Morgan Rice - Dvůr pro Zloděje

„Děkuji, veličenstvo,“ pronesla. „Budu se snažit být tou nejlepší snachou, kterou bys mohla mít.“

„Jen pamatuj, že i když budeš moje snacha, neplynou ti z toho žádné zvláštní výhody,“ řekla vdova. „Vybrala jsem tě, abys splnila úkol a ty to provedeš tak, abych byla spokojená.“

„Budu se snažit, aby byl Sebastian šťastný,“ odpověděla Angelica.

Vdova vstala. „To doufám. Ať je tak šťastný, že nebude myslet na nic jiného než na rodinu. Ať je tak šťastný, že si ani nevzpomene… na cokoli jiného. Dej mu děti, dělej to, co má dělat princova žena. Pokud to všechno zvládneš, bude i tvoje budoucnost šťastná.“

Angelica to už nedokázala jen tak přejít. „A pokud ne?“

Královská vdova se na ni teď podívala, jako by nebyla vůbec nic. Jako by nepatřila k jedněm z nejvýše postavených šlechticů v zemi.

„Snažíš se udržovat si naději, že tě v nějakém slova smyslu považuji za mne rovnou,“ řekla. „Možná doufáš, že v tobě částečně uvidím i sama sebe, Angelico. Možná že to tak i je, ale to rozhodně není nic dobrého. Chci, aby sis zapamatovala jednu věc: patříš mi.“

„Ne, já—“

Facka nebyla nijak prudká. Za chvíli už nikdo nepozná, že ji dostala, nezůstane po ní ani stopa. Téměř nebyla cítit, tedy na těle. Co se týkalo Angeliciny hrdosti, ta dostala tvrdou ránu.

„Patříš mi stejně, jako kdybych tě koupila v sirotčinci,“ zopakovala vdova. „Pokud mě jakkoli zklameš, zničím tě za to, co ses pokusila provést mému synovi. Jediný důvod, proč jsi tady, a ne v cele, je ten, že takhle mi jsi užitečnější.“

„Jako manželka tvého syna,“ podotkla Angelica.

„Jako to a jako jeho rozptýlení,“ odpověděla vdova. „Tvrdila jsi, že uděláš cokoli. Pokud sis to rozmyslela, řekni mi to.“

A pak přijde ta nejděsivější smrt, jakou si Angelica dokázala představit.

„Ne, nerozmyslela sis to. Bude z tebe dokonalá manželka. Časem z tebe bude dokonalá matka. Pokud budou problémy, řekneš mi o nich. Budeš poslouchat moje rozkazy. Pokud v čemkoli selžeš, bude, v porovnání s tím, co se ti stane, Olověná maska jen takové polechtání.“

Vyvlekly Sophii ven, smýkaly jí ze strany na stranu, i když byla schopná jít sama. Byla ale příliš ztuhlá na to, aby mohla dělat cokoli jiného. Příliš slabá na to, aby se mohla bránit. Sestry ji doručovaly podle rozkazu jejího nového majitele. Zrovna tak ji mohly zabalit jako nový klobouk nebo kus hovězího.

Když Sophia spatřila vůz, pokusila se jim vykroutit, ale k ničemu to nebylo. Vůz byl velký a pestře pomalovaný. Jako kdyby patřil cirkusu nebo divadelnímu souboru. Podle mříží ale bylo jasné, že jde o něco jiného – šlo o otrokářský vůz.

Sestry ji k němu dotáhly a otevřely zadní dveře. Musely přitom uvolnit velké čepy, na které se zevnitř nedalo dosáhnout.

„Hříšnice, jako jsi ty, si nic jiného nezaslouží,“ pronesla jedna ze Sester.

Druhá se zasmála. „Myslíš, že je hříšnice? Dej jí rok nebo dva, kdy si ji za peníze budou brát všichni chlapi z okolí.“

Sophia zahlédla krčící se postavy uvnitř vozu. Vzhlížely k ní vyděšenýma očima. Na tvrdé podlaze se krčilo zhruba půl tuctu dívek. Pak ji Sestry strčily dovnitř. Sophia upadla.

Dveře se za ní zabouchly a ozvalo se rachocení kovu o kov. Čepy zapadly zpět na místo. Oznamovaly Sophii, že je ztracená.

Ostatní dívky se od Sophie odtáhly. Sophiino nadání jí prozradilo proč. Bály se, že bude násilnická, jako tmavooká dívka v rohu. Nebo že bude ječet tak dlouho, až se objeví Mistr Karg a všechny je zbije tak, jak zbil dívku, která měla obličej samou modřinu.

