Morgan Rice - Dvůr pro Zloděje

Sophia se vrhla ke dveřím. Snažila se najít způsob, jak vysunout čepy. Natáhla se mezerou mezi mřížemi, ale z místa, kde byla, se k zámku prostě nemohla dostat.

„Nesnaž se,“ pronesla dívka s modřinami v obličeji. „Když tě chytí, zbije tě.“

„Zbije nás všechny,“ pronesla jiná.

Sophia se stáhla, protože viděla, že skutečně nic nezmůže. Nemělo smysl nechat se ztlouct, když by to ničemu nepomohlo. Bylo lepší vyčkat a…

A co? Sophia viděla, co si pro ně Mistr Karg chystá. Nejspíš by jí to došlo, i kdyby nedokázala číst jeho myšlenky. Svíral se jí z toho žaludek. Otrokářský vůz nebyl to nejhorší, co na ně všechny čekalo. Sophia se musela dostat pryč, než dojde na nejhorší.

Ale jak se dostat ven? To netušila.

Netušila ani další věci. Jak ji našli ve městě, když se jí dřív dařilo skrývat před lovci? Jak věděli, co mají hledat? Čím víc nad tím Sophia přemýšlela, tím víc byla přesvědčená o tom, že lovcům musel někdo poslat zprávu o jejím odchodu z paláce.

Někdo ji zradil a ta myšlenka ji bolela víc než všechny výprasky.

Mistr Karg se vrátil a táhl s sebou nějakou ženu. Tahle byla o něco starší než Sophia, zdálo se, že ji někdo koupil už před delší dobou.

„Prosím,“ žadonila, zatímco ji otrokář táhl za sebou. „Tohle nemůžeš! Zbývalo už jen několik měsíců a splatila bych svůj dluh!“

„A dokud ho nesplatíš úplně, pořád tě tvůj majitel může prodat,“ pronesl Mistr Karg. Jakoby mimochodem ženu uhodil. Nikdo se nepokusil ho zastavit. Lidé si ho téměř nevšímali.

Nebo jeho žena, když na tebe začne žárlit.

Sophia tu myšlenku zachytila naprosto jasně. V tu chvíli se jí v hlavě smísily myšlenky Karga i té ženy. Jmenovala se Mellis a u kloboučníka si vedla dobře. Byla tak šikovná, že se už brzy mohla vykoupit. Až na to, že kloboučníkova manželka předpokládala, se ji manžel chystá opustit hned, jakmile dívka splatí svůj dluh.

Raději ji tak prodala muži, který se postará o to, že se dívka v Ashtonu už nikdy neukáže.

Byl to hrozivý osud, ale také to byla připomínka toho, že Sophia není jediná s pohnutým příběhem. Tolik se soustředila na to, co se děje mezi ní a Sebastianem, co se děje u dvora, že naprosto zapomněla na osudy ostatních. Před tím, než se dívky dostaly do vozu, zřejmě prožily svá vlastní zklamání. Žádná z nich by tu nebyla dobrovolně.

A žádná z nich už neměla mít nikdy na vybranou.

„Dovnitř,“ štěkl Mistr Karg a strčil ženu k ostatním. Sophia se snažila natlačit dopředu ve chvíli, kdy se otevřely dveře, ale než se k nim dostala, zabouchly se jí před nosem. „Čeká nás ještě dlouhá cesta.“

Sophia zahlédla útržek cesty v jeho myšlenkách. Budou křižovat městem a sbírat služky, o které už nebyl zájem. Učednice, které rozzlobily své mistry. Vyrazí do vesnic za městem a na sever k městu jménem Krb, kde byl další sirotčinec. A potom na ně u Ohnivých bažin čekala loď.

Byla to výprava, která jim měla zabrat nejméně několik dní a Sophia nepochybovala, že to bude krušná cesta. Už teď ranní slunce rozpalovalo vůz a uvnitř bylo cítit narůstající horko, zoufalství a zpocená těla. Sophia předpokládala, že až se slunce skloní zpět k obzoru, nejspíš už nedokáže ani jasně myslet.

„Pomoc!“ vykřikla Mellis k lidem na ulici. Očividně byla statečnější než Sophia. „Nevidíte, co se děje? Ty, Benno, ty mě znáš. Udělej něco!“

Lidé jen procházeli dál a Sophia viděla, o jak marnou snahu jde. Nikdo se o ně nezajímal a pokud ano, nikdo nevypadal, že by chtěl něco udělat. Nikdo nechtěl porušit zákon kvůli několika prodaným dívkám, které se nijak nelišily od těch, se kterými se ve městě obchodovalo už celé roky. Někteří z nich nejspíš i sami měli koupené služky nebo učně. Volání o pomoc očividně nestačilo.

