Morgan Rice - Aréna Dvě

“Oni nás pronásledují,” řekl. “Tím si můžeš být jistá.”

Pohlédnu na něj. “Jak si můžeš být tak jistý?”

“Znám je. Oni nikdy nezapomenou.”

Jak proplouváme kolem posledního kusu kovu, Logan zrychlí a já se opřu, zatímco nabíráme rychlost.

“Jak daleko myslíš, že jsou za námi?” ptám se.

Klidně se podívá na horizont. A nakonec pokrčí rameny.

“Těžko říct. Záleží, jak dlouho trvá shromáždit oddíly. Sníh je těžký, což je pro nás dobré. Snad tři hodiny? Snad šest, pokud máme štěstí? Je dobré, že je tehle drahoušek rychlý. Myslím, že jim můžeme utéci, budeme-li mít palivo.”

“To ale nemáme,” říkám a vyzvihuji to, co je všem jasné. “Vyjeli jsme s plnou nádrží – a nyní je tam jen půlka. Za několik hodin bude prázdná. Kanada je daleko. Co navrhuješ udělat, abychom našli palivo?”

Logan hledí na vodu a přemýšlí.

“Nemáme na výběr,” řekne. “Musíme ho najít. Neexistuje alternativa. Nemůžeme zastavit.”

“Někdy si budeme muset odpočinout,” řeknu. “Budeme potřebovat jídlo a nějaké přístřeší. Nemůžeme zůstat venku při této teplotě celý den a celou noc.”

“Lepší hladovět a mrznout, než být polapen otrokáři,” říká.

Myslím na otcův dům, který je dál, na horním toku řeky. Budeme proplouvat přímo kolem něj. Vzpomínám si na svůj příslib mému starému psovi, Saše, že ji pohřbím. Také myslím na to všechno jídlo, co tam je v té kamenné chatě – můžeme ho vzít a bude nás živit celé dny. Myslím na všechno to nářadí v otcově garáži, všechny věci, které se nám mohou hodit. Nezmiňujíc náhradní oblečení, deky a sirky.

“Chci zastavit.”

Logan se otočí a pohlédne na mě, jako bych se zbláznila. Vidím, že se mu to nelíbí.

“O čem to mluvíš?”

“Dům mého otce. V Catskillu. Asi hodinu severně odtud. Chci tam zastavit. Je tam spousta věcí, které si můžeme vzít. Věci, které budeme potřebovat. Jako třeba jídlo. A,” zastavím se, “chci pohřbít svého psa.”

“Pohřbít tvého psa?” zeptá se a přitom mu stoupá hlas. “Zbláznila ses? Chceš, aby nás všechny kvůli tomu zabili?”

“Slíbila jsem jí to,” říkám.

“Slíbila?” vyhrkne ze sebe. “Tvému psovi? Tvému mrtvému psovi? To si musíš dělat srandu.”

Projedu po něm očima a on si hodně rychle uvědomí, že si nědělám legraci.

“Když něco slíbím, tak to splním. Pohřbila bych tebe, kdybych ti to slíbila.”

Zatřese hlavou.

“Poslouchej,” řeknu rozhodně. “Tys chtěl do Kanady. My jsme mohli jít kamkoli. Byl to tvůj sen. Ne můj. Kdo ví, jestli to město vůbec existuje? Následuji tě z rozmaru. A tato loď není jen tvoje. Jediné, co chci, je zastavit se u otce. Vzít si nějaké věci, které potřebujeme a pochovat svého psa. Nebude to trvat dlouho. Před otrokáři máme velký náskok. A ani nezmiňuji, že tam máme malý kanystr. Není toho moc, ale pomůže to.”

Logan pomalu zakroutí hlavou.

“Raději bych to palivo neměl a nedělal něco tak riskantního. Mluvíš o horách. Mluvíš o dvaceti mílích ve středozemí, že ano? Jak navrhuješ se tam dostat poté, co zakotvíme? Půjdeme pěšky?”

“Vím o starém nákladním voze. Pomláceném pickupu. Je to jen zrezivělá skořápka, ale jede a má dost paliva na to, aby nás dovezl tam a zpět. Je schovaný u řeky. Řeka nás dovede přímo k němu. Náklaďák nás doveze tam a zpět. Bude to rychlé. A pak můžeme pokračovat na naší dlouhé cestě do Kanady. A budeme na tom mnohem lépe.”

Logan se dlouze dívá na vodu a pevně svírá kormidlo.

Nakonec řekne,“No jak myslíš. Riskuješ svůj život. Ale já zůstávám na lodi. Máš dvě hodiny. Jestli se nevrátíš včas, odplouvám.”

