Morgan Rice - Dvůr pro Zloděje

„Něco jsem viděla,“ řekla Kate. „Zdálo se mi o tom, ale měla jsem pocit, že to není jen sen.“

„A jaký jsi měla pocit?“ zeptala se Siobhan.

Kate se už chystala říct, že neví, ale všimla si Siobhanina pohledu a raději si to rozmyslela. „Měla jsem pocit, že je to pravda. Doufám ale, že nebyla. Někdo drancoval Ashton. Všude kolem hořelo. Umíraly stovky lidí.“

Napůl čekala, že se Siobhan při těch slovech rozesměje, nebo v to možná dokonce doufala. Siobhan ale vypadala zamyšleně a napůl přikývla.

„Měla jsem to čekat,“ pronesla žena. „Vše probíhá rychleji, než jsem si myslela. Čas je ale věc, se kterou ani já nic neudělám. Tedy alespoň ne trvale.“

„Víš, co se děje?“ zeptala se Kate.

Vysloužila si tím úsměv, který nedokázala rozluštit. „Řekněme, že jsem některé věci očekávala,“ odpověděla Siobhan. „Jsou věci, které jsem předpokládala a skutky, které je nutné brzy vykonat.“

„Asi mi neřekneš, o co jde, že?“ zeptala se Kate. Snažila se, aby jí v hlase nezazněla frustrace, kterou cítila. Snažila se soustředit na možnosti, které získala. Byla teď silnější a rychlejší. Proč by jí tedy mělo záležet na tom, že neví všechno? Přesto jí na tom ale záleželo.

„Vidím, že se učíš rychle,“ odpověděla Siobhan. „Věděla jsem, že dělám správně, když jsem si vybrala tebe.“

Vybrala si ji? Vždyť to Kate se vydala hledat lesní pramen. Vydala se sem z vlastní vůle, a to hned dvakrát. To ona žádala o moc, a to ona se musela rozhodnout, zda přijme Siobhaniny podmínky. Nehodlala se nechat přesvědčit o tom, že něco bylo jinak.

„To já jsem sem přišla,“ pronesla Kate. „Já si vybrala.“

Siobhan pokrčila rameny. „To je pravda. A teď je čas, aby ses začala učit.“

Kate se rozhlédla. Nebyla v knihovně, jaká byla ve městě. Nebyla ani na cvičišti s učitelem šermu. Nebylo to ani cvičiště, na kterém ji ponížil jeden z mužů Willova regimentu. Co se mohla naučit v téhle divočině?

I tak se ale v duchu připravila. Stála před Siobhan a čekala. „Jsem připravená. Co mám dělat?“

Siobhan naklonila hlavu ke straně. „Čekat.“

Zamířila k místu, kde byla v jámě připravená malá hranička. Aniž by použila křesadlo, vrhla do ní Siobhan několik jisker a z hranice začal stoupat dým. Pak zašeptala několik slov, kterým Kate nerozuměla.

Dým začal vířit a kroutit se, formoval se do tvarů, které Siobhan tvarovala podobně, jako dirigent řídí hudebníky. Dým nabral vzdáleně lidský tvar. Stále silněji připomínal válečníka z dávno zapomenutých časů. Postavil se před Kate a v ruce svíral meč, který vypadal nepříjemně ostrý.

Byl tak ostrý, že Kate neměla čas jakkoli zareagovat, když ji válečník bodnul do srdce.

Sophii nechaly u kůlu přes noc. Na místě ji držely jen provazy, kterými ji připoutaly. To, že se nemohla hnout, bylo téměř stejně mučivé, jako bolest z rozervaných zad. Zoufale se potřebovala protáhnout. Nemohla dělat nic, aby jakkoli zmírnila utrpení, které cítila. Nemohla nijak zmírnit hanbu, kterou zažívala, když ji nechaly venku na dešti jako varování pro ostatní v sirotčinci.

Sophia je všechny nenáviděla nenávistí, kterou obvykle cítila z Kate. Přála si vidět je umírat, ale tohle přání ji současně naplňovalo bolestí, protože Sophia neměla jakoukoli možnost převést přání ve skutek. Vždyť se ani nedokázala osvobodit.

Nemohla ani spát, o to se postarala bolest a nepříjemná poloha, ve které byla svázaná. Dařilo se jí jen upadat do polospánku, ve kterém se mísila minulost s přítomností. Déšť jí zatím nepřestával smáčet vlasy.

