Morgan Rice - Vládce, Rival, Vyhnanec

Projížděl troskami Delosu, sledoval drancování, naslouchal výkřikům slabých, které jeho muži zabíjeli, bili, znásilňovali a drtili. K přístavu mířily dlouhé řady spoutaných otroků a na jednom z náměstí už se začalo obchodovat s ukradenými věcmi a zajatými lidmi. Irrien se snažil ignorovat bolest v rameni, kterou při chůzi cítil. Před svými muži nesměl projevit slabost.

Velká část města byla zničená, ale Irrienovi to bylo jedno. Co je zničené, se dá znovu postavit, hlavně když je k dispozici dostatek otroků a bičů nad nimi. A dá se to znovu postavit tak, jak si přeje on.

Samozřejmě se našli i tací, kteří měli vlastní požadavky. V současné době ho následovali jako žraloci následující pach krve. Válečníci, kněží a spousta dalších. Byli to zástupci ostatních příslušníků Rady kamenů ze Šeropelu. Dohadovali se o tom, co by si pro sebe mohli urvat jejich páni. Byli tu obchodníci, kteří se snažili nabízet co nejlepší ceny za transport Irrienova vydrancovaného zboží zpět do zemí nekonečného popela a prachu.

Irrien je většinou ignoroval, ale oni byli stále poblíž.

„První kameni,“ pronesl jeden z nich. Měl na sobě kněžskou róbu s opaskem zdobeným prstními kůstkami a ve vousech pomocí stříbrného drátku zapletené svaté symboly. Amulet zdobený heliotropem znamenal, že patří k jednomu z nejvýše postavených lidí v řádu.

„Co si přeješ, svatý muži?“ zeptal se ho Irrien. Když mluvil, nepřítomně si mnul rameno a doufal, že si nikdo neuvědomí proč.

Kněží rozpřáhl ruce tetované runovými symboly, které jako by se při každém pohybu lehce měnily.

„Nejde o to, co chci já, jde o to, co žádají bohové. Poskytli nám vítězství. Je jen správné, že jim poděkujeme přiměřenou obětí.“

„Chceš tím říct, že vítězství nezískala síla mých paží?“ obořil se na něj Irrien. Nechal v hlase zaznít nevyřčenou výhružku. Kněží využíval, když se mu to hodilo, ale nehodlal jim dovolit, aby ho ovládali.

„Dokonce i nejsilnější musejí chápat přízeň bohů.“

„Promyslím to,“ zopakoval Irrien odpověď, kterou dnes použil už mnohokrát. Lidé si žádali jeho pozornost, materiál, celá řada lidí si chtěla urvat kus pro sebe z toho, co on získal. Takové už bylo prokletí panovníků, ale také to byl symbol jeho moci. Každý, byť i silný muž, který přišel k Irrienovi žádat o laskavost, tím vlastně přiznával, že si sám neumí vzít to, co chce.

Zamířili zpět k hradu a Irrien si uvědomil, že už plánuje, kalkuluje a přemýšlí, kde bude nutné provést opravy a kde nechá postavit sochy znázorňující jeho moc. V Šeropelu by takovou sochu lidé zničili nebo ukradli ještě dřív, než by byla dokončena. Tady možná bude připomínat jeho vítězství až do konce časů. Až se uzdraví, bude mít spoustu práce.

Když se přiblížili k hradbám, prozkoumal Irrien jejich obranu. Hradby byly silné, dost silné na to, aby odrazily jakéhokoli nepřítele, pokud by Irrien velel obráncům. Pokud by někdo býval neotevřel brány, velmi pravděpodobně by hrad dokázal vzdorovat Irrienovým jednotkám až do doby, než by vypukly nevyhnutelné konflikty mezi kameny.

Lusknul prsty směrem ke sloužícímu. „Chci, aby všechny tunely pod hradem byly uzavřeny. Je mi jedno, kolik při tom zemře otroků. Pak proveďte totéž s tunely pod městem. Nechci tu žádné krysí chodby, kterými by se mohli bez mého vědomí plížit lidé.“

„Ano, První kameni.“

Pak pokračoval do hradu. Sloužící už přistěhovali šeropelské prapory. Zdálo se ale, že někteří nedostali rozkazy, které jim poslal. Tři jeho muži strhávali tapisérie, vylupovali drahokamy z očí soch a cpali si je do měšců.

Irrien vykročil kupředu a viděl, že se muži rozhlížejí s ostražitostí, kterou se v nich snažil vzbuzovat.

