Morgan Rice - Trůn pro Sestry

Protože Kate nepotrestala, bylo jasné, že Sestra Yvaine nepatří k těm nejhorším. Kate se roztřesenou rukou pokusila znovu nalít vodu.

Ona i ostatní dívky se měly naučit elegantně obsluhovat u stolů šlechty. Pravdou ale bylo, že Kate na podobné věci nebyla. Byla nevysoká a svalnatá. Rozhodně v sobě neměla ladnou ženskost, kterou se jeptišky snažily vyvolat. To, proč si své rudé vlasy stříhala na krátko, mělo svůj význam. V dokonalém světě, ve světě, kde by měla možnost volby, by se přidala k některé z hereckých či zápasnických skupin, které se pohybovaly ve městě. Nebo by možná dokonce vstoupila do armády, jako to dělali chlapci. Tohle ladné nalévání se hodilo spíš pro její starší sestru, která snila o princeznách a princích. Ne pro ni.

Jako kdyby to přivolala vlastní myšlenkou, zaslechla náhle v hlavě sestřin hlas. Tedy, nejprve si tím nebyla jistá, protože jejich nadání nebylo zrovna spolehlivé.

Pak se ale ozval znovu a současně přitom měla ten divný pocit.

Kate, na dvoře! Pomoz mi!

Kate v těch slovech cítila strach.

Aniž by přesně věděla proč, ustoupila prudce od jeptišky. Rozlila přitom vodu po kamenné podlaze.

„Omlouvám se,“ řekla. „Musím jít.“

Sestra Yvaine jen překvapeně zírala na rozlitou vodu.

„Kate, okamžitě to ukliď!“

Kate už ale utíkala pryč. Pravděpodobně za to později dostane výprask, ale to už zažila a dalo se to vydržet. Pomoc jediné osobě, na které jí na světě záleželo, byla důležitější.

Utíkala sirotčincem. Znala směr, protože za všechny roky od té příšerné noci, kdy ji tu odložili, prozkoumala všechna jeho zákoutí. Často se také za bezesných nocí vyplížila z ložnice a zkoumala sirotčinec za tmy. Poslouchala zvuky zvonů z města a procházela se kolem. Věděla, že se jí to jednoho dne bude hodit.

Ten den nadešel.

Kate už slyšela svoji sestru, jak se pere a volá o pomoc. Bezmyšlenkovitě se vrhla do jedné z místností, od ohniště sebrala pohrabáč a pak běžela dál. K čemu jí bude, to zatím nevěděla.

Vrazila na dvůr a když uviděla svoji sestru, jak ji dva kluci drží na zemi a třetí se pere s jejími šaty, málem se jí zastavilo srdce.

Přesně věděla, co musí udělat.

Zmocnila se jí slepá zuřivost. Taková, kterou by nedokázala ovládnout, ani kdyby chtěla. Vyrazila kupředu s divokým zařváním. Pohrabáčem mířila prvnímu chlapci na hlavu. Těsně před tím, než ho zasáhla, se ohlédl, takže ho netrefila, tak jak chtěla. Přesto chlapec odletěl stranou a chytil se za hlavu.

Zaútočila na dalšího, ten zrovna vstal a ona ho zasáhla do kolene. Padl k zemi. Třetího zasáhla do žaludku, takže se předklonil, jako by se chystal zvracet.

Bušila do chlapců stále znovu a znovu, nehodlala jim dát čas se sebrat. Za dobu svého pobytu v sirotčinci už zažila spoustu potyček a věděla, že se nemůže spoléhat na sílu ani velikost. Mohla přežít jen, když popustila uzdu své zuřivosti. Té naštěstí měla stále dost.

Bila je a tloukla, až se nakonec chlapci stáhli. Možná že už byli dost staří pro vstup do armády, ale Maskovaní bratři je neučili bojovat. Kdyby chlapci uměli bojovat, mohli by se vymknout kontrole. Kate udeřila jednoho z nich do obličeje, pak se prudce otočila a zasáhla druhého do předloktí. Ozvalo se hlasité prasknutí.

„Vstávej,“ vyzvala sestru, když jí podávala ruku. „Vstávej!“

Její sestra přijala nabízenou ruku a neohrabaně vstala. Pro jednou působila jako mladší sestra ona.

Kate se dala na útěk a Sophia ji následovala. Cestou se trochu vzpamatovala. Když probíhaly chodbami sirotčince, jako by se jí vrátila část staré sebejistoty.

