Morgan Rice - Vládce, Rival, Vyhnanec

„Ty ji osvoboď,“ pronesla Ceres. „Já je zdržím.“

Máchala mečem v širokých obloucích a udržovala námořníky v uctivé vzdálenosti. Thanos zatím osvobozoval Jevu. Zblízka vypadala ještě podivněji než z dálky. Její jemná, tmavá kůže nesla modré tetování nejrůznějších spirálovitých tvarů, které se jí táhly po vyholené hlavě jako obláčky kouře. Její hedvábné šaty zdobily úlomky kostí a její oči vzdorovitě žhnuly.

Ceres neměla čas sledovat, jak ji Thanos osvobozuje, protože se musela soustředit na námořníky. Jeden ji ohrožoval sekerou, kterou máchal nad hlavou. Ceres vstoupila do prostoru, který jí poskytlo jedno jeho máchnutí, obkročila ho, přitom ho stihla seknout a zavířit mečem, aby odehnala ostatní. Dalšího bodla do nohy a vysokým kopem ho zasáhla do čelisti.

„Mám ji,“ vykřikl Thanos. Když se Ceres ohlédla, viděla, že skutečně Kostějku osvobodil. Ta okamžitě vyskočila a sebrala nůž jednomu z padlých námořníků.

Pak se jako větrná smršť vrhla mezi námořníky, sekala, bodala, zabíjela. Ceres se podívala na Thana a pak ji následovala. Snažila se držet tempo se ženou, kterou měli zachraňovat. Viděla Thana, jak odrazil útok mečem, provedl protiútok, ale to už se musela věnovat muži, který útočil přímo na ni.

Všichni tři bojovali společně, přesouvali se z místa na místo jako tanečníci na důležitém bále, na kterém nikdy nebyl nedostatek tanečních partnerů. Rozdíl byl v tom, že tito partneři byli ozbrojení a jakýkoli přešlap znamenal smrt.

Bojovali tvrdě, a když někdo zaútočil na Ceres, odpovídala vzdorovitým výkřikem. Sekala a pohybovala se a znovu sekala, viděla, že Thanos bojuje se zkušenostmi a grácií šlechtice, Kostějka vedle něj sekala nožem v čiré agresi.

Pak se objevili bojepáni a Ceres věděla, že je čas zmizet.

„Rychle pryč!“ vykřikla a zamířila k hrazení.

Vrhla se dolů a znovu ucítila chladnou vodu. Plavala zpět k jejich lodi a zachytila se jejího boku. Otec jí pomohl na palubu a ona pak postupně pomohla ostatním.

„Co sis myslel?“ zeptal se její otec Thana, když byli všichni na palubě.

„Myslel jsem si, že nemůžu jen tak přihlížet,“ odpověděl Thanos.

Ceres se s ním chtěla hádat, ale věděla, že právě díky tomu je Thanos takový, jaký je. Právě to na něm milovala.

„Hloupé,“ pronesla Kostějka s úsměvem. „Úžasně hloupé. Děkuji ti.“

Ceres se rozhlédla po okolních lodích. Všude byl poprask, množství námořníků spěchalo pro zbraně. Do vody vedle lodi dopadl první šíp, po něm další.

„Veslujte!“ vykřikla na bojepány. Kam ale mohli veslovat? Viděla lodě, které měnily kurz, aby je zastavily. Brzy nebude kam plout. Byla to další ze situací, kdy by se jí hodila moc, kterou dřív měla. Moc, která jí teď chyběla.

Prosím, matko, modlila se v duchu, už dřív jsi mi pomohla. Pomoz mi i teď.

Téměř ucítila matčinu přítomnost, pomíjivou, ale uklidňující. Cítila její pozornost, cítila, že vidí jejíma očima, snaží se přijít na to, co se s Ceres stalo.

„Co ti to udělali?“ zašeptal matčin hlas. „Tohle je čarodějova práce.“

„Prosím,“ zašeptala Ceres. „Nepotřebuji svoji moc navždy, teď ale potřebuji pomoc.“

V tichu, které následovalo, zadrnčel šíp a zabodl se do paluby přímo mezi Ceresinými chodidly. Až příliš blízko.

„Nemohu odestát to, co se stalo,“ pronesla matka. „Ale mohu ti půjčit ještě jeden dar. Jen pro tentokrát. Bude to jen jednou, protože si myslím, že tvé tělo víc nezvládne.“

Ceres to bylo jedno, hlavně, že se jim podaří uprchnout. Nepřátelé už se k nim přibližovali. Potřebovala cokoli, co jim pomůže.

