Morgan Rice - Předurčená

Kyle znovu sklonil hlavu a čekal. Jeho srdce tlouklo rychleji, jak očekával jejich rozhodnutí. Bude samozřejmě v jejich zájmu mu pomoci a neviděl žádný důvod, proč by tak neměli učinit. Ale opět, tyto bytosti, živé po miliony let, dokonce starší než on, byly absolutně nepředvídatelné. Nikdy nevěděl, jakou má těchto dvanáct soudců agendu a jejich nařízení se vždycky zdáli být náhodné jako vítr.

Čekal uprostřed hustého ticha.

Nakonec se ozvalo odkašlání.

“My, samozřejmě, víme o kom mluvíš,” ozval se chraplavý hlas jednoho ze soudců. “Mluvíš o Caitlin. O té ze Sabatu Pollepel. No která je, ve skutečnosti, z mnohem mocnějšího sabatu. Ano, přišla do nášho času včera. Samozřejmě, že o tom víme. A pokud bychom ji chtěli zabít, nemyslíš, že bychom to už udělali?”

Kyle dobře věděl, že není vhodný okamžik na odpověď. Potřebovali jejich malou chvíli pýchy. Prostě je nechá dokončit jejich proslov.

“My obdivujeme tvé odhodlání a tvou budoucí válku,” pokračoval soudce. “Ano, velmi ji obdivujeme.”

Přišel další moment těžkého ticha.

“Necháme tě ji vystopovat,” pokračoval soudce, “ale pokud ji najdeš, nezabiješ ji. Zajmeš ji živou a přineseš ji zpátky k nám. Radši si sami vychutnáme její zabití a budeme sledovat, jak pomalu umírá. Bude dokonalým kandidátem na Hry.”

Kyle cítil, jak ho zaplavuje vztek. Hry. Samozřejmě. To bylo všechno, o co se tihle staří, morbidní upíři zajímali. Teď už si vzpomínal. Proměnili Koloseum na arénu pro jejich sport, upír proti upírovi, upír proti člověku, upír proti zvěři a s oblibou sledovali, jak se všichni trhají na kusy. Bylo to kruté a Kyle to jistým způsobem obdivoval.

Ale to nebylo to, co si pro Caitlin přál. Chtěl ji vidět mrtvou. Definitivně. Ne, že by mu záleželo na tom, jestli ji bude někdo mučit. No nechtěl mrhat žádným časem, nechtěl jí dát žádnou šanci. Samozřejmě, ještě nikomu se nepodařilo utéct nebo přežít Hry. Ale při tom všem si nikdo nemohl být jistý, co se může stát.

“Ale, mí páni,” protestoval Kyle, “Caitlin, jak jste řekli, pochází z mocného rodu a je mnohem nebezpečnější a nepolapitelnější, jak si myslíte. Požaduji vaše povolení, abych ji mohl zabít okamžitě. V sázce je až příliš.”

“Jsi pořád mladý,” řekl další soudce, “a tak ti odpustíme zpochybňování našeho rozsudku. Kohokoliv jiného bychom zabili přímo na místě.”

Kyle sklonil hlavu. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Nikdo nikdy soudcům neprotiřečil.

“Je v Assisi. To je místo, kam se teď vydáš. Jdi rychle a neodkládej to. Teď, když jsi to zmínil, docela se těšíme na to, jak ji uvidíme umírat přímo před našima očima.”

Kyle se otočil a odcházel.

“A Kyle,” zavolal jeden z nich.

Otočil se.

Hlavní soudce si odhrnul kapuci a odhalil tu nejgrotesknější tvář, jakou kdy Kyle viděl. Byla pokryta boulemi, jízvami a bradavicemi. Otevřel ústa a ošklivě se usmál, ukázal žluté ostré zuby a zářící černé oči. Ještě více se zašklebil: “Příště, když se objevíš bez ohlášení, budeš to ty, kdo pomalu zemře.”

Caitlin letěla ponad idylickou Umbrijskou krajinu, míjela kopce a údolí, prozkoumávala bujné zelené panorama za brzkého ranního světla. Pod ní byly roztroušeny malé farmářské komunity, malé kamenné chaloupky, obklopené stovkami akrů půdy, a z jejich komínů se valil dym.

