Morgan Rice - Vládce, Rival, Vyhnanec

„Protože chci,“ řekl. „Máš proti tomu něco?“

„Ne, První kameni, nic proti tomu nemám.“

Irrien si vychutnával náznak strachu v jeho hlase. Ne kvůli strachu samotnému, ale protože mu to připomínalo jeho moc. Vše kolem k tomu patřilo. Byla to oslava vítězství, stejně jako poděkování jakýmkoli přihlížejícím bohům. Zabral tohle město a současně s tím se zbavil dítěte, které by si mohlo nárokovat trůn, až dozraje do správného věku.

A právě proto, že to všechno byla připomínka jeho moci, stál a sledoval dav, zatímco kněží se připravovali na svoji řezničinu. Všichni stáli nebo klečeli ve vyrovnaných řadách. Válečníci, otroci, obchodníci a všichni, kdo tvrdili, že jsou vznešené krve. Irrien sledoval, jak vzlykají, bojí se, jak se jejich tváře kroutí zhnusením.

Kněží zatím pronášeli modlitby ve starobylých jazycích, které údajně získali od svých bohů. Irrien koutkem oka zahlédl nejvyššího kněze, který už držel nůž nad Stephaniiným odhaleným břichem. Připravoval se ho rozříznout, zatímco se Stephania divoce zmítala a snažila se vyprostit.

Irrien obrátil pozornost zpět k přihlížejícím. To o ně šlo, ne o Stephanii. Sledoval jejich zděšení, když se Stephaniino škemrání měnilo v neartikulované vřeštění. Sledoval jejich reakce, všímal si, kdo je ohromený, kdo je vyděšení, kdo se na něj díval s tichou nenávistí a kdo vypadal, že si užívá příšerné divadlo. Všiml si, že jedna ze služebných při pohledu na to, co se dělo za Irrienem, omdlela. Rozhodl se, že ji nechá potrestat. Jiná služebná vzlykala tak silně, až ji jiná musela podpírat.

Irrien už dávno zjistil, že pozorování těch, kteří mu slouží, mu o nich prozradí mnohem víc než jakýkoli jejich slib věrnosti. V duchu si vybíral otroky, které bude ještě nutné zlomit, většinou šlo o šlechtice, kteří na něj hleděli s příliš velkou žárlivostí. Moudrý muž si nikdy nepřestával dávat pozor, ani když zvítězil.

Stephaniino vřeštění bylo na okamžik ještě silnější, dosáhlo vrcholu v dokonalé shodě se zaříkáváním kněžích. Pak přešlo v kňučení a postupně sláblo. Irrien pochyboval, že to Stephania přežije. Bylo mu to ale jedno. Plnila svůj účel, měla ostatním ukázat, že to on tu vládne. Cokoli dalšího by bylo nadbytečné. Téměř neelegantní.

Ke křiku nejkrásnější delosské šlechtičny se přidal ještě jeden křik. Pláč jejího dítěte se mísil s jejím. Irrien se přiblížil zpět k oltáři a rozpřáhl ruce, aby upoutal pozornost ostatních.

„Přišli jsme sem, Impérium bylo slabé, takže jsme se ho zmocnili. Já se ho zmocnil. Slabí musejí buď sloužit, nebo zemřít. A já rozhoduji o tom, jak kdo skončí.“

Obrátil se k oltáři, na kterém ležela Stephania. Šaty měla roztržené a krom sametu a hedvábí byla teď pokrytá krví a tělesnými tkáněmi. Stále ještě přerývaně dýchala. Rána v břiše nepůsobila dojmem, že by ji taková křehotinka, jako byla Stephania, dokázala přežít.

Irrien si všiml, že na něj kněží hledí, jako by čekali na jeho pokyn. Trhnul hlavou ke zničené Stephanii.

„Zbavte se toho.“

Rychle ho poslechli. Odnesli Stephanii pryč, zatímco mu jeden z nich předával dítě, jako by to byl nějaký úžasný dar. Irrien na něj chvíli zíral. Bylo zvláštní, jak taková malá, křehká věc mohla časem přerůst v něco, co by ohrožovalo dokonce i jeho. Irrien to ale nehodlal riskovat. Jednoho dne by se z malého chlapce stal dospělý muž a Irrien věděl, jaké to je, když má muž pocit, že nemá vše, co mu po právu náleží. Už jich několik takových musel zabít.

Položil dítě na oltář, obrátil se čelem k přihlížejícím a tasil nůž.

