Morgan Rice - Vzestup Draků

Další skupina otcových mužů vyrazila, tito byli pěší, a jak se Kyra blížila se svými bratry k bráně, muži ustoupili na stran, stejně jako dav, a udělali místo pro Brandona a Braxtona, kteří se blížili s divočákem. S obdivem zapískali a shromáždili se okolo, ti velcí, osvalení muži, o dobrou stopu vyšší než její bratři, kteří ale nebyli vůbec malí, většina z nich měla plnovous již sem tam prošedivělý, všichni muži ostřílení, třicátníci a čtyřicátníci, kteří byli svědkem až příliš mnoha bojů, kteří sloužili starému králi a utrpěli potupu, když kapituloval. Muži, kteří by se nikdy sami od sebe nevzdali. Tito muži už zažili vše a nic je nepřekvapilo – ale zdálo se, že byli tím divočákem zaujati .

“Tos zabil sám, říkáš?” zeptal se jeden z nich Brandona, když se přiblížil, aby si jej prohlédl.

Dav zhoustnul a Brandon a Braxton konečně zastavili, aby nasákli chválu a obdiv těchto statečných mužů a přitom se snažili, aby nebylo vidět, jak těžce při tom dýchali.

“My jsme ho zabili!” Braxton vykřikl pyšně.

“Černorohý,” zvolal jiný bojovník, který přišel blíž k divočákovi a hladil ho po zádech. “Neviděl jsem ho od té doby, co jsem byl malý chlapec. Pomohl jsem jednou jednoho zabít – ale to jsem byl ve skupině mužů – a dva z nich přišli o prsty.”

“To my jsme nepřišli o nic,” zvolal Braxton statečně. “Jen hrot kopí.”

Kyru spalovalo, jak se muži smáli, zjevně obdivovali úlovek, zatímco jeden bojovník, jejich vedoucí, Anvin, vykročil kupředu a zblízka se na úlovek podíval. Muži mu ustoupili z cesty, dali mu tak najevo svůj respekt.

Velitel jejího otce, Anvin, byl Kyřin nejoblíbenější ze všech těch mužů, zodpovídal se pouze jejímu otci a tyto bojovníky vedl. Anvin byl jako její druhý otec a znala ho odjakživa. Věděla, že ji nadevše miloval a dával na ni pozor a co pro ní bylo nejdůležitější, vždy si na ni udělal čas a ukázoval jí techniky boje a zacházení se zbraněmi, čemuž se jiní stranili. Dokonce ji několikrát nechal trénovat s muži a ona si každou takovou příležitost vychutnávala. Byl z nich nejotrlejší, ale zároveň měl také nejlaskavější srdce – k těm, které měl rád. Ale ty, které rád neměl, o ty měla Kyra obavu.

Anvin netoleroval lži byl typ muže, který se musel ve všech věcech dopracovat k úplné pravdě, ať byla sebečernější. Byl puntíčkář a jak vykročil kupředu a důsledně si prohlédnul divočáka, Kyra pozorovala, jak se zastavil a prohlížel si dvě rány po šípech. Měl cit pro detail a pokud někdo odhalil pravdu, pak to byl on.

Anvin zkoumal obě rány, prohlížel si malé ostří, stále zaseknuté uvnitř, úlomky dřeva, kde její bratři ulomili její šípy. Přelomili je blízko špičky, aby nikdo neviděl, co jej skutečně skolilo. Ale Anvin nebyl jen tak někdo.

Kyra pozorovala Anvina, jak studuje rány, viděla, jak se jeho oči zúžily a věděla, že v tom měl okamžitě přehled. Sklonil se, sundal si rukavici, natáhnul se k oku a vyňal jeden z hrotů šípu. Pozvedl jej, krvavý, a potom se pomalu obrátil na její bratrz se skeptickým pohledem v očích.

“Říkali jste, špička kopí?” zeptal se nesouhlasně.

Na celou skupinu dopadlo napjaté ticho, zatímco Brandon a Braxton poprvé znervózněli. Přešlápli na místě.

Anvin se otočil na Kyru.

“Nebo špička šípu?” dodal a Kyra viděla, jak mu to v hlavě pracuje, viděla, jak dělá své vlastní závěry.

Anvin přešel ke Kyře, vytáhl šíp z jejího toulce a přidržel ho vedle ulomené špičky. Podoba byla přesná, všichni to mohli vidět. Podíval se na Kyru s pýchou a důrazem a Kyra cítila, jak se na ni upřely všechny oči.

“To byl tvůj výstřel?” zeptal se jí. Byl to ale spíše prohlášení, než otázka.