Kate zaslechla výkřiky. Možná od Sester, možná od chlapců, ale bylo jí to jedno. Věděla, že nemá jinou možnost než utéct.

„Nemůžeme se vrátit,“ řekla Sophia. „Musíme pryč ze sirotčince.“

Kate přikývla. To, co právě udělala by jí nevyneslo jen obyčejný výprask. Pak se ale rozpomněla.

„Zmizíme,“ odpověděla při běhu. „Ale nejdřív musím—“

„Ne,“ zarazila ji Sophia. „Nemáme čas. Musíme tu všechno nechat. Musíme jít.“

Kate zavrtěla hlavou. Něco jen tak opustit nešlo.

Takže místo nejkratší cesty k bráně zamířila do ložnice. Svírala přitom Sophiinu ruku, takže ji sestra musela následovat.

Ložnice byla ponuré místo plné postelí z prostých dřevěných desek trčících ze stěn jako police. Kate nebyla tak hloupá, aby cokoli důležitého ukládala do malé truhly, kterou měla v nohách postele, protože tam by to mohl kdokoli ukrást. Místo toho zamířila ke skulině mezi dvěma prkny v podlaze. Zašmátrala v ní, až se jí podařilo jedno z prken nadzvednout.

„Kate,“ soptila Sophia, zatímco se snažila popadnout dech. „Na tohle není čas.“

Kate zavrtěla hlavou.

„Nemůžu ho tu nechat.“

Sophia musela vědět, pro co sem přišla. Pro upomínku, kterou měla z té noci, ze starého života.

Konečně Kate sevřela v prstech něco kovového a na tlumené světlo vytáhla lesklý medailonek.

Když byla ještě malá, byla přesvědčená, že jde o skutečné zlato – celé jmění, které jednou bude moct utratit. Když byla starší, došlo jí, že jde o nějakou levnou slitinu, ale v té době už pro ni měl medailonek stejně mnohem větší cenu. Miniatura uvnitř – usmívající se žena, vedle ní muž, který má ruku na jejím rameni – byla jediná věc, která jí připomínala rodiče.

Kate medailon normálně nenosila, protože se bála, že by jí ho ostatní děti, nebo jeptišky strhly. Teď ho skryla do šatů.

„Jdeme,“ vyhrkla.

Běžely ke dveřím sirotčince, které měly být vždy otevřené, protože Maskovaná bohyně už jednou sestoupila na svět, narazila na zavřené dveře, a tak odvrhla všechny uvnitř. Kate a Sophia kličkovaly chodbami, vběhly do haly a ohlížely se po pronásledovatelích.

Kate je slyšela, ale právě teď záleželo jen na Sestře, která jako obvykle hlídala u dveří – tlusté ženě, která se jim pokusila zastoupit cestu, sotva je uviděla. Kate zrudla, když si vzpomněla na všechny ty výprasky, které za dlouhé roky z jejích rukou vytrpěla.

„Tady jste,“ pronesla Sestra přísně. „Obě jste byly velice neposlušné a—“

Kate ani nezpomalila, praštila Sestru do břicha pohrabáčem tak prudce, až jí téměř vyrazila dech. Přála by si, aby místo pohrabáče měla některý z těch elegantních mečů, které nosili dvořané, nebo i sekeru. Musela se ale spokojit s tím, že Sestru omráčila na dost dlouho, aby kolem ní mohla i se Sophií proběhnout.

Když prošly dveřmi, Kate se zastavila.

„Kate!“ vykřikla Sophia a v hlase jí zněla panika. „Musíme jít! Co to děláš?!“

Kate se ale neovládala. I přes výkřiky pronásledovatelů. I když věděla, že riskuje svobodu jich obou.

Udělala dva kroky zpět, pozvedla pohrabáč a znovu a znovu bila jeptišku přes záda.

Jeptiška při každém úderu křičela a naříkala, všechny její výkřiky byly pro Katiny uši jako hudba.

„Kate!“ žadonila Sophia, která už téměř plakala.

Kate dlouhou dobu na jeptišku jen tak hleděla. Až příliš dlouho. Chtěla si v myšlenkách uchovat tento obraz pomsty a spravedlnosti. Věděla, že jí to pomůže ustát jakýkoli výprask, který by mohl následovat.

Pak se obrátila a vyrazila z Domu nechtěných za svojí sestrou. Byly jako dvě trosečnice prchající z potápějící se lodi. Městský pach a hluk zasáhl Kate do tváře, ale tentokrát se už nezastavila.