Morgan Rice - Trůn pro Sestry

Ze všech hrozných věcí v Domě nechtěných bylo mlýnské kolo tou, které se Sophia hrozila nejvíc. Zasténala a zapřela se do ramene připojenému k obrovskému kůlu mizejícímu v podlaze. Ostatní sirotci kolem dělali totéž na svých stanovištích. Všechno ji bolelo a potila se, zrzavé vlasy jí matněly prachem a hrubé šedé šaty vlhnuly potem. Byly kratší, než by si přála a při každém pohybu se jí vyhrnovaly a odhalovaly tetování ve tvaru masky na lýtku. Všem tak oznamovaly, co je zač – sirotek, něčí majetek.

Ostatní dívky na tom byly ještě hůř. V sedmnácti letech byla Sophia nejstarší a největší z nich. Jediná starší osoba v místnosti byla Sestra O’Venn. Jeptiška sloužící Maskované bohyni na sobě měla jako uhel černý hábit svého řádu a masku, přes kterou ale viděla i ta nejmenší pochybení. O tom už se přesvědčili všichni sirotci. Sestra svírala v ruce kožený pásek, který používala k výkonu trestu. Protahovala ho mezi prsty a procházela kolem. Mumlala přitom slova z Knihy masek, kázání o tom, jak jsou jejich opuštěné duše potřebné.

„Zde se naučíte, jak být užitečné,“ hlásala. „Zde se naučíte, jak mít hodnotu. Hodnotu, kterou jste neměly pro padlou ženu, která vás porodila. Maskovaná bohyně nás učí, že si svým úsilím musíme vybojovat místo ve světě. Dnes vaše úsilí hýbe mlýnským kamenem, který rozemele zrno a – dávej pozor, Sophie!“

Sophia se zachvěla, ucítila sestřin opasek, který na ni s hlasitým prásknutím dopadl. Zatnula zuby. Kolikrát v životě už ji Sestry zbyly? Za to, že udělala něco špatně, nebo že udělala něco správně, ale příliš pomalu? Za to, že byla dost krásná na to, aby to samo o sobě bylo považováno za hřích? Za to, že měla rudé vlasy potížistů?

Kdyby jen věděly o jejím talentu. Při tom pomyšlení se znovu zachvěla. Kdyby to zjistily, ubily by ji k smrti.

„Ignoruješ mě ty hloupá holko?“ obořila se na ni jeptiška. Bila Sophii znovu a znovu. „Kleknout čelem ke zdi, všechny!“

To na tom bylo nejhorší – nezáleželo, jestli člověk udělal všechno správně. Sestry vždy zbily všechny, i když zklamala jen jedna.

„Musím vám připomenout,“ štěkala Sestra O’Venn, když jedno z děvčat vykřiklo, „co jste zač. Kde jste.“ Další děvče vyjeklo, když ji zasáhl opasek. „Jste děti, které nikdo nechtěl. Jste majetek Maskované bohyně a jen díky její milosti máte domov.“

Sestra procházela místností a Sophia věděla, že ona bude na řadě poslední. Sestra chtěla, aby cítila vinu za bolest ostatních, chtěla jí dát možnost se nenávidět za všechno co způsobila. A pak jí dát výprask.

Výprask, na který tu v pokleku čekala.

Když by stačilo prostě odejít.

Ta myšlenka napadla Sophii tak náhle, že se musela zamyslet, jestli náhodou nejde o vnuknutí od její mladší sestry, nebo jestli ji nepřejala od některé z ostatních dívek. To byl problém s jejím nadáním. Projevovalo se nezávisle na její vůli. Přesto se zdálo, že jde o její vlastní myšlenku a co víc – že to tak skutečně cítí.

Raději riskovat smrt než tu zůstat další den.

Samozřejmě, že kdyby se odvážila odejít, přišel by mnohem horší trest. Vždy si našly způsob, jak ho ještě zhoršit. Sophia viděla dívky, které kradly nebo se bránily, jak je Sestry nechávají hladovět celé dny, nutily je klečet a bily je, když se pokusily spát.

Jí to ale už bylo jedno. Něco v ní se prostě zlomilo. Strach z útěku už jí nemohl v ničem bránit, protože strach z toho, co se stane v nejbližší době, byl mnohem větší.

Konec konců, právě dnes jí bylo sedmnáct.