Souhlasně pokývala.

“Byl,” odpověděla rozhodně, milující Anvina za jeho projev uznání a konečně se cítila ospravedlněna.

“A ten výstřel, co ho skolil,” usoudil. Byla to připomínka, ne otázka, jeho hlas byl tvrdý, definitivní, zatímco si toho divočáka prohlížel.

“Kromě těchto dvou ran nevidím žádné jiné,” dodal a rukou po něm přejížděl – pak se zastavil u ucha. Prohlédl si ho, pak se otočil a pohrdavě se podíval na Brandona a Braxtona. “Tedy pokud podle vás není toto škrábnutí kopím skutečné poranění.”

Podržel divočákovo ucho a Brandon a Braxton zrudli, zatímco se skupina bojovníků rozesmála.

Další z proslulých bojovníků jejího otce udělal krok dopředu – Vidar, blízký přítel Anvina, štíhlý, malý muž, třicátník, s vyzáblým obličejem a jizvou přes nos. Jeho malá postava mezi ostatní nezapadala, ale Kyra věděla své: Vidar byl tvrdý jako kámen, proslulý v bojích muže proti muži. Byl to jeden z nejtvrdších mužů, které Kyra kdy potkala, vědělo se o něm, že udolá dva muže najednou, dvakrát větší než byl on sám. Až příliš mnoho mužů, právě kvůli jeho drobnému vzrůstu, udělalo tu chybu, že ho vyprovokovali – jen aby dostali těžce za vyučenou. Také vzal Kyru pod své ochranné křídlo a vždy ji bránil.

“Vypadá to, že se netrefili,” usoudil Vidar, “a ta dívka je zachránila. Kdo vás dva učil vrhat?”

Brandon a Braxton vypadali čím dál nervózněji, zjevně přistiženi při lži a ani jeden z nich neřekl ani slovo.

“Je smutné lhát o úlovku,” řekl Anvin ponuře, pohlížeje na její bratry. “Ven s tím. Váš otec by chtěl, abyste mluvili pravdu.”

Brandon a Braxton tam stáli, přešlapovali, zjevně nesví, dívali se jeden na druhého, jako by uvažovali, co říci. To bylo poprvé, co je Kyra viděla neschopné slova.

Právě když se chystali otevřít ústa, cizí hlas najednou ticho přerušil.

“Je jedno, kdo ho zabil,” prohlásil. “Teď je náš.”

Kyra se se všemi ostatními otočila, polekaná tím hrubým, neznámým hlasem – a její žaludek se sevřel, když viděla skupinu Lordových mužů, ve svých typicky šarlatových železných košilích, jak kráčeli davem, vesničané se před nimi rozestupovali. Jak se blížili k divočákovi, hladově na něj pohlíželi a Kyra viděla, že chtějí tuto trofej – ne protože by ji potřebovali, ale aby zostudili její lid, sebrali jim tento objekt hrdosti. Leo vedle ní zavrčel, aby ho uklidnila, položila mu ruku na krk a bránila mu.

“Ve jménu Lorda Guvernéra,” řekl Lordův muž, zavalitý voják s nízkým čelem, hustým obočím, velkým břichem a obličejem zvrásněným hloupostí “nárokujeme si tohoto divočáka. Předem vám velice děkuje za tento dar v tento sváteční festival.”

Udělal gesto na své muže a ti vykročili směrem k divočákovi, jako by ho chtěli popadnout.

V ten moment Anvin najednou udělal krok dopředu, Vidar vedle něj a zablokovali jim cestu.

Nad davem se rozlehlo ohromené ticho – nikdo nikdy Lordovy muže nekonfrontoval bylo to nepsané pravidlo. Nikdo nechtěl v Pandesii podněcovat zlobu.

“Podle mého názoru vám nikdo žádný dárek nenabídnul,” řekl, jeho hlas jako ocel, “nebo Lordu Guvernérovi.”

Dav zhoustnul, stovky vesničanů se shromáždily, aby sledovali napjatou situaci, tušíc konfrontaci. V tentýž okamžik začali ostatní ustupovat a vytvořili prostor kolem těch dvou mužů, zatímco se napjetí ve vzduchu zintenzivňovalo.

Kyra cítila, jak jí buší srdce. Podvědomě pevněji stiskla svůj luk, věděla, že situace se stupňuje. I když si velmi přála boj, přála si svobodu, věděla také, že její lid si nemohl dovolit podněcovat zlobu Lorda Guvernéra i kdyby je nějakým zázrakem porazili, stála za nimi celá Pandesiánská říše. Mohli by povolat útvary mužů tak ohromné, jako moře samo.