bojuje.“

Pokračovala v chůzi směrem k velké síni.

„Stephanie,“ pronesla královna Athéna. „Žádám tě, abys mi vysvětlila, co se děje.“

Stephania pokrčila rameny. „Udělala jsem to, co jsi měla udělat ty. Osvobodila jsem tuhle loajální skupinu.“

Byl to tak prostý argument, a přitom tak elegantní, že nebylo nutné říkat víc. To Stephania zachránila ostatní šlechtice. To jí dlužili za svoji svobodu a možná i životy.

„Já byla také zajata,“ vyštěkla královna.

„Aha, samozřejmě. Kdybych to věděla, osvobodila bych tě společně s ostatními. Teď mě ale omluv, musím získat hrad.“

Stephania vyrazila pryč. Věděla, že nejlepší způsob, jak vyhrát hádku, je nedat druhému šanci mluvit. Nebyla překvapená, když ji ostatní následovali.

Zaslechla zvuk blízkého boje. Pokynula těm, kteří ji následovali, a zamířila ke schodišti. Chtěla se dostat na balkon. Rychle našla to, co hledala. Samozřejmě dobře věděla, kam jít, stejně jako všichni ostatní.

Dole viděla boj, který by zřejmě většinu lidí zaujal. Tucet svalnatých mužů, z nichž žádný neměl stejnou zbroj ani zbraň, jako kterýkoli další, bojoval před hlavní bránou. Bojovali proti nejméně dvojnásobné přesile strážných vedených hlavním správcem Scarelem. Na začátku boje byla přesila možná trojnásobná. Zdálo se ale, že svalnatí muži vyhrávají. Stephania viděla těla mužů v imperiálních zbrojích ležící na dlažbě všude kolem. Šlechtic, který si rád vybíral, s kým bude bojovat, zřejmě konečně přebral.

„Blázen,“ pronesla Stephania.

Stephania je okamžik sledovala. Kdyby toho v Aréně neviděla už dost, možná by v tom spatřila i jistou divokou krásu. Viděla muže s obrovskou sekerou, jak toporem srazil k zemi dva protivníky, pak se obrátil a zaťal ji do jednoho z nich tak prudce, že ho málem přesekl vejpůl. Bojepán s řetězem v rukách se dostal za záda jinému vojákovi a omotal mu řetěz kolem krku.

Byla to impozantní ukázka statečnosti. Možná, že ji mělo dřív napadnout koupit si tucet bojepánů a proměnit je ve správně loajální osobní stráž. Jediným problémem by byl jejich nedostatek nenápadnosti. Stephania se otřásla, když viděla cákanec krve, který vyletěl málem až k balkonu.

„Nejsou úžasní?“ zeptala se jedna ze šlechtičen.

Stephania se na ni podívala s tak zachmuřeným výrazem, jaký jen dokázala zahrát. „Myslím, že jsou to blázni.“ Luskla prsty směrem k Elethe. „Elethe, nože a luky. Hned.“

Služebná přikývla a Stephania ji sledovala, když společně s ostatními tasila vrhací zbraně a šipky. Několik strážných mělo krátké luky ze zbrojnice. Jeden měl lodní kuši, která určitě sloužila lépe na palubě než na balkoně. Váhali.

„Máme tam naše lidi,“ pronesl šlechtic.

Stephania mu vytrhla z ruky lehký luk. „Jenže ti stejně zemřou, když s nimi tak špatně bojují. Takhle nám alespoň dávají šanci zvítězit.“

Vítězství bylo vše, o co tu šlo. Jednoho dne to možná ostatní pochopí. Ale možná by bylo lepší, kdyby nepochopili. Stephania by byla nerada, kdyby je musela zabít.

Teď ale sebrala luk a pokusila se napnout tětivu. S jejím rozměrným břichem to nebylo nic lehkého, ale když střílela směrem dolů, téměř na tom nezáleželo. Rozhodně nezáleželo na tom, že neměla čas mířit. Vzhledem k množství lidí dole bylo jisté, že něco trefí.

A co víc, ostatní to považovali za signál.

Rozpršely se šípy. Stephania sledovala, jak jeden prorazil svaly na bojepánově paži. Bojepán zařval jako zraněné zvíře, pak ho zasáhly další tři šípy do hrudi. Nože se leskly a řezaly a bodaly a nořily se do masa. Muži zasažení otrávenými šipkami nejspíš ani nezaznamenali otravu a už je srážely šípy.