Morgan Rice - Trůn pro Sestry

Knihovna patřila k větším budovám. Sophia věděla, jak vznikla. Jeden z městských šlechticů se rozhodl, že bude vzdělávat chudé a část svého jmění obětoval na stavbu knihovny. Přemístil do ní pak knihy, které většina ostatních bohatých lidí skrývala doma pod zámkem. Samozřejmě, že když se za návštěvu platilo penny, znamenalo to, že ti nejchudší se do ní stejně nedostanou. Sophia penny nikdy neměla. Jeptišky neviděly důvod dávat svým svěřenkyním peníze.

Společně s Kate došly ke vchodu. Seděl tam stárnoucí, příjemně vypadající muž v lehce opotřebovaném oblečení. Očividně sloužil jako strážný stejně jako knihovník. K Sophiinu překvapení se při jejich příchodu usmál. Sophia nikdy neviděla nikoho tak šťastného, že vidí její sestru.

„Mladá Kate,“ řekl. „Už je to nějakou dobu, co jsi tu byla naposledy. A přivedla sis kamarádku. Jen běžte, běžte. Nebudu stát v cestě vědění. Syn hraběte Varrishe možná na vědění uvalil daň jedné penny, ale starý hrabě by to tak nikdy nechtěl.“

Zdálo se, že to myslí upřímně. Kate ale zavrtěla hlavou.

„To nepotřebujeme, Geoffrey,“ pronesla. „Moje sestra a já… utekly jsme ze sirotčince.“

Sophia si všimla, jak šokovaně se muž zatvářil.

„Ne,“ řekl. „Ne, takovou hloupost jste udělat nemohly.“

„Je to tak,“ pronesla Sophia.

„Pak tu nemůžete být,“ obrátil náhle Geoffrey. „Pokud by přišli strážní a našly vás u mě, pak by předpokládali, že jsem v tom sehrál nějakou roli.“

Sophia by šla okamžitě pryč, ale zdálo se, že Kate ho chce zkusit přesvědčit.

„Prosím, Geoffrey,“ řekla Kate. „Musíme—“

„Musíte se vrátit,“ přerušil ji muž. „Proste za odpuštění. Mrzí mě, do jaké jste se dostaly situace, ale takový už je osud. Vraťte se dřív, než vás chytí strážní. Nemůžu vám pomoct. Dokonce by mě mohli zbičovat, když neohlásím strážným, že jsem vám viděl. To, že vás nenahlásím je jediná laskavost, kterou vám můžu prokázat.“

Mluvil drsně, ale přesto měl měkký pohled. Sophia věděla, že jeho samotného zraňuje to, co jim říká. Skoro, jako by bojoval sám se sebou, jako by to byla jediná možnost, jak dodat svým slovům důraz.

I tak ale Kate vypadala zdrceně. Sophii ničilo, když ji tak viděla.

Chytila sestru za ruku a táhla ji od knihovny.

Šly pryč. Kate po chvíli s hlavou skloněnou konečně promluvila.

„Co teď?“ zeptala se.

Pravdou bylo, že jí Sophia nedokázala odpovědět.

Šly dál, ale teď už byla z dlouhého pochodu neskutečně unavená. Navíc začínalo pršet a zdálo se, že jen tak brzy nepřestane. Jen na málo místech pršelo tak, jako v Ashtonu.

Sophia si uvědomila, že ji to skloněnou ulicí táhne dolů k řece protékající městem. Nebyla si jistá, co doufá, že tam najde. Mezi všemi těmi bárkami a pramicemi s plochým dnem. Pochybovala, že jim přístavní dělníci nebo děvky nějak pomůžou, přitom právě těch tam bylo vždy nejvíc. Byl to ale alespoň nějaký cíl. Když už nic jiného, mohly na pobřeží najít místo, kde by se ukryly a mohly by sledovat mírumilovně plující lodě. A snít o lepších místech.

Nakonec si Sophia všimla nízkého převisu poblíž jednoho z městských mostů. Zamířila k němu. Když ji do nosu udeřil místní pach, zachvěla se, stejně jako Kate. Navíc se to tu hemžilo krysami. Vzhledem k jejich únavě pro ně ale jakékoli přístřeší bylo jako palác. Potřebovaly se skrýt před deštěm. Potřebovaly se skrýt před zraky ostatních. A jakou jinou možnost měly? Musely najít místo, kam se ani jiným tulákům nebude chtít. A tohle bylo ono.

