Morgan Rice - Vzestup Draků

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

“Někdy jsou lidé páni svého osudu:

Chyba, drahý Brute, není v našich hvězdách,

Ale v nás samých, protože jsme pouzí přisluhovači.”

--William Shakespeare

Julius Caesar

Kyra stála na travnatém kopci, pod botama cítila tvrdou zmrzlou zem, kolem ní padal sníh, a snažila se ignorovat ten kousavý chlad, zatímco pozvedla svůj luk a zaměřila se na svůj cíl. Přimhouřila oči, zapomněla na zbytek světa kolem – poryvy větru, pokřik vrány v dálce – a přinutila se vidět jen štíhlou břízku, vzdálenou, jasně bílou, nápadně vynikala v krajině nachových borovic. Na čtyřicet yardů, to byl přesně ten druh výstřelu, který její bratři nedokázali, a který nedokázal ani její otec – a který jí dělal o to více odhodlanější – ona, která z nich byla nejmladší, jediné děvče mezi nimi.

Kyra mezi ně nikdy nezapadla. Část z ní si to samozřejmě přála, chtěla dělat to, co od ní bylo očekáváno a strávit čas s ostatními děvčaty, tam, kam patřila, starat se o domácnost ale někde v hloubce cítila, že to nebylo pro ni. Byla dcerou svého otce, měla duši bojovníka, stejně jako on, a nebude uvězněná mezi kamennými zdmi jejich pevnosti, nepodlehne životu u ohně. Střílela lépe než tito muži – ve skutečnosti již střílela lépe, než otcovi nejlepší lukostřelci – a udělala by cokoli, aby to všem dokázala – a ze všeho nejvíce svému otci – že si zaslouží být brána vážně. Její otec ji miloval, věděla to, ale odmítal v ní vidět, kým opravdu byla.

Kyře se nejlépe nacvičovalo daleko od opevnění, tady na pláních Volisu, o samotě – což jí velmi vyhovovalo, a protože byla jedinou dívkou v pevnosti plné bojovníků, naučila se být o samotě. Oblíbila si chodit sem každý den, na její oblíbené místo, vysoko na vršek plošiny, vyhlížející na nepravidelné kamenné zdi opevnění, kde nacházela dobré, hubené stromy, které šlo trefit jen stěží. Úder jejích šípů se stal všudypřítomným zvukem, který svou ozvěnou zahalil celou vesnici ani jeden jediný strom zde nahoře nebyl ušetřen zásahům jejích šípů, jejich kmeny byly zjizvené, a některé ze stromů se už i nakláněly.

Většina z lučištníků jejího otce, jak Kyra dobře věděla, stříleli na myši, které se ukrývali na planinách když začala poprvé, také to sama zkusila, a zjistila, že je dokázala zabít poměrně snadno. Ale znechutilo se jí to. Byla nebojácná, ale také citlivá, a bezcílně zabíjet živé bytosti v ní vyvolávalo nelibost. Tenkrát se zapřísáhla, že již nikdy nevystřelí na živou bytost – pokud jí nebude hrozit nebezpečí, nebo na ni nebude útočit, jako ti vlčí netopýři, kteří se v noci vynořili ze tmy a létali až příliš blízko opevnění jejího otce. Neměla žádné výčitky z jejich smrti, obzvláště poté, co její mladší bratr, Aidan, utrpěl kousnutí vlčím netopírem, a pak z toho byl půl měsíce nemocný. Kromě toho byli také jedni z nejrychleji se pohybujících stvoření vůbec, a ona věděla, že pokud jednoho trefí, a to především v noci, pak už trefí opravdu cokoli. Jednou při úplňku střílela z věže svého otce celičkou noc, a při východu slunce dychtivě vyběhla, aby nadšeně prohlédla nespočet vlčích netopýrů, kteří se povalovali po zemi, její šípy do nich byly stále zabodnuty, a kolem se shromažďovali vesničané a hleděli na ně překvapenými obličeji.

Kyra se přinutila soustředit se. V mysli si přehrávala výstřel, představovala si sama sebe, jak pozvedává svůj luk, rychle ho natahuje až ke své bradě a bez váhání ho pouští. To opravdové střílení se odehrávalo, jak věděla, ještě před samotným výstřelem. Viděla až příliš mnoho stejně starých lučištníků, čtrnáctiletých, jak natahují svůj luk a váhají – a ona již v ten moment věděla, že jejich výstřel bude marný. Zhluboka se nadechla, pozvedla svůj luk, a v jednom rozhodném pohybu jej natáhla a uvolnila. Ani se nemusela podívat, aby viděla, že zasáhla strom.