Snila o krutostech, které viděla při svém pobytu v Ashtonu. Nejen na peklo, které zažívala v sirotčinci. Ulice byly téměř stejně zlé. Všude se pohybovali lidští predátoři. O ty, kdo skončili na ulici, se nikdo nestaral. Dokonce i v paláci na každého laskavého člověka připadal nejméně jeden člověk podobný Milady d’Angelice, která si vychutnávala možnosti poskytované jejím postavením, i to, že mohla být bezdůvodně krutá k ostatním. Sophii se honily hlavou myšlenky na krutost světa plného válek a nenávisti. Jak to, že všude bylo tolik zla?

Sophia se pokusila nasměrovat myšlenky k příjemnějším věcem, ale nebylo to zrovna snadné. Začala vzpomínat na Sebastiana, ale i to ji vlastně bolelo. Vše, co působilo tak dokonalým dojmem se pokazilo, když zjistil, co je zač… vše se rozpadlo tak rychle, až měla Sophia pocit, jako by to ani nikdy neexistovalo. Vždyť se ani nepostavil svojí matce, ani se nepokusil zůstat se Sophií. Prostě ji jen poslal pryč.

Raději si vzpomněla na Kate. Myšlenka na ni znovu vyvolala potřebu volat o pomoc. Když se objevily první ranní paprsky, pokusila se Sophia vyslat myšlenku, ale ani tentokrát nedostala odpověď. A co víc, vzpomínky na sestru vyvolaly vzpomínky na drsné časy v sirotčinci a na další, starší záležitosti.

Sophia vzpomínala na požár. Na útok. Když se to stalo, byla tak malá, že toho většinu zapomněla. Dokázala si vzpomenout na matčin i otcův obličej, ale ne na to, jak zněl jejich hlas. Tedy krom toho, když je posílali pryč. Když jim říkali, že musejí utéct. Pamatovala si, že měla uprchnout, ale z toho, co bylo dřív, si nepamatovala téměř nic. Měla dřevěného houpacího koně, velký dům, kde bylo snadné se ztratit, chůvu…

Sophii se nedařilo vylovit ze vzpomínek víc detailů. Dům nechtěných všechny vzpomínky překryl závěsem bolesti a utrpení. Bylo těžké vzpomenout si na něco jiného než výprasky a práci s mlýnskými kameny. Na vynucenou podřízenost a hrůzu, která pramenila z toho, že všechny dívky věděly, co je čeká.

Přesně to, co Sophii čekalo právě dnes. Prodají ji jako nějaké zvíře.

Jak dlouho už u toho kůlu visela? Jak dlouho se zbytečně snažila vyprostit? Dost dlouho na to, aby se slunce vyšplhalo nad obzor. Dost dlouho na to, aby Maskované sestry vyšly ze sirotčince a odřízly ji. Nechaly ji padnout na dláždění. Ani jedna se jí nepokusila pomoct.

„Vstávej,“ nařídila jí jedna. „Určitě nechceš, abys při prodeji vypadala takhle.“

Sophia zůstala ležet a zatínala zuby bolestí, která se jí zmocňovala, jak se jí vracel cit do nohou. Pohla se jen, když ji Sestra nakopla.

„Řekla jsem, vstávej!“ vyštěkla.

Sophia se přinutila vstát. Maskované sestry se jí chopily z obou stran a Sophia si připadala jako vězeň vedený na popravu. Vzhledem k tomu, co ji čekalo, se tak i cítila.

Odvedly ji do malé kamenné cely, kde už byla připravená vědra s vodou. Vydrhly ji, a dokonce i z jejího mytí dokázaly Maskované sestry udělat mučení. Voda v některých vědrech byla tak horká, že měla Sophia pocit, jako by ji vařily zaživa. Omývaly z ní krev a Sophia přitom křičela bolestí, která byla téměř tak velká, jako když ji Sestra O’Venn bičovala.

Voda v některých vědrech byla tak ledová, že se Sophia chvěla zimou. I mýdlo, kterým jí Sestry myly hlavu, ji štípalo v očích. Pak jí vlasy svázaly do hrubého uzlu, který neměl nic společného s delikátními účesy, které jí splétaly služebné v paláci. Sebraly jí bílé spodní prádlo a oblékly šedivé hadry, které se nosily v sirotčinci. Po hebkých šatech, které Sophia nosila několik předchozích dní, ji hadry škrábaly na kůži. Nenakrmily ji. Nejspíš už jim to nestálo za námahu, protože věděly, že ji brzy prodají.