Morgan Rice - Předurčená

Kráčel dolů chodbou a právě se chystal odbočit za roh, když konečně nasbírala odvahu.

“Počkejte!” zakřičela. Pak jemněji dodala, “Prosím, mám ještě jednu otázku.”

On se zastavil, no zůstal stát zády k ní. Bylo divné, že se na ní neotočil, jako kdyby vycítil, na co se ho chce zeptat.

“Moje dítě,” řekla tichým, třesoucím se hlasem. “Je on…ona…přežilo to? Cestu? Jsem pořád těhotná?”

Pomalu se otočil a podíval se na ní. Pak zklonil pohled.

“Je mi to líto,” řekl nakonec tak potichu, že si nebyla jistá, jestli ho slyšela. “Vrátila jsi se v čase. Děti se můžou pohybovat pouze dopředu. Tvé dítě žije, no ne v tomto čase. Pouze v budoucnosti.”

“Ale…” začala rozechvěně, “Já myslela, že upíři můžou cestovat v čase pouze zpátky, ne dopředu.”

“Pravda,” řekl. “Obávám se, že tvoje dítě žije na místě a v čase bez tebe.” Opět zklonil pohled. “Je mi to tak moc líto,” dodal.

S těmito posledními slovy se otočil a odešel.

A Caitlin se cítila, jako kdyby jí někdo zabodl do srdce dýku.

Caitlin seděla ve strohém pokoji Františkánského kláštera a přes otevřené okno se dívala ven do noci. Konečně přestala plakat. Uplynuli hodiny od chvíle, kdy opustila kněze, od chvíle, kdy se dozvěděla zprávy o svém ztraceném dítěti. Nebyla schopná zastavit proud slz, nebo přestat myslet na život, jaký bude vést. Všechno to bylo příliš bolestivé.

Ale po dlouhých hodinách se konečně vyplakala a vše, co jí teď zůstalo, byly vyschnuté slzy na její tvářích. Podívala se ven z okna, aby se trochu rozptýlila, a zhluboka dýchala.

Příroda Umbrie se před ní rozprostírala a z tohoto výhodného místa mohla vysoko na kopci vidět skalnaté kopce Assisi. Byl úplněk, který jí poskytoval dostatek světla na to, aby viděla, že se nachází v opravdu nádherné krajině. Její výhled lemovali malé, venkovské chatky, z jejich komínů se zvedal dym a už teď cítila, že tohle byl mnohem tišší a klidnější kus historie.

Caitlin se otočila a prohlížela si svůj malý pokoj, osvícený jenom měsíčním svitem a malou svíčkou, která hořela zavěšená na stěně. Byl celý udělaný z kamene a s jednoduchou postelí v rohu. Udivovala se nad tím, že se už zdálo být jejím osudem, vždycky skončit v klášteře. Toto místo už nemohlo být odlišnější jako Pollepel, no stejně jí tento malý, středověký pokoj připomínal ten, který měla na ostrově. Byl navržen k přemýšlení nad samým sebou.

Caitlin prozkoumala hladkou, kamennou podlahu a vedle okna uviděla dva malé otisky, několik palců od sebe, ve tvaru kolena. Přemýšlela, kolik jeptišek se tady asi modlilo, klečelo před oknem. Tento pokoj byl pravděpodobně využíván po stovky let.

Caitlin přešla k malé posteli a lehla si na ní. Byla to jenom kamenná deska s nejmenším kouskem slámy. Snažila se pohodlně uložit, lehla si na bok—a pak něco ucítila. Natáhla se, vytáhla to a s úžasem si uvědomila, co to bylo: její deník.

Držela ho a byla tak šťastná, že ho má pořád u sebe. Její starý dobrý přítel, zdálo se, že to bylo to jediné, co přežilo cestu zpátky. Držela ho, tuhle opravdovou, hmotnou věc, která ji donutila uvědomit si, že tohle všechno nebyl jenom sen. Byla opravdu tady. Všechno se to opravdu stalo.

Moderní pero vypadlo ze stránek deníka a přistálo jí v klíně. Chytila ho a prozkoumávala. Přemýšlela.

Ano, rozhodla se. To bylo přesně to, co musela udělat. Psát. Zpracovat to. Všechno se stalo tak rychle, téměř ani neměla čas se pořádně nadechnout. Potřebovala si to přehrát v mysli, přemýšlet o tom všem, vzpomínat. Jak se sem dostala? Co se stalo? Kam směřovala?

Nebyla si jistá, jestli ona sama ještě vůbec zná odpovědi. Ale doufala, že díky psaní si dokáže vzpomenout.