„Dotkni se vody, Ceres, a odpusť mi, protože to bude bolet.“

Ceres se na nic neptala. Místo toho se dlaněmi dotkla vln, cítila, jak jí voda proudí mezi prsty. Připravila se…

…a přesto musela zatnout zuby, aby nekřičela, když ucítila, jak skrz ni něco proudí, rozlévá se to po vodě a pak stoupá do vzduchu. Zdálo se, jako by celý svět zahalil jemný závoj.

Ceres skrz něj viděla lukostřelce a námořníky, kteří s vyděšenými výrazy zírali jakoby do prázdna. Slyšela je překvapeně křičet, ale zvuky zněly tlumeně.

„Nadávají, že nás nevidí,“ pronesla Jeva. „Říkají, že je to černá magie.“ Podívala se na Ceres se směsicí obdivu a hrůzy. „Zdá se, že jsi přesně taková, jak Thanos říkal.“

Ceres si tím nebyla jistá. Jen snaha o udržení závoje ji bolela víc, než by si dokázala představit. Nebyla si jistá, jak dlouho ho ještě dokáže udržet.

„Veslujte,“ řekla. „Veslujte, než zmizí!“

Irrien netrpělivě sledoval přípravy na Stephaniino obětování ve vysokém sále hradního chrámu. Nehnutě stál, zatím co kněží se kolem ní hemžili, přivazovali ji k oltáři a poutali jí ruce, aby se nemohla hýbat. Stephania zatím křičela a zmítala se.

Obvykle by podobným věcem nevěnoval pozornost. Kněží byli jen krví posedlí blázni, kteří si mysleli, že mohou uplatit a odrazit smrt. Jako by snad člověk mohl se smrtí bojovat jinak než silou vlastních paží. Škemrání nefungovalo ani na bohy, ani – jak se právě mohla sama přesvědčit i předchozí, byť velmi krátce vládnoucí, panovnice Delosu – na Irriena.

„Prosím, Irriene, udělám, cokoli chceš! Chceš, abych před tebou poklekla? Prosím!“

Irrien stál nehnutě jako socha a snažil se ignorovat bolest, kterou cítil v rameni. Všude kolem stáli přihlížející šlechtici a válečníci. To, že uvidí Stephaniino obětování, mělo jistou hodnotu, stejně jako vyhovění požadavkům kněžích. Jejich přízeň byla dalším zdrojem moci, který si potřeboval zajistit, a Irrien nebyl takový blázen, aby to podcenil.

„Netoužíš po mně?“ kňourala Stephania. „Myslela jsem, že mě chceš jako svoji hračku.“

Irrien nebyl ani takový blázen, který by si nevšiml Stephaniiných předností. A to byl problém. Když měla ruku na jeho paži, cítil něco víc než obvyklé vzrušení nebo touhu, kterou cítil s krásnými otrokyněmi. A to si nemohl dovolit. Nesměl to dovolit. Nikdo nad ním nesměl mít moc, ani takovou, která by vycházela přímo z něj.

Přelétl pohledem po shromáždění. Bylo v něm víc než dost krásných žen. Všechno to byly Stephaniiny bývalé služebné a teď klečely, spoutané v řetězech. Některé při představě toho, co se bude dít s jejich bývalou paní, vzlykaly. Už brzy si s nimi pohraje. Prozatím se ale musel zbavit hrozby, kterou Stephania kvůli své schopnosti vyvolat v něm city představovala.

Nejvyšší kněz vystoupil před shromáždění, zlaté a stříbrné drátky ve vousech mu při pohybu cinkaly.

„Vše je připraveno, můj pane,“ pronesl. „Vyřízneme dítě z břicha jeho matky a pak ho dle zvyků obětujeme na oltáři.“

„A potěší to tvoje bohy?“ zeptal se Irrien. Pokud si kněz všiml náznaku posměšku v Irrienově hlase, nedal to najevo.

„Velice potěší, První kameni. Skutečně velice potěší.“

Irrien přikývl.

„Pak to tedy bude tak, jak navrhuješ. Ale dítě zabiju osobně já sám.“

„Ty, První kameni?“ zeptal se kněz. Zněl překvapeně. „Ale proč?“

Protože to bylo jeho vítězství, ne vítězství kněžích. Protože to Irrien se probojoval skrz město, zatímco tihle kněží byli nejspíš někde na lodích. Protože to on kvůli tomu všemu utrpěl zranění. Protože Irrien zabíjel sám, bez prostředníků. Nic z toho ale nahlas neřekl. Nemusel nikomu nic vysvětlovat.