Morgan Rice - Trůn pro Sestry

Kate skopla z boty krysu, poposedla si a rozhlédla se.

„Tady zůstat nemůžeme,“ řekla.

Sophia přikývla.

„Na ulici nepřežijeme.“

Byla to nepříjemná myšlenka, ale nejspíš pravdivá. Na ulicích bylo až moc možností, jak přijít k úhoně. Chlad, hlad, a to byl jen začátek. Vzhledem k pouličním gangům, strážným, nemocem a ostatním věcem začínal sirotčinec působit docela bezpečně.

Ne, že by se Kate chtěla někdy vrátit. To by sirotčinec raději vypálila do základů, než aby v něm strávila další den. Možná, že se jí to jednoho dne i povede. Při té představě se musela usmát.

Zakručelo jí v břiše, a tak vytáhla poslední koláč a hladově se na něj vrhla. Pak si vzpomněla, že sestra asi bude mít také hlad, takže ho polovinu odlomila a podala ji Sophii.

Ta se na ni podívala současně vděčně i provinile.

„O nic nejde,“ zalhala Kate. „Mám ještě jeden.“

Sophia váhavě vzala polovinu koláče. Kate cítila, že její sestra ví, že lže, ale byla příliš hladová na to, aby si koláč odepřela. Jejich pouto bylo tak silné, že Kate cítila sestřin hlad a ona sama by nikdy nebyla šťastná, kdyby její sestře nebylo dobře.

Nakonec společně vylezly ze skrýše.

„Tak, velká sestro,“ zeptala se Kate, „nějaké nápady?“

Sophia si smutně povzdechla a zavrtěla hlavou.

„No, umírám hlady,“ řekla Kate. „S plným břichem by se nám přemýšlelo líp.“

Sophia přikývla a společně zamířily k hlavním ulicím.

Brzy našly, co hledaly – jinou pekařku – a ukradly si snídani stejným způsobem jako minulé jídlo. Když se skryly do další uličky a cpaly se, lákala je představa, že by takhle mohly žít i dál. Využívat své nadání, aby si braly, co potřebovaly, zrovna když se nikdo nedíval. Ale Kate věděla, že takhle to fungovat nemohlo. Nic dobré netrvá věčně.

Kate se zadívala na městský shon. Byl strhující a ulice, ve kterých probíhal, se zdály nekonečné.

„Pokud nemůžeme zůstat na ulici,“ řekla, „kam půjdeme? Kam půjdeme?“

Sophia na okamžik zaváhala, vypadala stejně nejistě jako Kate.

„Nevím,“ přiznala.

„Dobře, tak co můžeme dělat?“ zeptala se Kate.

Nebyl to tak dlouhý seznam možností, jak by se jim líbil. Popravdě, sirotci jako byly ony, neměli v životě na výběr. Připravovali je na životy, kde budou sloužit jako vojáci, služky, nebo něco horšího. Rozhodně nemohly očekávat, že budou někdy svobodné. Dokonce i ti, kteří hledali skutečné učně do svých podniků nikdy neplatili víc, než bylo nezbytně nutné. Rozhodně nikdy nedávali tolik, aby sirotci mohli splatit svůj dluh.

A Kate navíc pro šití, vaření, etiketu nebo šperkařství neměla zrovna nadání.

„Mohly bychom najít nějakého obchodníka a sloužit u něj,“ navrhla Kate.

Sophia zavrtěla hlavou.

„I kdyby se našel nějaký, který by měl zájem, chtěl by nejdřív mluvit s rodiči. Když nemáme otce, který by se za nás zaručil, bylo by mu jasné, co jsme zač.“

Kate musela uznat, že má její sestra pravdu.

„V tom případě můžeme nastoupit jako pomocné síly na některou z lodí a poznat zbytek světa.“

Už když to dopověděla, věděla, že je to stejně směšné jako její první nápad. Kapitán by taky kladl otázky a jakýkoli lovec uprchlých sirotků by po nich pátral kolem lodí. Rozhodně nemohly spoléhat na to, že jim někdo pomůže. Ne po tom, co se stalo u knihovny, když je odehnal jediný muž ve městě, kterého považovala za přítele.

Byla vážně naivní blázen.

Sophia zřejmě také pochopila co všechno jim hrozí. Se zamyšleným výrazem hleděla do prázdna.

„Kdybys mohla dělat cokoli bys chtěla,“ zeptala se Sophia, „kdybys mohla jít kamkoli bys chtěla, kam bys šla?“

Kate nikdy podobně neuvažovala.

