Morgan Rice - Aréna Dvě

Přejdu na příď lodi a Loganovi podám tu jeho. Vezme si ji a v tichosti si ji vloží do kapsy, samozřejmě, že si ji schovává jako příděl na později. Nevím, kde bere svou sílu. Já slábnu, jen když cítím čokoládovou sušenku. Vím, že bych si ji také měla schovat na později, ale nemohu si pomoci. Kousek si ukousnu, rozhodnutá zbytek odložit – ale chutná tak dobře a já si nemohu pomoci – zhltnu ji celou a nechám jen poslední kousnutí, které dávám stranou pro Penelope.

Z jídla je mi tak dobře. Cukr mi stoupá do hlavy a celým mým tělem a já si přeji, abych jich měla ještě další tucet. Pro pocitu bolesti v žaludku se zhluboka nadechnu, abych znovu nad sebou získala kontrolu.

Řeka se zužuje, břehy se k sobě stále přibližují, jak se vine a zatáčí. Jsme blízko pevniny a já jsem v plném pozoru, hledím na břehy a vyhlížím jakoukoli známku po nebezpečí. Jak zahneme za ohyb, pohlédnu doleva a vysoko na útesu vidím zříceninu starého opevnění, nyní rozbombardovaného. Jsem v šoku, když si uvědomím, co to předtím bylo.

“West Point,” řekne Logan. Musel si to uvědomit ve stejný okamžik, jako já.

Je šokující vidět tuto tvz americké moci, která je nyní jen hromadou trosek, se svým zkrouceným vlajkovým stožárem, který zplihle visí nad Hudsonem. Jen stěží z toho zbylo to, čím byla dříve.

“Co to je?” ptá se Bree, zuby jí drkotají. S Rose vylezly na příď lodi, vedle mě, a ona vyhlíží tam, kam se dívám já. Nechci jí odpovědět.

“To nic není, drahoušku,” říkám. “Jen zřícenina.”

Obejmu ji jednou rukou a přimáčknu ji k sobě a tu druhou dám kolem Rose a také si ji k sobě přivinu. Zkouším je zahřát a oběma třu ramena, jak nejlépe umím.

“Kdy půjdeme domů?” ptá se Rose.

S Loganem se na sebe podíváme. Nevím, jak mám odpovědět.

“Nejdeme domů,” řeknu Rose, co nejjemněji to dokážu, “ale jsme na cestě si nový domov najít.”

“Pojedeme kolem našeho starého domova?” ptá se Bree.

Zaváhám. “Ano,” řeknu.

“Ale nevracíme se tam, že ano?” ptá se.

“Přesně tak,” řeknu. “Žít tam nyní je příliš nebezpečné.”

“Já už tam nechci žít,” říká. “Nenáviděla jsem to místo. Ale nemůžene tam Sašu jen tak nechat. Zastavíme a pohřbíme ji? Slíbila jsi to.”

Vzpomenu si na hádku s Loganem.

“Máš pravdu,” řeknu jemně. “Slíbila jsem to. A ano, zastavíme.”

Logan se odvrátí, je jasné, že je naštvaný.

“A co potom?” ptá se Rose. “Kam potom půjdeme?”

“Budeme pokračovat proti proudu řeky,” vysvětluji. “Co nejdál to půjde.”

“Kde končí?” ptá se.

To je dobrá otázka a já nad ní přemýšlím jako nad hlubokomyslnou otázkou. Kde toto všechno končí? Naší smrtí? Naším přežitím? Skončí to vůbec někdy? Je konec na dohled?

Tu odpověď neznám.

Otočím se a kleknu si a pohlédnu jí do očí. Musím jí dát naději. Pro něco žít.

“Končí to na nádherném místě,” řeknu. “Tam, kam jedeme, tam je vše opět dobré. Ulice jsou tak čisté, že se lesknou a vše je perfektní a bezpečné. Budou tam lidé, dobří lidé, a přijmou nás a budou nás chránit. Také tam bude jídlo, opravdové jídlo, vše, co dokážete sníst, a bude tam pořád. Bude to to nejkránější místo, jaké jsi kdy viděla.”

Oči Rose se otevřou doširoka.

“Je to pravda?” ptá se.

Pokývám. A ona se pomalu zeširoka usměje.

“Jak dlouho to potrvá, než tam dorazíme?”

Usměji se. “Nevím, zlatíčko.”

Ale Bree je cyničtější, než Rose.

“Je to skutečně pravda?” ptá se jemně. “Opravdu takové místo existuje?”