„Co tu děláte?“ zeptal se.

„Pokračujeme v plenění města, První kameni,“ odpověděl jeden. Byl mladší než zbývající dva. Irrien předpokládal, že se k invazi přidal jen kvůli příslibu dobrodružství, stejně jako spousta dalších.

„A vaši velitelé vám řekli, abyste plenili i v hradu?“ zeptal se Irrien. „Nařídili vám, abyste šli sem?“

Z výrazů všech tří mužů vyčetl všechno, co potřeboval vědět. Všichni dostali rozkaz, aby systematicky plenili město, ale tohle nebylo systematické. Od svých válečníků žádal disciplínu a tohle nebylo disciplinované.

„Mysleli jste si, že si jen tak vezmete, co se vám zlíbí,“ prohlásil Irrien.

„Tak to v Šeropelu chodí!“ zaprotestoval jeden z mužů.

„Ano,“ souhlasil Irrien. „Silní si berou od slabších. Proto jsem získal tenhle hrad. A vy se teď snažíte brát si ode mne. Myslíte si, že jsem slabý?“

Už neměl svůj velký meč, a i kdyby ano, zraněné rameno bolelo tak, že by ho stejně nemohl použít. Tasil tedy dlouhý nůž. Prvním bodnutím ho vrazil nejmladšímu skrz spodní čelist až do mozku.

Prudce nůž vytrhnul a odkopnul druhého muže, který se mezitím snažil chopit vlastních zbraní, na zeď. Vykryl útok třetího a bez námahy mu proťal hrdlo. Když muž padal k zemi, Irrien ho ještě odkopl.

Muž, kterého skopl na zeď, teď couval se zdviženýma rukama.

„Prosím, kameni Irriene. Byla to chyba, nepřemýšleli jsme.“

Irrien udělal krok kupředu a beze slova ho bodl. Bodal znovu a znovu. Držel si toho slabocha tak, aby nepadl příliš brzy. Snažil se nevnímat bolest v rameni a stále bodal. Nešlo jen o zabíjení, šlo o ukázku jeho moci.

Když nakonec nechal muže padnout, obrátil se k ostatním a rozpřáhl ruce v jasné výzvě.

„Je tu ještě někdo, kdo si myslí, že jsem tak slabý, aby si mohl jen tak přivlastnit to, co mi patří? Myslí si ještě někdo, že mě může okrádat?“

Všichni mlčeli, samozřejmě. Irrien je nechal, aby ho následovali cestou do trůnního sálu.

Jeho trůnního sálu.

Kde na něj právě čekala jeho trofej.

*

Když Irrien vstoupil do trůnního sálu, Stephania se zachvěla. Nenáviděla se za to. Klečela vedle trůnu, na kterém ještě před krátkou dobou sama seděla. Na místě ji držely zlaté řetězy. Když byla v sále sama, zkoušela se z nich vyprostit, ale neměla šanci.

Irrien vykročil přímo k ní a Stephania se nutila potlačit strach. Zbil ji, spoutal ji, ale ona měla stále možnost volby. Mohla se nechat zlomit, nebo mohla vše využít ke svému prospěchu. Nějaký způsob už si navzdory všemu najde.

Být připoutaná vedle Irrienova trůnu konec konců mělo jisté výhody. Znamenalo to, že si ji chce nechat. Znamenalo to, že ji jeho muži nechali na pokoji, i když kvůli svému uspokojení odvlekli její služebné a sloužící. Znamenalo to, že je stále v centru všeho dění, i když nad ním neměla kontrolu.

Zatím.

Stephania sledovala Irriena, jak si sedá na trůn, pozorně si všímala každého jeho pohybu, posuzovala ho stejným způsobem, jako lovec zkoumá území, na kterém žije jeho kořist. Bylo jasné, že ji chce, protože proč by si ji jinak držel u sebe a neposlal ji otrokářům? S tím se dalo pracovat. Irrien si mohl myslet, že je Stephania jeho, ale už brzy bude dělat vše, co mu ona navrhne.

Chvíli bude hrát roli jeho hračky a pak si vezme to, co jí po právu náleželo.

Čekala a naslouchala Irrienovu jednání s ostatními. Začal se zabývat záležitostmi města. Většinou šlo o majetky. Kolik toho už sebrali. Kolik se toho ještě dalo sebrat. Kolik strážných potřebovali, aby zajistili hradby, a jak bude řízeno rozdělování jídla.