Caitlin otáčela křehké stránky, až nakonec našla první prázdnou. Posadila se, opřela se o stěnu, zkroutila si kolena ke hrudi a začala psát.

*

Jak jsem se tady ocitla? V Assisi? V Itálii? V 1790? Na jedné straně se nezdá být tak dávno, když jsem byla zpátky v 21. století, v New Yorku, žila normální život teenagerky. Na druhé straně, zdá se to jako věčnost….Jak to všechno začalo?

Jako první si pamatuju ty bodavé bolesti. Jak jsem nerozuměla tomu, co znamenají. Jonah. Carnegie Hall. Moje první krmení. Moje nevysvětlitelná proměna na upíra. Volali mě míšenec. Chtěla jsem zemřít. Vše, co jsem kdy chtěla, bylo být jako všichni ostatní.

A pak tady byl Caleb. Zachránil mě před tím ďábelským sabatem, vyslobodil mě. Jeho sabat v klášteře. Ale oni mě vyhodili, protože vztahy mezi člověkem a upírem byly zakázané. Znovu jsem byla sama za sebe—tedy, než mě Caleb znovu zachránil.

Mé pátrání po mém otci, po mýtickém meči, který může uchránit lidskou rasu před válkou upírů, vedlo Caleba a mě všude možně, z jednoho historického místa na druhé. Našli jsme meč a pak nám ho vzali. Jako vždycky Kyle čekal, aby mohl všechno zničit.

Ale ne dřív, než jsem měla čas si uvědomit, co se ze mě stává. A ne dřív, než jsme Caleb a já měli čas najít jeden druhého. Po tom, co ukradli meč, po tom, jak mě pobodali, když jsem umírala, on mě proměnil a zase mě jednou zachránil.

Ale nevyvinulo se to tak, jak jsem si myslela. Viděla jsem Caleba s jeho exmanželkou Serou a představovala jsem si to nejhorší. Mýlila jsem se, no bylo už příliš pozdě. On odjel, daleko ode mně a do nebezpečí. Na Pollepelu jsem se zotavila a trénovala, a taky jsem si našla přátele—upíry—bližší než jsem měla kdy předtím. Zejména Polly. A Blake—tak záhadný, tak nádherný. Téměř se mu podařilo ukrást mé srdce. Ale přišla jsem k rozumu právě včas. Zjistila jsem, že jsem těhotná a uvědomila jsem si, že musím najít a zachránit Caleba před válkou upírů.

Šla jsem zachránit Caleba, no už bylo příliš pozdě. Můj vlastní bratr Sam nás podvedl. Zradil mě, donutil mě myslet si, že je někým jiným. To kvůli němu jsem si myslela, že Caleb není opravdu Caleb a zabila ho, mou lásku. Mečem. Mýma vlastníma rukama. Pořád si to nedokážu odpustit.

Ale přinesla jsem Caleba zpátky na Pollepel. Pokoušela jsem se ho oživit, přivést ho zpátky, jestli tady byla nějaká možnost. Řekla jsem Aidenovi, že udělám cokoliv, obětuju cokoliv. Zeptala jsem se ho, jestli nás může poslat zpátky v čase.

Aiden mě varoval, že to nemusí fungovat. A i pokud bude, my nemusíme být spolu. Ale já trvala na svém. Musela jsem.

A teď jsem tady. Sama. Na cizím místě a v cizím čase. Moje dítě je pryč. A možná i Caleb je pryč.

Udělala jsem chybu, že jsem se vrátila?

Vím, že musím najít mého otce, najít štít. Ale bez Caleba po mém boku nevím, jestli budu mít dost síly jít dál.

Cítím se tak zmateně. Nevím, co mám dál dělat.

Prosím, Bože, pomoz mi….

*

Jak slunce vyrostlo do obrovské koule nad obzorem, Caitlin utíkala ulicemi New Yorku. Byla to apokalypsa. Auta byly obrácené, všude leželi těla a všechno bylo zpustošené. Utíkala a utíkala, přes ulice, které vypadali, že nikdy neskončí.

Jak běžela, zdálo se, že se svět točí kolem své osi; když se to dělo, vypadalo to, jako by mizli celé budovy. Panorama se změnila, ulice se měnili na cesty z bláta, beton se měnil na vlnité kopce. Cítila, že utíká zpátky v čase, z moderní doby do jiného století. Cítila, že pokud bude utíkat rychleji, může najít svého otce, svého pravého otce, někde na obzoru.