„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Tedy, vždy jsem se jen snažila přežít den.“

Sophia na dlouho utichla a Kate cítila, jak usilovně přemýšlí.

Nakonec Sophia promluvila.

„Pokud zkusíme dělat něco normálního, tak to bude stejně obtížné, jako když se pokusíme udělat tu nejnepravděpodobnější věc. Možná ještě víc, protože ostatní očekávají, že lidé jako my se spokojí s málem. Takže, co bys chtěla dělat víc než cokoli jiného?“

Kate se nad tím zamyslela.

„Chci najít naše rodiče,“ řekla.

Vycítila bolest, která při těch slovech Sophii rozechvěla.

„Naši rodiče jsou mrtví,“ pronesla Sophia. Zněla tak jistě, že se jí Kate chtěla znovu zeptat, co se tenkrát před lety stalo. „Je mi to líto, Kate. Takhle jsem to nemyslela.“

Kate si hořce povzdechla.

„Nechci, aby mi někdo říkal, co mám dělat,“ odpověděla Kate. Šlo o věc, kterou chtěla skoro stejně, jako návrat rodičů. „Chci být svobodná, opravdu volná.“

„To chci taky,“ řekla Sophia. „Ale ve městě je jen málo skutečně svobodných lidí. Ti skutečně volní jsou…“

Přelétla pohledem přes město a když se Kate podívala stejným směrem, zjistila, že se dívá na palác ze zářivého mramoru.

Kate cítila, na co sestra myslí.

„Nemyslím, že když budeš sloužit v paláci, budeš volná,“ řekla Kate.

„Nemyslela jsem na službu v paláci,“ štěkla Sophia. „Co když… co když tam přijdeme a budeme jako jedny z nich? Co když je přesvědčíme, že mezi ně patříme? Co když si vezmeme nějakého bohatého muže, který má styky u dvora?“

Kate se nezasmála jen proto, že cítila, jak vážně to všechno její sestra myslí. Kdyby mohla udělat cokoli na světě, bylo by pro Kate tou poslední věcí přijít do paláce a stát se nějakou velkou paní, nebo si vzít muže, který by jí říkal, co má dělat.

„Nechci, aby moje svoboda závisela na někom jiném,“ řekla Kate. „Už jsme se naučily, že můžeme spoléhat jen samy na sebe. Jen na sebe. Tak můžeme řídit, co se s námi stane. Nesmíme nikomu věřit. Musíme se naučit postarat se o sebe samy. Naučit se přežít. Naučit se lovit. Naučit se farmařit. Cokoli, při čem nebudeme závislé na ostatních. A musíme získat zbraně, naučit se s nimi zacházet, naučit se bojovat, takže pokud by nám někdo chtěl vzít, co nám patří, zabijeme ho.“

A pak si to náhle Kate uvědomila.

„Musíme pryč z města,“ naléhala na sestru. „Tady je plno nebezpečí. Musíme žít mimo město, na venkově, kde není moc lidí a nikdo nám nebude moct ublížit.“

Čím víc o tom mluvila, tím víc byla přesvědčená, že je to ta správná věc. Byl to její sen. Právě teď nechtěla nic víc než utéct z města, pryč do otevřených plání za branami.

„A až se naučíme bojovat,“ dodala Kate, „až budeme větší a silnější a budeme mít nejlepší meče, kuše a dýky, vrátíme se sem a zabijeme všechny, kdo nám v sirotčinci ublížili.“

Ucítila Sophiinu ruku na rameni.

„Takové věci nemůžeš říkat, Kate. Nemůžeš mluvit o zabíjení lidí, jako by o nic nešlo.“

„Není to nic,“ odfrkla Kate. „Je to něco, co si zaslouží.“

Sophia zavrtěla hlavou.

„Je to primitivní,“ řekla. „Jsou lepší způsoby, jak přežít. A lepší způsoby, jak se pomstít. Navíc, nechci jen přežívat jako nějaký venkovan v lesích. Jaký by pak měl život smysl? Já chci žít.“

Kate si tím nebyla tak jistá, ale nic neřekla.

Chvíli šly mlčky a Kate předpokládala, že Sophia je stejně zasněná, jako ona. Procházely ulicemi plnými lidí, kteří vypadali, že ví, co se svými životy. Kteří vypadali, že jejich životy mají nějaký smysl a podle Kate bylo nespravedlivé, jak snadné to pro ně bylo. Na druhou stranu, možná nebylo. Možná neměli na výběr, stejně jako ona a Sophia, kdyby zůstaly v sirotčinci.