„Tohle?“ zeptala se znechuceně Kate. „Nemůžeme se vrátit na střechy?“

Sophia zavrtěla hlavou. Pochybovala, že by se jim podařilo najít něco lepšího. A navíc by je tam časem určitě hledali i lovci. Tohle bylo nejlepší místo, které mohly najít dřív, než se rozprší ještě víc a než přijde tmavá noc.

Posadila se a snažila se před sestrou skrýt slzy.

Pomalu a váhavě si k ní Kate přisedla. Objala si kolena a kolébala se, jako by chtěla zahnat všechnu krutost, nelítostnost a beznaděj světa.

V Katiných snech byli její rodiče stále naživu a ona byla šťastná. Kdykoli snila, měla pocit, jako by byli s ní. Jejich obličeje si sice nevybavovala, takže si je zformovala v myšlenkách podle obrázku v medailonu. Kate nebyla dost stará, když se to všechno stalo.

Byla v domě někde na venkově. Skrz okna bylo vidět na sady a pole. Kate snila o teplých slunečních paprscích na kůži a jemném vánku, který rozechvíval lístky na stromech.

Další část jí nikdy nedávala moc smysl. Neznala podrobnosti nebo si je správně nepamatovala. Snažila se přinutit sny, aby jí pověděly celý příběh o tom, co se stalo, ale místo toho vždy dostávala jen útržky.

Otevřené okno, venku hvězdy. Ruka její sestry, Sophiin hlas v hlavě, který jí říkal, aby se schovala. Hledání rodičů po celém domě…

Skrývání se v temnotě domu. Zvuky někoho, kdo se také plížil domem. Venku bylo světlo, i když byla noc. Cítila, že je tomu už blízko, už nechybělo mnoho, aby zjistila, co se tu noc stalo s jejich rodiči. Světlo za oknem bylo stále jasnější a jasnější a—

„Vzbuď se,“ pronesla Sophia a zatřásla s ní. „Něco se ti zdá, Kate.“

Kate neochotně otevřela oči. Sny byly vždy mnohem lepší než skutečný svět, ve kterém žila.

Zamrkala do světla. Skutečně přišlo ráno. Její úplně první den, kdy strávila celou noc venku, mimo zdi zatuchlého sirotčince plného nepřátel. Její první ráno, kdy se probudila někde jinde. Dokonce i když šlo o tak odporné místo, měla radost.

Oproti večeru si všimla rozdílu v provozu na řece. Teď doslova vřela životem, bárky a loďky se snažily dostat co nejdál proti proudu. Některé k tomu využívaly malé plachty, jiné zas bidla, kterými se odrážely ode dna, nebo koně, kteří je táhli ze břehu.

Kate slyšela, jak se město kolem probouzí. Chrámové zvony oznamovaly čas a všude byl slyšet hluk lidí mířících do práce nebo za jinými povinnostmi. Byl Prvoden, dobrý den pro nový start. Možná, že přinese štěstí i jí a Sophii.

„Pořád se mi zdá ten stejný sen,“ pronesla Kate. „Zdá se mi o… o té noci.“

Zdálo se, že při podobné zmínce jim vždy dojdou slova. Bylo to podivné, vzhledem k tomu, že zřejmě dokázaly komunikovat mnohem snadněji než kdokoli jiný ve městě. Když šlo o tohle, vždy se nějak zasekly.

Sophiin výraz potemněl. Kate to okamžitě zamrzelo.

„Taky se mi o tom někdy zdá,“ přiznala smutně Sophia.

Kate se na ni soustředěně zadívala. Její sestra to musela vědět. Byla starší, určitě viděla víc.

„Ty víš, co se stalo, že ano?“ zeptala se Kate. „Ty víš, co se stalo s našimi rodiči.“

Bylo to spíš prohlášení než otázka.

Kate pátrala v Sophiině obličeji po odpovědích a pak si toho všimla. Jen drobného záblesku potvrzujícího, že Sophia něco skrývá.

Sophia zavrtěla hlavou.

„Jsou věci, na které je lepší nemyslet. Musíme se soustředit na to, co bude dál. Ne na to, co už je pryč.“

Nebyla to zrovna uspokojivá odpověď, ale bylo to víc, než v co Kate doufala. Sophia nechtěla mluvit o tom, co se stalo, když zmizeli jejich rodiče. Nikdy to nechtěla rozebírat, a dokonce i Kate musela uznat, že se při myšlence na tu noc necítila příjemně. Navíc v Domě nechtěných neměli zrovna radost, když se sirotci bavili o minulosti. Tvrdili, že je to projev nevděku a tím pádem i další věc hodná trestu.