Odvrátím se od něj a pohlédnu na vodu, vše ve mně vře. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Zdá se mi, jako by se staral jen sám o sebe a to mě zklamalo. Myslela jsem, že je jiný.

“Tak ty se staráš jen sám o sebe, že?” zeptám se.

Také mě trápí, že mě nechce doprovodit do domu mého otce; to mě nenapadlo. Vím, že Ben nebude chtít jít a byla bych ocenila nějakou pomoc. No co. Jsem stále odhodlaná. Něco jsem slíbila a svůj slib splním. S ním nebo bez něj.

Neodpoví a já vidím, že je otrávený.

Dívám se na vodu, nechci ho vidět. Jak se voda čeří mezi neutišujícím sténáním motoru, uvědomuji si, že se zlobím nejen, protože mě zklamal, ale protože se mi vlastně začal líbit a začala jsem na něj spoléhat. Nebyla jsem dlouho na nikom závislá. A je to děsivý pocit, znovu na někom záviset a cítit se zrazená.

“Brooke?”

Srdce mi poskočí, když uslyším známý hlas a otočím se a uvidím svou mladší sestru vzhůru. Rose se také vzbudila. Ty dvě už se sobě podobají jako vejce vejci, jsou jako jeden člověk.

Stále mohu jen stěží uvěřit, že Bree je tady, je opět se mnou. Je to jako sen. Když ji vzali, část ze mě si byla jistá, že už ji nikdy neuvidím živou. Každá chvíle, kdy jsem s ní, se zdá být jako bych dostala druhou šanci a cítím se více odhodlaná, než kdy dříve, abych na ni dohlížela.

“Mám hlad,” řekne Bree a hřbetem ruky si tře oči.

Penelope v Breeině klíně si také sedne. Nepřestává se třást a podívá se na mě svým zdravým okem jako by měla také hlad.

“Je mi zima,” dodává souhlasně Rose a tře si ramena. Má na sobě jen tenkou sukni a je mi jí líto.

Chápu to. Mám hlad a je mi také zima. Mám červený nos a skoro ho necítím. Dobrůtky, co jsme našli na lodi, byly užasné, ale vůbec nás nezaplnily – obzvláště, když byly na prázdný žaludek. A to už bylo před několika hodinami. Znovu pomyslím na truhlu s jídlem, na to málo, co nám zbylo, a přemýšlím, jak dlouho to potrvá, než nám nezbude nic. Vím, že bych měla vydávat jídlo na příděl. Ale stejně všichni hladovíme a nemohu to vydržet, vidět Bree takhle.

“Už nemáme moc jídla,” řeknu jí, “ale trochu vám teď můžu dát. Máme sušenky a krekry.”

“Sušenky!” obě naráz vykřiknou. Penelope zaštěká.

“Já bych to nedělal,” zazní vedle mne Loganův hlas.

Podívám se na něj a vidím, jak se nesouhlasně dívá.

“Musíme zavést příděly.”

“Prosím!” vykřikne Bree. “Potřebuji něco sníst. Umírám hlady.”

“Něco jim dát musím,” odpovídám rozhodně Loganovi, sice rozumím, proč to řekl, ale jsem otrávená nedostatkem jeho soucitu. “Přidělím jednu každému. Nám všem.”

“A co Penelope?” zeptá se Rose.

“Ten pes nedostane žádné naše jídlo,” odsekne Logan. “Ať se postará sama o sebe.”

Cítím další nával zklamání v Logana i když vím, že je racionální. A pak, když vidím ten sklíčený pohled na tvářích Rose a Bree a když ji znovu slyším štěkat, nemohu to vydržet, nechat ji hladovět. V tichosti ustupuji a dávám jí jídlo z mého vlastního přídělu.

Otevírám truhlici a znovu si prohlížím naši zásobu jídla. Vidím dvě krabice sušenek, tři krabice krekrů, několik pytlíků želatinových medvídků a půl tuctu čokoládových tyčinek. Kéž by tu bylo nějaké vydatnější jídlo, nevím, jak se nám podaří si toto udržet, jak to bude stačit na tři jídla denně pro pět lidí.

Vytáhnu sušenky a přidělím každému jednu. Ben se při pohledu na jídlo konečně vzpamatuje a vezme si sušenku. Pod očima má černé kruhy a vypadá, jako by vůbec nespal. Je bolestné vidět ten jeho výraz, tak zničený ze ztráty svého bratra, a jak mu podávám jeho sušenku, dívám se jinam.