„Vy všichni se dívejte,“ přikázal. „Dívejte se a zapamatujte si, co se tu stane. Ostatní kameny tu nejsou. Nechopili se vítězství. Já tu jsem.“

Obrátil se zpět k oltáři a okamžitě věděl, že je něco špatně.

Stála před ním postava. Mladě vypadající muž s bělostnou kůží, bledými vlasy a jantarovýma očima. Irrienovi připomínaly oči kočičí. Měl na sobě dlouhou róbu, podobnou jako kněží, ale kněží měli róbu tmavou a on bílou. Muž se prstem dotkl krve na oltáři. Nedával přitom najevo žádné znechucení, jen prostý zájem.

„Ach, paní Stephania,“ řekl hlasem, který byl vyrovnaný a příjemný a téměř jistě dokázal skvěle lhát. „Dal jsem jí možnost stát se mojí studentkou. Měla ji raději přijmout.“

„Co jsi zač?“ zeptal se Irrien. Přesunul si nůž v ruce. Úchop vhodný pro obětování změnil na bojový. „Jak sis dovolil přerušit okamžik mého vítězství?“

Druhý muž rozpřáhl ruce. „Nechtěl jsem rušit, První kameni, ale chystal ses zničit něco, co náleží mně.“

„Něco…“ Irrien si uvědomil, co má muž na mysli, a poněkud ho to překvapilo. „Ne, ty nejsi otec. Jeho otec je princ.“

„Nic takového jsem ani netvrdil,“ pronesl muž. „Ale tohle dítě mi bylo slíbeno za mé služby a já jsem si ho přišel převzít.“

Irrien cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu. Sevřel nůž, ohlédl se a chystal se nechat muže zajmout. V tu chvíli si všiml, že se nikdo v sále nehýbá. Jako by všichni byli očarovaní.

„Předpokládám, že bych ti měl poblahopřát, První kameni,“ pronesl cizinec. „Zjistil jsem, že většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou mocní, jsou ve skutečnosti slaboši, nemají vlastní vůli. Ale ty sis ani nevšiml mého… malého triku.“

Irrien se vrátil pohledem k cizinci. Ten teď držel Stephaniino dítě v náručí, choval ho, jako by se o něj skutečně chtěl postarat.

„Co jsi zač?“ znovu se zeptal Irrien. „Řekni mi to, ať vím, co ti nechat vytesat na náhrobek.“

Muž se na něj ani nepodíval. „Má oči po matce, nemyslíš? Vzhledem k tomu, jaké má rodiče, určitě z něj vyroste pohledný silák. Budu ho cvičit, to je jasné. Bude z něj šikovný zabiják.“

Irrien zavrčel hlubokým, hrdelním hlasem. „Co jsi zač? Řekni mi, co jsi zač!“

Muž na něj tentokrát pohlédl a Irrien měl pocit, že jsou teď jeho oči plné ohně a žhavé lávy.

„Jsou tací, kteří mě nazývají Daskalem,“ odpověděl. „Jsou ale samozřejmě i tací, kteří mě nazývají jinak. Rozhodně čaroděj. Zabiják Prastarých. Tkadlec stínů. Právě teď jsem ale muž, který si přišel vzít to, co mu patří. Dovol mi to a já odejdu v míru.“

„Matka tohoto dítěte je mojí otrokyní,“ řekl Irrien. „Dítě jí nepatří. Nemůže ho nikomu dát.“

Druhý muž se rozesmál.

„Tolik ti na něm záleží, že ano?“ pronesl Daskalos. „Musíš zvítězit, protože musíš být nejsilnější. Možná bych ti mohl dát lekci, Irriene. Vždycky se najde někdo silnější, než jsi ty.“

Irrien už měl muže tak akorát dost. Ať už to byl čaroděj nebo ne. Setkal se s muži i ženami, kteří tvrdili, že ovládají magii. Někteří z nich dokázali dělat věci, které Irrien nedokázal vysvětlit. Nikdo z nich ho ale neporazil. Když člověk čelil magii, bylo nejlepší zaútočit jako první. Rychle a tvrdě.

Vrhl se kupředu, nožem bodl muže do hrudi. Daskalos pohlédl na ostří, které do něj proniklo, a pak udělal krok zpátky tak klidně, jako by se Irrien ani nedotkl jeho oblečení, natož aby mu ublížil.

„Paní Stephania zkusila něco podobného, když jsem navrhl, aby mi dala své dítě,“ prohlásil Daskalos s náznakem pobavení v hlase. „Řeknu ti to, co jsem řekl jí: za to, že jsi mě napadl, zaplatíš. Možná nechám chlapce, aby platbu vyzvedl za mě.“