„Neublížím vám,“ řekla Sophia. „Já jsem Sophia.“

Dívky mumlaly slova, která zřejmě měla být jejich jmény. Mluvily, ale příliš tiše na to, aby jim Sophia rozuměla. Její talent jí sice pomohl, ale teď se tak zabývala vlastním zoufalstvím, že jí to bylo vlastně jedno.

Před několika dny bylo všechno tak jiné. Byla spokojená. Byla v paláci a připravovala se na svatbu. Rozhodně nebyla zamčená v kleci. Obklopovali ji sloužící a služebné, ne vyděšené dívky. Měla drahé šaty, ne roztrhané hadry. Byla v bezpečí, nehrozil jí výprask.

Měla vyhlídky na život strávený po Sebastianově boku, ne na to, že bude pouhou věcí, kterou si budou muži kupovat podle libosti.

Nebylo nic, co by mohla dělat. Mohla jen sedět, dívat se skrz mříže a sledovat Mistra Karga, jak se samolibým výrazem vychází ze sirotčince. Naskočil na kozlík a Sophia zaslechla prásknutí biče, při kterém se přikrčila. Po tom všem, co zažila ji podobný zvuk děsil. Podvědomě očekávala bolest, která tentokrát naštěstí nepřišla. Vůz se dal do pohybu.

Projížděli ulicemi Ashtonu, vůz se na nekvalitním dláždění třásl. Sophia sledovala domy, které kolem nich proplouvaly pomaleji než při běžné chůzi. Mistr Karg očividně nespěchal. Sophia měla pocit, že tím chce prohloubit zoufalství dívek ve voze. Posmíval se jejich neschopnosti uprchnout.

Sophia viděla lidi, které míjeli. Všichni neochotně ustupovali z cesty jen proto, že kdyby to neudělali, vůz by je zranil. Někteří si ho prohlíželi, nikdo ale neřekl ani slovo. Rozhodně se nikdo nesnažil vůz zastavit a pomoct dívkám uvnitř. Co to o Ashtonu vypovídalo, když podobné věci všichni považovali za normální?

Tlustý pekař se zastavil a sledoval je. Nějaký zamilovaný pár uhnul vozu z cesty. Děti se tiskly ke svým matkám, nebo utíkaly do domů, kde burcovaly své přátele, aby se také podívali. Muži se po voze dívali s podivnými výrazy. Jako kdyby uvažovali, jestli si budou moct dovolit některou z dívek uvnitř. Sophia se nutila neuhýbat před nimi pohledem.

Přála by si, aby tam byl Sebastian. Nikdo jiný jí nemohl pomoct. Věděla, že i přes to, co se stalo, by jí Sebastian otevřel dveře a dostal ji ven. Alespoň doufala, že by to udělal. Sophia v jeho tváři viděla zahanbení, které cítil, když se dozvěděl, co je zač a že mu celou dobu lhala. Možná, že by teď dělal, že ji nevidí a odvrátil by pohled.

Sophia doufala, že by to tak nebylo, protože tušila, co čeká na ni i ostatní dívky. Cítila to z mysli Mistra Karga. Cestou k lodi plánoval sesbírat ještě další dívky a pak se s nimi vrátit do svého domovského města, kde provozoval nevěstinec s „exotickými“ dívkami. Neustále potřeboval nové dívky, protože muži mu platili za možnost uspokojovat své choutky s čerstvými přírůstky.

Samotná myšlenka na to způsobovala Sophii nevolnost. Možná za to ale mohly neustálé otřesy vozu. Věděly Sestry, komu ji prodaly? I na to znala odpověď – samozřejmě, že to věděly. Vtipkovaly o tom, i o tom, že nikdy nebude volná. Neměla šanci splatit dluh, který podle nich měla.

Sice se tomu tak neříkalo, ale znamenalo to v podstatě život strávený v otroctví. Bude muset dělat cokoli jí její tlustý, parfémovaný majitel nařídí. Dokud ho nepřestane bavit. Pak ji možná propustí, ale to jen proto, že bude jednodušší nechat ji zemřít hladem na ulici než se o ni dál starat. Sophia by si ráda myslela, že se zabije dřív, než se jí cokoli z toho stane. Přesto ale věděla, že to nejspíš neudělá. Copak neposlouchala celé roky, zatímco ji Sestry týraly?

Vůz se zastavil, ale Sophia nebyla tak naivní, aby si myslela, že se dostali do cíle. Zastavili před kloboučnictvím. Mistr Karg vešel dovnitř, aniž by se jen ohlédl po dívkách.