Jak směřovala na sever, krajina se měnila, procházela do kopců a údolí Toskánska. Kam se podívala, viděla vinice, umístěné na zvlněných kopcech a pracovníky s velkými slaměnými klobouky, kteří už teď pracovali a opečovávali v brzkém ránu vinice. Tato krajina byla neskutečně nádherná a část z ní si přála, aby tady mohla jednoduše přistát, usadit se a vytvořit si domov v některé z malých farmářských chaloupek.

Ale ona měla práci. Pokračovala dál, letěla na sever, pevně držela Růži, zahrabanou v jejím tričku. Caitlin cítila, že Benátky se blíží a cítila se, jako kdyby byla magnet, který je k nim přitahován. Čím víc se blížila, tím více cítila, že její srdce tluče očekáváním; už teď tam cítila lidi, které někdy znala. Pořád však nevěděla, koho vlastně. Pořád necítila, jestli je tam Caleb, nebo jestli je vůbec naživu.

Caitlin vždycky snila o tom, že navštíví Benátky. Viděla obrázky kanálů, gondola a vždy si představovala, že tam jednou půjde, možná s někým, koho miluje. Dokonce si představovala, že ji na jedné z těch gondol ta osoba požádá o ruku. No nikdy nečekala, že to bude takové.

Jak letěla a letěla, dostávala se pořád blíž, napadlo ji, že Benátky, které se teď chystá navštívit, v roku 1790, můžou být velmi rozdílné od Benátek, kterých obrázky viděla v 21. století. Pravděpodobně, jak si představovala, budou menší, méně rozvinuté, více venkovské. Také si představovala, že nebudou tak přeplněné.

No brzy si uvědomila, že se nemohla více mýlit.

Když Caitlin konečně dorazila na předměstí Benátek, i z této výšky byla šokovaná tím, že město pod ní vypadalo překvapivě podobně jako na obrázcích z moderní doby. Rozeznávala historickou, slavnou architekturu, rozeznávala všechny ty malé mosty, rozeznávala ty samé uličky a zákruty vedoucí ke kanálům. Byla vskutku šokovaná z toho, že Benátky v roku 1790 nebyli, alespoň z vnějšího pohledu, natolik rozdílné od Benátek 21. století.

Čím více nad tím přemýšlela, tím větší smysl to dávalo. Benátská architektura nebyla jenom 100 nebo 200 let stará: byla stará stovky a stovky let. Pamatovala si hodinu historie, na jedné z její mnoha středních škol, na které se učili o Benátkách, o některých z jejich kostelů, vybudovaných v 12. století. Teď si přála, aby tehdy poslouchala o něco pozorněji. Benátky pod ní, zastavěná, rozlehlá masa budov, nebyly úplně novým městem. Byli, dokonce i v roku 1790, staré několik stovek let.

Caitlin tento fakt potěšil. Představovala si, že rok 1790 bude jako z jiné planety a ulevilo se jí, když zjistila, že některé věci se ve skutečnosti až tak moc nezměnili. Vypadalo to tak, že tohle je v podstatě stejné město, jaké by mohla navštívit i v 21. století. Jediný rozdíl, který okamžitě postřehla byl, že na vodních cestách nebyla, samozřejmě, jediná motorová loď. Nebyly tam žádné rychlé čluny, žádné velké trajekty, žádné výletní lodě. Místo toho byly vodní cesty plné obrovských plachetnic, kterých stěžně se šplhali do výšky několika desítek stop.

Caitlin byla taky překvapená z davů. Zletěla níž, jenom několik stovek stop nad město a dokonce i teď, v brzkém ránu, mohla vidět, že ulice byly totálně přecpané lidmi. A že vodní cesty byly absolutně zaplněné lodní dopravou. Byla v šoku. Tohle město bylo více přeplněné než Times Square. Vždy si představovala, že návrat v historii by znamenal méně lidí, menší davy. Hádala, že v tom se taky mýlila.

Jak letěla ponad to všechno, kroužila znovu a znovu, věc, která ji překvapila nejvíc, byla ta, že Benátky nebyly jenom jedno město, jenom jeden ostrov—byli roztahané po mnoha ostrovech, desítky ostrovů roztahujících se do každého směru, každý měl své vlastní stavby, své vlastní malé město. Ostrov, na kterém Benátky sídlili, měl očividně nejvíc budov a byl nejzastavěnější. Ale desítky dalších ostrovů se všechny zdály být propojeny, byly životně důležitou částí města.