Morgan Rice - Aréna Dvě

Všichni jsme napjatí a pomalu pronikáme do vnitrozemí, hlouběji a hlouběji, břeh je nyní necelou stopu daleko, jak se úžina zužuje. Jsme vystaveni obklíčení a já nevědomky sahám k boku a svou ruku pokládám na nůž. Všímám si, že Logan dělá totéž.

Ohlédnu se přes rameno po Benovi; ale ten je pořád strnulý.

“Kde je ten náklaďák?” ptá se Logan, v hlase je znát nervozita. “Nepopluji moc daleko do vnitrozemí, to ti říkám rovnou. Jestli se něco stane, musíme mít možnost dostat se na Hudson, a to rychle. Je to tu životu nebezpečné,” říká a ostražitě sleduje břeh.

Také ho sleduji. Ale břeh je prázdný, opuštěný, zamrzlý, bez známky lidstva, kam oko dohlédne.

“Vidíš, támhle,” říkám a ukazuji. “Ta zrezivělá bouda? Je uvnitř.”

Logan s námi pluje přibližně dalších třicet yardů a pak se stočí k boudě. Je tam stará, rozpadající se molo, a podaří se mu vytáhnout loď pár stop od břehu. Vypne motor, uchopí kotvu a hodí ji přes palubu. Potom chytí provazy z lodi, na jednom konci udělá volný uzel a hodí jej na zrezivělý kovový sloupek. Ten se zachytí a on nás úplně přitáhne, upevní jej, takže můžeme vstoupit na molo.

“Vystupujeme?” ptá se Bree.

“Jen já,” řeknu. “Počkej na mě tady na lodi. Je příliš nebezpečné, abys šla také. Budu hned zpět. Pohřbím Sašu. Slibuji.”

“Ne!” vykřikne. “Slíbila jsi, že už nebudeme nikdy jedna bez druhé. Slíbila jsi to! Nemůžeš mě tu nechat samotnou! Nemůžeš!”

“Nenechávám tě tu samotnou,” odpovídám se zlomeným srdcem. “Budeš tu s Loganem, Benem a Rose. Budeš v naprostém bezpečí. Slibuji.”

Ale Bree se postaví a k mému překvapení přeskočí přes příď a doskočí na písčitý břeh, dopadne přímo do sněhu.

Stojí na břehu, ruce má v bok a vzdorovitě se na mě dívá.

“Jestli jdeš ty, pak já jdu taky,” prohlásí.

Zhluboka se nadechuji, když vidím, jak je rezignovaná. Vím, že kdyš se začne takto chovat, myslí to skutečně vážně.

Bude přítěží, vzít ji s sebou, to musím přiznat, jedna moje část se raduje, že ji bude mít pořád na očích. A když se jí to pokusím rozmluvit, budu jen plýtvat časem.

“Tak dobře,” řeknu. “Jen buď celou dobu blízko mně. Slibuješ?”

Pokýve hlavou. “Slibuji.”

“Já se bojím,” řekne Rose a dívá se na Bree s doširoka otevřenýma očima. “Já nechci z lodi pryč. Chci tu zůstat s Penelope. Můžu?”

“Chci, abys tu zůstala,” říkám jí a tiše tak odmítám vzít ji s sebou.

Otočím se k Benovi a on se otočí ke mně a podívá se mi do očí svým žalostným pohledem. Z toho pohledu se mi chce podívat se jinam, ale přinutím se to neudělat.

“Jdeš s námi?” Ptám se. Doufám, že řekne ano. Jsem rozzlobená, že tu Logan chce zůstat, že mě zklamal, opravdu by se mi hodil někdo, kdo může pomoci.

Ale Ben, který je stále v šoku, se na mě jen dívá. Dívá se jako by nerozuměl. Přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje vše, co se kolem něj děje.

“Jdeš s námi?” Ptám se důrazněji. Na toto nemám trpělivost.

Pomalu zakroutí hlavou a stáhne se do sebe. Je opravdu mimo a já se mu snažím odpustit – ale je to těžké.

Otočím se, abych opustila loď a vyskočím na břeh. Je příjemné cítit pod nohama suchou zem.

“Počkej!”

Otočím se a vidím, jak se Logan zvedá ze sedadla kormidelníka.

“Věděl jsem, že se stane nějaká blbost,” řekne.

Jde po lodi a dává si dohromady své věci.

“Co děláš?” ptám se.

“Co myslíš?” zeptá se on. “Nenechám vás dvě jít o samotě.”

Mé srdce překypuje úlevou. Kdyby se jednalo jen o mě, bylo by mi to skoro jedno – ale jsem ráda, že na Bree bude dohlížet další pár očí.