Byla dost stará na to, aby splatila dluh za roky „péče“ jeptišek – aby ji ohodnotily a prodaly jako dobytek. Sophia věděla, co se děje s dospělými sirotky. V porovnání s tím nebylo bití ničím.

Vlastně už se tím v myšlenkách zabývala celé týdny. Děsila se dnešního dne, svých narozenin.

A ty teď nadešly.

Když vstala, překvapila tím sebe samu. Rozhlédla se. Jeptiška se právě zajímala o jinou dívku. Divoce ji bila opaskem. Stačil okamžik a Sophia tiše vyklouzla ze dveří. Nejspíš si jí nevšimly ani ostatní dívky a pokud ano, asi byly příliš vyděšené na to, aby něco řekly.

Sophia vešla do jedné z prostých bílých chodeb sirotčince. Pohybovala se tiše a snažila se co nejrychleji vzdálit od dílny. Samozřejmě že v sirotčinci byly i další jeptišky, pokud se ale bude tvářit, jako že má něco na práci, neměly by si jí všímat.

Co to provedla?

Otupěle šla Domem nechtěných a nemohla uvěřit tomu, že skutečně odešla z dílny. Proč se jeptišky neobtěžovaly se zamykáním mělo svůj důvod. Město tam venku, těsně za branami, bylo drsné – a ještě drsnější pro ty, kteří začali jako sirotci. Ashton měl, stejně jako ostatní města, zloděje a pobudy – ale také lovce, kteří pronásledovali uprchlé ohodnocené a svobodné občany, kteří by ji poplivali jen proto, kým byla.

A pak tu byla její sestra. Kate bylo teprve patnáct. Sophia ji nechtěla zatáhnout do ještě větší bídy. Kate byla tvrdá, dokonce tvrdší než Sophia, ale pořád to byla mladší sestřička.

Sophia zamířila k podloubí a nádvořím, kde se setkávaly s chlapci z vedlejšího sirotčince a snažila se přijít na to, kde by mohla být její sestra. Bez ní odejít nemohla.

Byla už téměř na místě, když zaslechla dívčí výkřik.

Vyrazila za zvukem a byla si téměř jistá, že se její mladší sestra dostala do další potyčky. Když dorazila na dvůr, nenašla Kate uprostřed skupiny bojujících děvčat. Byla tam jiná dívka. Tahle byla dokonce mladší, mohlo jí být tak třináct a pošťuchovali a bili ji chlapci, kteří už byli téměř ve věku, kdy by mohli projít ohodnocením a nastoupit do armády.

„Nechte toho!“ vykřikla Sophia a překvapila stejnou měrou sebe i chlapce. Obvyklou zásadou bylo, že si v sirotčinci nevšímal nikdo ničeho, pokud nešlo o něco, co by se ho přímo týkalo. Člověk prostě mlčel a hleděl si svého. Teď ale vystoupila z řady.

„Nechte ji být.“

Chlapci přestali a zadívali se na Sophii.

Nejstarší se na ni ošklivě usmál.

„Tedy, pánové,“ řekl, „zdá se, že tu máme další, která neví, kde je její místo.“

Měl tupý nos a v očích mrtvý pohled, který člověk získal jen dlouhým pobytem v Domě nechtěných.

Vykročil a než stihla Sophia zareagovat, chytil ji za paži. Chtěla mu vrazit facku, ale byl příliš rychlý. Smýkl jí na zem. V podobných chvílích si Sophia přála, aby se dovedla prát jako její mladší sestra. Její schopnost se vybičovat k brutalitě, které ale Sophia přes veškerou chytrost nebyla schopná.

Stejně z ní nakonec bude děvka… se můžu taky trochu pobavit.

Sophia zaslechla jeho myšlenky. Měla dojem, jako by byly celé slizké a mastné. Věděla, že jsou jeho. Narůstala v ní panika.

Snažila se mu vykroutit, ale bez problémů jí sevřel ruce.

Mohla udělat jen jedinou věc. Začala se ze všech sil soustředit na své nadání, doufala, že jí pomůže.

Kate, pomyslela si, na dvoře! Pomoz mi!

*

„Elegantněji, Kate!“ vykřikla jeptiška. „Elegantněji!“

Kate se o eleganci vůbec nezajímala. Přesto se ale při nalévání vody do poháru, který Sestra držela, snažila. Sestra Yvaine kriticky hodnotila její úsilí zpoza své masky.

„Ne, pořád to není ono. Vím, že nejsi nešikovné děvče. Viděla jsem tě s vozíky na dvoře.“