Morgan Rice - Aréna Dvě

No tak, no tak.

Konečně se chytá, zarachotí a zasténá. Škytá a lapá po dechu, je znát, že je na své poslední štaci. Ale alespoň funguje.

Nemohu si pomoci a musím se usmívat, překypuji úlevou. Funguje. Skutečně funguje. Budeme moci dojet domů, pohřbít mého psa, vzít jídlo. Cítím, jako by na nás Saša dohlížela a pomáhala nám. Můj otec možná také.

Dveře spolujezdce se otevřou a dovnitř naskočí Bree, je plná vzrušení, šoupne se stranou na tom jednom vinylovém sedadle vedle mně a Logan naskočí k ní, práskne dveřmi a dívá se vpřed.

“Na co čekáš?” řekne. “Čas ti ubíhá.”

“Nemusíš mi to říkat dvakrát,” řeknu stejně tak odměřeně.

Zařadím rychlost a sešlápnu pedál, couvám z boudy do sněhu a pod odpolední nebe. Zprvu se kola zaseknou ve sněhu, ale přidám plyn a se zadrháváním se vydáváme kupředu.

Jedeme po sjetých pneumatikách, napříč hrbolatým polem, a poskakujeme všemi směry. Ale pokračujeme kupředu a to je jediné, na čem mi záleží.

Brzy jsme na malé venkovské silnici. Jsem tak vděčná, že sníh většinu dne tál – jinak bychom se tam nikdy nedostali.

Nabíráme rychlost. Náklaďák mě překvapuje a já jsem klidnější, jak se tu otepluje. Jedeme téměř 40 a míříme západně po Route 23. Ženu ho, dokud nevjedeme do výmolu, pak toho lituji. Všichni zasténáme, jak se udeříme do hlavy. Zpomalím. Výmoly nejsou ve sněhu vidět a já už jsem zapomněla, jak se tyto cesty zhoršily.

Je prapodivné být zpět na této silnici a směřovat tam, kde byl jednou můj domov. Znovu si vybavuji cestu, kterou jsem jela, když jsem pronásledovala otrokáře, a hned mě zaplaví vzpomínky. Vzpomínám si, jak jsem se tudy hnala na motorce, myslela jsem, že zemřu, a snažím se tu myšlenku vypudit z mysli.

Jak pokračujeme, dojedeme k ohromnému stromu, padlému přes silnici, který je nyní zasněžený. Rozpoznávám ho, je to ten strom, který byl skácen při mé cestě odtud, ten, který byl pokácen, aby zablokoval cestu otrokářům, nějakým neznámým přeživším, který se o nás strachoval. Nemohu si pomoci a přemýšlím, jestli jsou tam ještě nějací lidé, kteří přežili, třeba nás pozorují. Dívám se ze strany na stranu a očima pročesávám les. Ale nevidím žádné známky po nikom.

Máme dobrý čas a ulevuje se mi, protože se zatím nic nepokazilo. Nevěřím tomu ale. Je to téměř jako by to bylo příliš snadné. Podívám se na kontrolku paliva a vidím, že jsme ho moc nespotřebovali. Ale nevím, jak je přesná a prozatím přemýšlím, jestli budeme mít dostatek paliva, abychom se dostali tam i zpět. Přemýšlím, jestli to nebyl hloupý nápad, vydat se na tuto cestu.

Konečně odbočíme z hlavní cesty na úzkou, vinutou, venkovskou silnici, která nás dovede nahoru na pohoří, až k otcově domu. Nyní jsem více nervózní, jak zahýbáme a zatáčíme kolem hory, po pravé straně mám příkré útesy. Vyhlédnu ven a nemohu si nevšimnout, že ten výhled je opravdu neuvěřitelný, zahrnuje celičké pohoří Catskill. Ale úpatí je příkré a tady nahoře je hlubší sníh a já vím, že po jednom špatném zatočení, jednom špatném sklouznutí, tato stará hora rzi přepadne rovnou přes okraj.

K mému překvapení náklaďák drží. Je jako buldok. Zanedlouho máme to nejhorší za sebou a jak zahneme za zatáčku, najednou zahlédnu náš bývalý dům.

“Hele! Otcův dům!” vykřikne Bree a vzrušeně se narovná.

Také se mi ulovilo, když jsem jej spatřila. Jsme tu a dojeli jsme včas.

“Vidíš,” říkám Loganovi, “nebylo to tak hrozné.”

Nezdá se ale, že by se Loganovi ulevilo; dělá grimasu a je napjatý a sleduje les.

“Sem jsme dojeli,” reptá. “Zpátky ještě ne.”

Typické. Odmítá přiznat, že neměl pravdu.