Za chvilku uslyšela, jak se skácel – ale to už byla otočená a opět hledala další cíl, ještě vzdálenější.

Kyra uslyšela u svých nohou kňourání a podívala se dolů na Lea, jejího vlka, který vedle ní kráčel jako vždy a třel se o její nohu. Plně vzrostlý vlk, téměř až k jejímu pasu, Leo Kyru chránil tak, jak chránila ona jeho, oni dva byli nerozlučná dvojka v opevnění jejího otce. Kyra nemohla nikam bez Lea jít. Po celou dobu se držel po jejím boku – tedy až na momenty, kdy zkřížili jeho cestu veverka nebo zajíc, v takovém případě byl schopen zmizet i na několik hodin.

“Nezapomněla jsem na tebe, hochu,” řekla Kyra, sáhla do kapsy a podala Leovi zbytek kosti z hostiny. Leo po ní chňapnul a vesele vedle ní vykračoval.

Jak Kyra šla, její dech se před ní vynořoval v mlze, zavěsila si luk přes rameno a dýchala si do dlaní, odřených a studených. Přešla přes širokou, plochou planinu a rozhlédla se. Z této výhodné pozice viděla celou krajinu, válcovité kopce Volisu, většinou zelené, ale nyní pokryté sněhem, provincie opevnění jejího otce, zasazeného v severovýchodním rohu Království Escalonu. Odtud shora viděla Kyra vše, co se v pevnosti jejího otce dělo, z ptačí perspektivy viděla všechny příchody a odchody vesničanů a bojovníků, další důvod, proč se jí to tu nahoře tolik líbilo. Ráda si prohlížela prastaré kamenné obrysy pevnosti jejího otce, siluety cimbuří a věže, impozantně se tyčící mezi kopci, jako by se táhly donekonečna. Volis byl nejvyšší stavbou v krajině, některé z jeho budov vystoupaly až čtyři poschodí vysoko a byly orámovány úchvatnými řadami cimbuří. Byly zakončeny kulatou věží na odvrácené straně, kaplí pro vesničany, ale pro ni to bylo místo, kam mohla vylézt, vyhlížet do krajiny a být o samotě. Kamenný celek byl obkroužen vodním příkopem, přes který se překlenovala široká hlavní cesta a klenutý kamenný most ten byl zase obkroužen vrstvami vnějších valů, kopců, příkopů, zdí – místo, jak se patří, pro jednoho z nejdůležitějších bojovníků Krále – jejího otce.

I když byl Volis, poslední pevnost před Plameny, vzdálený od Androse, hlavního města Escalonu, vzdálený několik dnů jízdy na koni, byl i tak domovem mnohým z proslavených bojovníků krále. Také se stal vzorem a místem, které bylo domovem stovkám vesničanů a farmářů, kteří žili v blízkosti jeho zdí a pod jeho ochranou.

Kyra se podívala na tucty malých jílových chaloupek, zasazených do kopců před pevností, z jejich komínů stoupal dým, farmáři pospíchali tam a zpět a připravovali se na zimu a na večerní slavnost. To, že se vesničané cítili dostatečně v bezpečí, i když žili mimo hlavní hradby, bylo, jak Kyra věděla, důkazem ohromného respektu k moci jejího otce, a také to byl jev, který byl jinde v Escalonu nevídaný. Nakonec je od zásahu ochranné ruky dělilo pouze zaznění výstražné trubky, které by vyvolalo okamžité shromáždění všech otcových mužů.

Kyra se podívala dolů na padací most, vždy přeplněný davy lidí – farmáři, ševci, řezníky, kováři, samozřejmě také bojovníky – všichni spěchající z pevnosti do krajiny a opět nazpět. Mezi hradebními zdmi se pouze nežilo a trénovalo, ale byla zde také celá řada ševcovských dvorků, které se staly shromaždovacím místem pro obchodníky. Každý den byly do řady vystaveny jejich stánky, lidé zde prodávali své výrobky, vyměňovali si zboží, chlubili se svým denním úlovkem nebo exotickými látkami či kořením a sladkostmi, které byly nakopeny až někde za mořem. Dvorky v opevnění byly vždy zaplněny exotickými vůněmi, ať již zvláštními čaji, nebo vařenými pokrmy; mezi nimi by se mohla toulat celé hodiny. Její srdce zabušilo, když v dáli za zdmi uviděla kruhové cvičiště pro otcovy muže, Bránu Bojovníků, s nízkou kamennou zdí, která jej obklopovala, a se vzrušením pozorovala, jak se jeho muži, nastoupeni v úhledných řadách i s koňmi, snažili probodnout své cíle – ze stromů visící štíty. Toužila po tom s nimi trénovat.