Morgan Rice - Dvůr pro Zloděje

„Mladí muži jezdí na čele loveckých výprav,“ pronesla vdova, „zatímco ti zkušenější čekají vpovzdálí a přijímají věci v tempu, které jím vyhovuje. Když jsem se účastnila lovů, využívala jsem přitom sokola, ne smečku honicích psů. Sokoli nejsou tak prudcí a také víc vidí.“

„Dobrá volba, veličenstvo,“ pronesla Angelica.

„A co matka? Pořád se tolik věnuje květinám?“ zeptala se vdova a upila svého čaje. „Vždy jsem žárlila na to, jak skvělé tulipány se jí daří pěstovat.“

„Myslím, že pracuje na nové odrůdě, veličenstvo.“

„Nepochybně se snaží zkřížit dvě linie,“ pronesla vdova a odložila pohár.

Angelica si uvědomila, že přemýšlí, jaký má tohle mít smysl. Upřímně pochybovala, že si ji vládkyně království předvolala jen kvůli tomu, aby s ní řešila drobnosti z jejího rodinného života. Kdyby vládla ona, rozhodně by se nezajímala o takové zbytečnosti. Angelica téměř ani nevěnovala pozornost dopisům, které jí chodily od rodičů.

„Nudím tě, má drahá?“ zeptala se vdova.

„Ne, samozřejmě, že ne, veličenstvo,“ odpověděla Angelica rychle. Díky občanským válkám už byly dny, kdy mohla královská rodina nechat někoho uvěznit jen tak, bez soudu, dávno pryč, ale přesto nebyl dobrý nápad je urážet.

„Měla jsem pocit, že i ty se zajímáš o moji rodinu,“ navázala vdova. „Hlavně o mého mladšího syna.“

Angelica ztuhla. Nebyla si jistá, co říct. Měla si uvědomit, že si královská vdova musí všimnout jejího zájmu o Sebastiana. O co tu tedy teď šlo? Mělo to být zdvořilé upozornění, aby ho nechala na pokoji?

„Nevím, co tím myslíš,“ odpověděla Angelica. Rozhodla se, že nejlepší bude hrát roli hloupoučké šlechtičny. „Princ Sebastian je samozřejmě velice pohledný, ale—“

„Ale tvůj pokus ho uspat a získat ho pro sebe nevyšel tak, jak sis představovala?“ zeptala se jí královská vdova chladným hlasem. „Myslela sis, že se o tvém malém spiknutí nedozvím?“

Angelica teď cítila, jak se jí zmocňuje strach. Vdova ji možná nebude moct poslat na smrt, ale přesto šlo o útok na člena královské rodiny. A dokonce i při soudu pod dohledem ostatních šlechticů – možná že právě pod dohledem ostatních šlechticů z ní budou chtít udělat odstrašující příklad. Možná se ji pokusí odstranit, nebo získat páku proti její rodině.

„Veličenstvo—“ začala Angelica, ale vdova ji zarazila zvednutým prstem. Mlčela, dlouze se napila a pak hodila pohárek do ohniště. Keramika se rozletěla se zvukem, který Angelice připomněl lámání kostí.

„Útok na mého syna se rovná zradě,“ pronesla vdova. „Pokus o manipulaci se mnou a vmanipulování mého syna do manželství je zrada. Za ni se obvykle dostává Olověná maska.“

Angelice se sevřel žaludek. Olověná maska byl hrozivý trest ze starých dob. Sama ale nikdy neviděla, jeho exekuci. Říkalo se, že lidé raději páchali sebevraždu, než aby se nechali takhle potrestat.

„Víš, o co jde?“ zeptala se vdova. „Zrádci se hlava uzavře do kovové masky a dovnitř se nalije roztavené olovo. Hrozivá smrt, ale hrůza je někdy užitečná. A, samozřejmě, je díky tomu možné získat odlitek zrádcova obličeje a ten pak vystavovat jako varování pro ostatní.“

Vdova sáhla po něčem, co leželo vedle její židle. Vypadalo to jako jedna z mnoha masek, které byly kvůli uctívání Maskované bohyně, všude kolem. Tahle ale vypadala, jako by v ní byl otisknutý obličej. Vyděšený, pokroucený obličej.

„Allan Courcerský se rozhodl postavit koruně,“ vysvětlila vdova. „Většinu jeho mužů jsme prostě pověsili, ale z něj jsme se rozhodli udělat odstrašující příklad. Dobře si vybavuji jeho vřískot. Zajímavé, jak se podobné věci člověku vryjí do vzpomínek.“

Angelica padla plynulým pohybem na kolena. Vzhlížela teď ke starší ženě.