Zastavím před domem a vidím staré otisky po otrokářích. Všechny vzpomínky mě prolétnou hlavou, všechna ta hrůza, kterou jsem cítila, když vzali Bree. Natáhnu se a dám jí ruku kolem ramen a pevně ji stisknu, jsem odhodlaná ji už nikdy nespustit z očí.

Vypnu zapalování a všichni vyskočíme z vozu a rychle spěcháme k domu.

“Omlouvám se, jestli je tam nepořádek,” řeknu Loganovi, jak kolem něj projdu k hlavním dveřím. “Nečekala jsem hosty.”

Proti své vůli potlačí úsměv.

“Ha ha,” řekne rozhodně. “Mám si sundat boty?”

Smysl pro humor. To mě překvapuje.

Jak otevřu dveře a vkročím dovnitř, všechen smysl pro humor, který jsem měla, ze mě najednou opadne. Když před sebou vidím tu spoušť, poskočí mi srdce. Je tam Saša, leží tam, krev už zaschla, její tělo je ztuhlé a zmrzlé. Jen několik stop od ní je tělo otrokáře, kterého Saša zabila, jeho tělo je také zmrzlé a přimrzlo k podlaze.

Pohlédnu na bundu, kterou mám na sobě – jeho bundu – oblečení, které mám na sobě – jeho oblečení – moje boty – jeho boty – a mám z toho zvláštní pocit. Téměř jako bych byla jeho živý dvojník.

Logan se na mě podívá a asi si to také uvědomil.

“Ty sis nevzala jeho kalhoty?” zeptá se.

Pohlédnu na sebe a uvědomím si, že ne. To bylo až příliš.

Zatřesu hlavou.

“Hloupé,” řekne.

Nyní, když o tom mluví, si uvědomím, že má pravdu. Moje staré džíny jsou mokré a studené a lepí se na mě. A i když je nechci, Ben je možná chtít bude. Byla by škoda je nepoužít: nakonec s tím oblečením vůbec nic není.

Uslyším tlumený pláč a pohlédnu na Bree, která tam stojí a shora se dívá na Sašu. Srdce se mi zlomí, když vidím její obličej v takovém stavu, celý pomačkaný, jak hledí na svého zesnulého psa.

Jdu k ní a dám jí ruku kolem ramen.

“To je v pořádku, Bree,” řeknu. “Nedívej se.”

Políbím ji na čelo a snažím se ji otočit stranou, ale ona mě odstrčí překvapivou silou.

“Ne,” řekne.

Udělá krok dopředu, poklekne a obejme na zemi Sašu. Rukama ji obejme kolem krku, nakloní se nad ní a políbí ji hlavu.

Logan a já se na sebe podíváme. Ani jeden z nás neví, co udělat.

“Nemáme čas,” řekne Logan. “Musíš ji pohřbít a jít dál.”

Kleknu si vedle ní, nakloním se a hladím Sašu po hlavě.

“To bude dobré, Bree. Saša je nyní na lepším místě. Nyní je šťastná. Slyšíš mě?”

Z očí jí padají slzy a ona natáhne ruku, zhluboka se nadechne a otře si je hřbetem ruky.

“Nemůžeme ji zde takto nechat,” řekne. “Musíme ji pohřbít.”

“To uděláme,” řeknu.

“Nemůžeme,” řekne Logan. “Zem je zmrzlá na kost.”

Postavím se a podívám se na Logana, jsem ještě více naštvaná. A to také proto, že si uvědomím, že má pravdu. Měla jsem na to myslet.

“Co tedy navrhuješ?” ptám se.

“To není můj problém. Budu hlídat venku.”

Logan se otočí a vyjde ven, bouchne za sebou dveřmi.

Otočím se zpět k Bree a snažím se rychle něco vymyslet.

“Má pravdu,” řeknu. “Nemáme čas ji pohřbít.”

“NE!” naříká. “Slíbila jsi to. Slíbila jsi to!”

Má pravdu. Opravdu jsem to slíbila. Ale nedostatečně jsem si to celé promyslela. Ta myšlenka, že tu Sašu jen tak necháme, mě ničí. Ale zároveň nemůžeme riskovat své životy. To by Saša nechtěla.

Mám nápad.

“A co třeba řeka, Bree?”

Otočí se a dívá se na mě.

“Co když jí uděláme pohřeb na vodě? Však víš, jako se dělá pro vojáky, kteří čestně zemřou?”

“Jaké vojáky?” ptá se.

“Když zemřou vojáci na moři, někdy je pohřbí do moře. Je to čestný pohřeb. Saša milovala řeku. Jsem si jistá, že by tam byla šťastná. Můžeme ji vzít sebou a pohřbít ji tam. Bylo by to tak v pořádku?”