Morgan Rice - Vládce, Rival, Vyhnanec

Irrien znovu zaútočil. Tentokrát na mužovo hrdlo, chtěl ho umlčet. Klopýtl za oltářem, málem upadl. Čaroděj už tam nebyl. Irrien zamrkal a zmateně se rozhlédl. Po muži nebylo ani stopy.

„Ne!“ zařval Irrien. „Za tohle tě zabiju. Najdu si tě!“

„První kameni?“ zeptal se jeden z kněží. „Je vše v pořádku?“

Irrien ho praštil hřbetem ruky tak prudce, až kněz upadl. Slyšel, jak ostatní zalapali po dechu. Očividně už se osvobodili z vlivu kouzla, které na ně čaroděj seslal.

„Pane Irriene,“ pronesl nejvyšší kněz. „Musím protestovat. Udeřit kněze přivolává boží hněv.“

„Boží hněv?“ zopakoval Irrien. Napřímil se a vypadal tak ještě hrozivěji, starý blázen se ale příliš soustředil na své blábolení, než aby si toho všiml.

„Nevysmívej se jim, První kameni,“ pronesl kněz. „A kde je oběť?“

„Pryč,“ odpověděl Irrien. Koutkem oka zaznamenal, že celý dav zkoprněl strachy. Alespoň oni si uvědomili, jak nebezpečná situace nastala.

Kněz byl stále příliš zaujatý svým proslovem, aby si to uvědomil. „Bohům je nutné poděkovat za vítězství, jinak hrozí, že ti už nedopřejí další. Možná jsi nejmocnější člověk, ale bohové—“

Irrien si k sobě muže přitáhl a současně ho bodnul nožem. Vedle čaroděje vypadal slabý, nemohl si dovolit, aby vypadal slabý i vedle kněze. Irrien položil muže na oltář, téměř na stejné místo, na kterém ještě před chvílí ležela Stephania.

„Tohle vítězství jsem získal, protože jsem si ho vybojoval,“ pronesl Irrien. „Myslí si někdo z vás, že je silnější než já? Myslí si někdo, že mu jeho bohové dají sílu na to, aby si vzal, co je moje? Myslí?!“

Rozhlédl se kolem a v pohledu měl tichou výzvu. Díval se ostatním do očí a všímal si, kdo odvrátil zrak, jak rychle a jak vyděšeně při tom vypadal. Vybral si dalšího kněze, mladšího než byl ten, který teď ležel mrtvý na oltáři.

„Ty, jak se jmenuješ?“

„Antillion, První kameni.“ Irrien v jeho hlase slyšel strach. To bylo dobře. Člověk by měl vědět, kdo ho skutečně může připravit o život.

„Ty jsi teď nejvyšší kněz v Delosu. Budeš se zodpovídat přímo mně, rozumíš?“

Mladý muž se uklonil. „Ano, První kameni. Jaké jsou tvé rozkazy?“

Irrien se rozhlédl a postupně krotil svůj hněv. Krátký záblesk hněvu dokázal vyděsit ty, které potřeboval zastrašit, ale hněv, který nebyl pod kontrolou, představoval slabinu. Vyvolával odboj a povzbuzoval ty, kteří si ho pletli s hloupostí.

„Ukliďte to, stejně jako jste uklidili první oběť,“ odpověděl Irrien a ukázal na mrtvého kněze. „Později za mnou přijdeš do královských komnat.“

Pak přešel ke skupině klečících otroků, vybral z nich dvě Stephaniiny bývalé služebné, které měly hodně z krásy jejich bývalé paní, ale současně byly mnohem vyděšenější než ona. Vytáhl je na nohy.

„Později,“ zopakoval důrazně Irrien. Z náhlého popudu postrčil jednu z nich směrem ke knězi. „Nechci, aby se říkalo, že nerespektuji bohy. Nenechám si ale poroučet. Vezmi si ji a obětuj ji. Potěší je to?“

Kněz se znovu hluboce uklonil. „Cokoli potěší tebe, První kameni, potěší i bohy.“

To byla dobrá odpověď. Téměř stačila k tomu, aby Irrienovi vylepšila náladu. Sevřel v dlani předloktí druhé ženy. Vypadala šokovaná, nebyla schopná slova. Očividně si uvědomila, jak těsně kolem ní prošla smrt.

Druhá začala ječet, jakmile se jí kněží chopili a vlekli ji k oltáři.