Seskočí z lodi na břeh.

“Už teď ti říkám, že je to hloupý nápad,” řekne, jak přistane vedle mně. “Měli bychom vyrazit. Brzy bude noc. Hudson může zamrznout. Mohli bychom tu uvíznout. A to ani nemluvím o otrokářích. Máš 90 minut, rozumíš? 30 minut tam, 30 minut na místě a 30 zpátky. Žádné výjimky z žádného důvodu. Jinak odjíždím bez tebe.”

Podívám se na něj, ohromená a vděčná.

“Platí,” říkám.

Myslím na oběť, kterou právě udělal a začínám pociťovat něco jiného. Za vším tím pózováním začínám pociťovat, že mě má Logan opravdu rád. A není tak sobecký, jak jsem si myslela.

Jak se otočíme k odchodu, na lodi se to začíná vrtět.

“Počkejte!” vykřikne Ben.

Otočím se a dívám se.

“Nemůžete mě tu nechat o samotě s Rose. Co když někdo přijde? Co mám dělat?”

“Dávej pozor na loď,” řekne Logan a otočí se k odchodu.

“Nevím, jak se řídí!” vykřikne Ben. “Nemám žádnou zbraň!”

Logan se znovu otočí, otrávený, sáhne po jedné ze zbraní a vyndá ji z popruhu na stehně a hodí ji po něm. Z těžka mu narazí do hrudi a on s ní neobratně zápolí.

“Třeba se naučíš ji používat,” ušklíbne se Logan a pak se znovu otočí.

Pohlédnu na Bena, který tam stojí, vypadá tak bezmocně a vyděšeně, drží zbraň, kterou ani neumí použít. Zdá se, že je naprosto vystrašený.

Chci ho uklidnit. Říci mu, že vše bude v pořádku, že budeme brzy zpět. Ale jak se otočím a podívám se na to ohromné pohoří před námi, poprvé si nejsem sama tak jistá, že se vrátíme.

Rychle kráčíme sněhem a já nervózně pohlížím na tmavnoucí nebe, cítím, jak čas tlačí. Pohlédnu přes rameno a vidím své stopy ve sněhu a za nimi stojí v pohupující se lodi Ben a Rose, hledí s doširoka otevřenýma očima. Rose svírá v ruce Penelope a bojí se stejně tak. Penelope štěká. Mám z toho špatný pocit, že jsme je tam všechny tři nechali, ale vím, že naše mise je nevyhnutelná. Vím, že můžeme zachránit zásoby a jídlo, které nám pomůže a cítím, že máme dobrý náskok před otrokáři.

Spěchám ke zrezavělé boudě, která je pokrytá sněhem, s trhnutím otevřu její pokřivené dveře a modlím se, aby ten náklaďák, který jsem uvnitř před dlouhou dobou ukryla, tam ještě byl. Byl to starý zrezivělý pickup na své poslední štaci, byla to spíše kupa harampádí než auto a zůstala v něm asi jen osmina plné nádrže. Jednou jsem ho našla v příkopě u Route 23 a schovala jsem ho tady u řeky, kdybych ho někdy potřebovala. Vzpomínám si, že jsem byla překvapená, když nastartoval.

Dveře u boudy se otevřou se zaskřípáním a je tam, tak dobře ukrytý, jako v den, kdy jsem si ho ulila, stále je zaházený senem. Srdce se mi dme úlevou. Vykročím kupředu a odhrnuji z něj seno, ruce mám studené, jak se dotýkám zmrzlého kovu. Jdu na konec boudy a otevřu dvojité velké dveře a vnitřek zaplaví světlo.

“Hezká kola,” řekne Logan, který jde za mnou a prohlíží si ho. “Jseš si jistá, že funguje?”

“Ne,” říkám. “Ale otcův dům je dobrých dvacet mil daleko a nemůžeme tak úplně jít pěšky.”

Z jeho tónu usuzuji, že skutečně nechce být součástí této mise, že chce být zpět na lodi a plout proti proudu řeky.

Skočím na sedadlo řidiče a hledám na zemi klíč. Konečně ho ucítím, je schován hluboko. Dám ho do zapalování, zhluboka se nadechnu a zavřu oči.

Prosím, bože. Prosím.

Napoprvé se nestane nic. Poskočí mi srdce.

Ale otočím s ním znovu a znovu, otočím ho více doprava a pomalu se začíná chytat. Nejprve vydá jen slabý zvuk, jako umírající kočka. Ale já ho držím, znovu a znovu jej otáčím a konečně začíná nabírat na síle.