“Existuje,” říkám jí a dělám co můžu, abych přitom zněla přesvědčivě. “Není-li pravda, Logane?”

Logan se podívá a krátce na ně pokývá, potom svůj pohled odvrátí. Nakonec to je on, který věří v Kanadu, věří v zaslíbenou zemi. Jak by to teď mohl popřít?

Hudson se vine a zatáčí, zužuje se a potom se znovu rozšiřuje. Konečně vplouváme do známého území. Ženeme se kolem míst, která rozpoznávám, čím dál víc se blížíme k otcově domu.

Zatočíme za dalším břehem a uvidím malý, neobydlený ostrov, jen malý kamenný výčnělek. Na něm sedí zřícenina majáku, jeho světlo bylo roztříštěno už dávno, ta stavba není už nic, než jen průčelí.

Zahneme za další ohyb řeky a v dáli uvidím most, na kterém jsem byla před několika málo dny, kdy jsem pronásledovala otrokáře. Tam, uprostřed mostu, je vidět, že jeho prostředek byl odstřelen, ta ohromná díra, jako by prostředkem propadla bourací koule. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsme po něm s Benem závodili na motorce a málem jsme na něm dostali smyk. Nemohu tomu uvěřit. Už jsme skoro tam.

To mi připomělo Bena, přinutilo mě to vzpomenout si, jak mi ten den zachránil život. Otočím se podívám se na něj. Rozmrzele se dívá do vody.

“Bene?” ptám se.

Otočí se a dívá se na mě

“Vzpomínáš si na ten most?”

Otočí se a dívá se a já v jeho očích vidím strach. Vzpomněl si.

Bree do mě šťouchne loktem. “Mohu dát Penelope trochu z mé sušenky?” ptá se.

“Já taky?” opakuje Rose.

“Samozřejmě,” řeknu nahlas, aby to Logan slyšel. Není jediný, kdo tu rozhoduje, a my si můžeme s naším jídlem dělat, co chceme.

Fena na klíně u Rose se napřímí, jako by rozumněla. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděla tak chytré zvíře.

Bree se k ní nakloní, aby ji dala kousek své sušenky, ale já ji chytnu za ruku.

“Počkej,” říkám. “Když ji budeš krmit, pak by měla mít jméno, ne?”

“Ale ona nemá obojek,” říká Rose. “Mohla by se jmenovat jakkoli.”

“Nyní je tvůj pes,” řeknu. “Dej jí nové jméno.”

Rose a Bree se na sebe vzrušeně podívají.

“Jak jí budeme říkat?” ptá se Bree.

“Co třeba Penelope?” řekne Rose.

“Penelope!” křičí Bree. “To se mi líbí.”

“Také se mi to líbí,” řeknu.

“Penelope!” vykřikne Rose na psa.

Je to zvláštní, ale ten pes se na ni otočí v momentě, kdy to řekla, jako by to bylo vždy její jméno.

Bree se usmívá a natahuje se a dává jí kousek sušenky. Penelope jí ho vyškubne z ruky a hltavě ho spolkne. Bree a Rose se hystericky chichotají a Rose jí dává zbytek své sušenky. Také po tom chňapne a já se natáhnu a dávám jí poslední kousnutí ze své sušenky. Penelope se na nás tři vzrušeně dívá, třese se a třikrát zaštěká.

Všechny se smějeme. Na chvilku téměř zapomínám na naše trable.

Ale potom něco uvidím v dáli za rameny Bree.

“Tam,” rychle říkám Loganovi a ukazuji doleva. “Tam musíme jet. Zahni támhle.”

Zahlédnu poloostrov, kam jsme s Benem jeli na motorce, na ledem pokrytý Hudson. Cuknu sebou, když na to pomyslím, když pomyslím na to, jak bláznivá byla ta honička. Je ohromující, že jsem stále naživu.

Logan se ohlédne přes rameno, aby se podíval, zda nás nikdo nepronásleduje; potom neochotně ubere plyn a zahne s námi do strany a zamíří do zátoky.

Nervózně a ostražitě se rozhlížím kolem, jak připlouváme do ústí poloostrova. Proplouváme vedle něj, jak se stáčí do vnitrozemí. Nyní jsme blízko břehu, míjíme polorozpadlou vodní věž. Pokračujeme dál a brzy plujeme podél trosek města a přímo do jeho centra. Catskillu. Na všech stranách jsou vyhořelé budovy a vypadá to, jako by bylo zbombardováno.