Irrienovi to bylo jedno. Nijak zvlášť ho nezajímala ani otrokyně, kterou táhl s sebou z místnosti. Na slabých nezáleželo. Na čem záleželo, byl čaroděj, který se mu pletl do života. Irrien neměl tušení, co to mělo znamenat, a rozčilovalo ho, že neví, co tenhle Daskalos zamýšlí.

Skoro celou cestu do královských komnat se snažil přesvědčit sám sebe, že na tom nezáleží. Kdo mohl předpokládat, jakými cestami se vydají lidé, kteří si zahrávají s magií? Záleželo jen na tom, že Irrien měl s Impériem své plány, a zatím se mu tyto plány dařilo naplňovat přesně tak, jak zamýšlel.

A to, co bude dál, bude ještě lepší, i když to mělo hořký nádech. Co se ten čaroděj chystal udělat s chlapcem? Co myslel tím, že ho promění ve zbraň? Z nějakého důvodu se Irrien zachvěl už jen při myšlence na to. Rozčilovalo ho to. Prohlašoval o sobě, že se nikoho nebojí, ale co se týkalo Daskala…

Toho se velice bál.

Thanos věděl, že by měl sledovat obzor, ale jediné, čeho byl právě schopný, bylo sledovat Ceres se směsicí hrdosti, lásky a ohromení. Opírala se o příď a rukou se dotýkala hladiny, zatímco jejich malá loď mířila z přístavu na širé moře. Vzduch kolem se stále třepotal, opar, díky kterému byli neviditelní, jako by ohýbal světlo, které jím procházelo.

Thanos věděl, že se s ní jednoho dne ožení.

„Myslím, že to stačí,“ řekl jí měkce. Viděl napětí v její tváři, bylo mu jasné, že kouzlo si na ní vybírá svoji daň.

„Ještě… malý… kousek.“

Thanos jí položil ruku na rameno. Někde vzadu slyšel Jevu vyděšeně vydechnout, jako by Kostějka předpokládala, že ho Ceresina moc odmrští pryč. Ale Thanos věděl, že by mu něco takového nikdy neudělala.

„Jsme v bezpečí,“ pronesl. „Nikdo nás nesleduje.“

Viděl, jak se Ceres překvapeně rozhlíží, jako by si teprve teď uvědomila, jak daleko na širém moři jsou. Tolik se musela soustředit na udržení kouzla? Ať tak nebo tak, skutečně je teď už nikdo nesledoval, kolem byl jen prázdný oceán.

Ceres vyndala ruku z vody a mírně se zachvěla. Thanos ji zachytil, aby neupadla. Po tom všem, čím si prošla, ho ohromovalo, kolik síly v ní ještě zbývalo. Chtěl tu být pro ni. Nejen tentokrát, ale už navždy.

„Jsem v pořádku,“ bránila se Ceres.

„To doufám,“ prohlásil Thanos. „A navíc jsi úžasná.“

Byla úžasnější, než si kdy mohl myslet. Nešlo jen o to, že Ceres byla chytrá, krásná a silná. Nešlo o to, že měla skrytou moc, ani o to, že zájmy ostatních vždy stavěla před svoje. Šlo o to všechno dohromady, a ještě něco dalšího za tím vším.

Byla to žena, kterou miloval, a po tom, co se stalo ve městě, to byla jediná žena, kterou miloval. Thanos si uvědomil, že přemýšlí, co to vlastně znamená. Mohli by teď být spolu. Budou teď spolu.

Vzhlédla k němu a přitáhla si ho, aby ji políbil. Byl to něžný, měkký polibek. Thanos by si přál, aby byli s Ceres na světě jen oni dva, aby jim nic nestálo v cestě.

„Vybral sis mě,“ pronesla Ceres a pohladila ho po tváři.

„Vždy jsem chtěl tebe,“ odpověděl Thanos. „Vždycky tu pro tebe budu.“

Ceres se při jeho slovech usmála, ale Thanos si také všiml náznaku nejistoty v jejím výrazu. Nedivil se jí, ale současně by si přál, aby mu plně věřila. Přál by si, aby mohl zahnat její nejistotu, aby mezi nimi vše urovnal. Chtěl jí ještě něco říct, ale věděl, že nesmí příliš tlačit.

„I já si vybrala tebe,“ ujistila ho Ceres, ale současně se od něj odtáhla. „Měla bych jít za bratrem a otcem.“

Zamířila k místu, kde stál Berin, Sartes a Leyana. Rodina. Vypadali šťastně. Thanos by si přál, aby k nim mohl jít a jen tak se přidat. Chtěl být součástí Ceresina života a doufal, že i ona ho ve svém životě chce, ale také věděl, že jí musí dát čas, aby se mezi nimi vše urovnalo.