„Prosím, veličenstvo,“ škemrala. Právě teď se jí škemrání jevilo jako jediná možnost. „Prosím, udělám cokoli.“

„Cokoli?“ zeptala se vdova. „Cokoli je hodně silné slovo. Co kdybych chtěla, abys mi předala pozemky svojí rodiny? Nebo abys sloužila jako špeh u té Nové armády, která se formuje na kontinentě? Co kdybych se rozhodla, že jako trest budeš vyhoštěna do jedné ze Vzdálených kolonií?“

Angelica se zadívala na děsivou posmrtnou masku a věděla, že má jedinou možnost.

„Cokoli, veličenstvo. Hlavně ne tohle.“

Nelíbilo se jí, jak se musí chovat. Byla jednou z předních šlechtičen, a přesto si teď připadala bezmocněji než poslední žebrák.

„Co kdybych chtěla, aby sis vzala mého syna?“ zeptala se vdova.

Angelica na ni bez hnutí zírala. Její slova nedávala smysl. Kdyby jí vdova řekla, že jí dá truhlu zlata a pošla ji pryč, dávalo by to větší smysl než tohle.

„Veličenstvo?“

„Přestaň na mě kulit oči a lapat po dechu jako nějaká ryba,“ pronesla vdova. „Sedni si. Alespoň se snaž vypadat jako spořádaná mladá dívka, kterou si můj syn vezme.“

Angelica se vyškrábala zpátky na židli. Připadala si, jako by měla omdlít. „Nejsem si jistá, jestli rozumím.“

Vdova složila prsty do stříšky. „Nevím, čemu nerozumíš. Potřebuji najít někoho vhodného pro svého syna. Ty jsi dostatečně krásná a tvoje rodina má přijatelné postavení. Máte dobré vztahy se dvorem. Z tvého malého spiknutí mi vyplývá, že jsi o to měla zájem. Připadá mi to jako dohoda, ze které budou mít přínos všichni zúčastnění. Souhlasíš?“

Angelica se snažila vzpamatovat. „Ano, veličenstvo. Ale—“

„Rozhodně je to lepší než ostatní možnosti,“ pronesla vdova a prstem přejela po posmrtné masce. „V každém ohledu.“

Angelica očividně neměla na výběr. „Bude mi potěšením, veličenstvo.“

„Tvoje potěšení mě opravdu nezajímá,“ vyštěkla vdova. „Jde mi jen o dobro mého syna a bezpečí říše. Neohrozíš ani jedno z toho, jinak poneseš následky.“

Angelica se ani nemusela ptát, o jaké následky se jedná. Cítila strach, který ji mrazil v žilách a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbilo se jí, že nad ní má moc nějaká stará bába, kvůli které i svazek se Sebastianem působil jako hrozba.

„A co Sebastian?“ zeptala se Angelica. „Z toho, co jsem viděla na plese, se zajímá… o někoho jiného.“

O tu rusovlasou holku, která tvrdí, že je z Meinhaltu, ale která se nechová jako žádná šlechtična, se kterou se kdy Angelica setkala.

„To nebude problém,“ pronesla vdova.

„Přesto, pokud je stále zklamaný z rozchodu…“

Vdova na ni upřela pohled. „Sebastian udělá to, co je třeba. Udělá to, co je nutné k tomu, aby prospěl rodině i říši. Vezme si toho, koho si vzít má a oslaví to.“

„Ano, veličenstvo,“ pronesla Angelica a podřízeně sklopila zrak. Jakmile si vezme Sebastiana, možná už se nebude muset takhle podřizovat. Prozatím se ale chovala tak, jak bylo nutné. „Měla bych napsat dopis otci.“

Vdova jen mávla rukou. „O to už jsem se postarala. Robert moji nabídku s radostí přijal. Přípravy na svatbu už jsou v plném proudu. Z toho, co jsem se dozvěděla od poslů prý při té novině tvá matka omdlela, ale ona byla vždy hodně citlivá. Věřím, že to není něco, co bys předala mým vnoučatům.“

V jejím podání to znělo jako nějaká choroba, kterou bylo nutné vymýtit. Angelicu popuzovalo, jak vše probíhalo bez jejího vědomí. I tak se ale snažila dávat najevo vděčnost, která se od ní teď očekávala.