Sophii ale napadlo něco jiného.

„Vím, že nechcete zasahovat,“ vykřikla, „ale pokud dáte vědět princi Sebastianovi a řeknete mu, že jde o Sophii, určitě vás odmění za—“

„Tak dost!“ vykřikl Mistr Karg a práskl rukojetí biče do mříží. Sophia věděla, co ji čeká, kdyby mlčela a nehodlala se s tím smířit. Došlo jí, že žádat o pomoc lidi na ulici by nemuselo být to pravé.

„A co ty?“ zavolala na něj Sophia. „Můžeš mě vzít k Sebastianovi. Jde ti přeci o peníze, nebo ne? No, můžeš na mě snadno vydělat, a navíc si vysloužíš vděčnost prince říše. Ještě před dvěma dny si mě chtěl vzít. Zaplatí za moji svobodu.“

Viděla, že to Mistr Karg zvažuje. Četla mu myšlenky, takže se dokázala stáhnout ještě dřív, než znovu udeřil bičem o mříže.

„Spíš by mi tě sebral a nezaplatil by mi vůbec nic,“ pronesl otrokář. „Pokud by o tebe vůbec měl zájem. Ne, raději to udělám po svém. Je spousta chlapů, co si s tebou bude chtít užít. Možná si tě zkusím sám, až zastavíme.“

Nejhorší na tom bylo, že to myslel vážně. Rozhodně nad tím přemýšlel, když se vůz znovu rozjel. Mířili směrem k okraji města. Jediné, co mohla Sophia dělat, bylo přestat mu číst myšlenky, schoulit se na podlaze vozu společně s ostatními dívkami. Cítila z nich úlevu, že si Karg dnes v noci chce užít s ní, a ne s nimi.

Kate, žadonila Sophia snad už posté. Prosím, potřebuji tvoji pomoc.

A stejně, jako pokaždé, nedostala žádnou odpověď. Její myšlenky mizely v temnotě světa a Sophia neměla možnost zjistit, jestli dorazily k zamýšlenému cíli. Byla sama. A to ji děsilo. Předpokládala totiž, že sama nedokáže zabránit ničemu z toho, co se s ní mělo dít.

Kate cvičila až do chvíle, kdy si byla jistá, že další smrt už nezvládne. Cvičila s ostrými zbraněmi i holemi, střílela z luků a vrhala dýky. Běhala a skákala, ukrývala se a zabíjela ze stínů. Celou dobu se v myšlenkách vracela k mýtině a čekajícímu meči.

Stále cítila bolest ze zranění. Siobhan jí ošetřila škrábance od trnů i ránu na boku pomocí léčivých bylin, ale i tak ji rány bolely při každém kroku.

„Musíš se naučit zvládat bolest,“ pronesla Siobhan. „Nenech se čímkoli rozptylovat. Soustřeď se na svůj cíl.“

„Bolest znám,“ prohlásila Kate. V Domě nechtěných jí zažila víc než dost. Byly doby, kdy měla pocit, že jediné, co jí Dům nechtěných dává, je právě bolest.

„V tom případě se musíš naučit ji používat,“ řekla Siobhan. „Nikdy nebudeš mít moc mého druhu, ale dokážeš se dotýkat myslí. Můžeš je rozptylovat i uklidňovat.“

Siobhan pak vyvolala přízračné formy zvířat. Medvědy a tečkované lesní kočky, vlky a jestřáby. Zvířata útočila s nelidskou rychlostí, jejich spáry byly stejně smrtící jako meče. Díky svým smyslům Kate našla, ať se schovávala kdekoli. Jedinou možností, jak se jich zbavit, bylo nasměrovat jejich myšlenky jiným směrem. Jedinou možností, jak se před nimi skrýt, bylo je ukolébat ke spánku.

Samozřejmě ji to Siobhan neučila po dobrém. Prostě ji zabíjela znovu a znovu, dokud se Kate nenaučila, co potřebovala.

Kate se tak učila po zlém. Za neustálé bolesti při selhání se naučila dovednosti, které potřebovala stejně jako umění se skrývat a bojovat. Naučila se odehnat jestřáby pouhou myšlenkou, naučila se uklidnit mysl natolik, že si vlci mysleli, že je nějakou neživou věcí. Dokonce se naučila zklidnit medvědy a uspat je jakousi myšlenkovou ukolébavkou.