Morgan Rice - Předurčená

Muž se podíval na zem na mrtvou ženu, pak nahoru na Kyla a zašklebil se.

“To byl můj majetek,” řekl muž. “Radím ti, abys mi za ni zaplatil.”

Muž udělal dva kroky směrem ke Kylovi a vrhl se na něj s dýkou.

Kyle se mu s jeho reflexy rychlosti světla snadno vyhnul, chytil muže za zápěstí a jedním pohybem mu zlomil ruku na dvě poloviny. Muž křičel, no předtím než stihl něco podniknout, Kylu mu vytrhl dýku z jeho ruky a tím stejným pohybem mu sekl do hrdla. Pak nechal jeho mrtvé tělo ležet na ulici.

Kyle se podíval dolů na dýku, složitou malou věc se slonovinovou rukojetí a přikývl. Nebyla vůbec špatná. Strčil si ji za opasek a rukou si ze rtů otřel krev. Zhluboka se nadechnul a, konečně spokojený, prošel uličkou a zpátky na ulici.

Ach, jak mu jenom Řím chyběl.

Caitlin kráčela s knězem přes uličku v kostele, když dokončil blokování hlavního vchodu a utěsnění všech ostatních. Slunce zašlo a jak kráčel, zároveň zapaloval pochodně, které postupně osvětlovali obrovské místnosti kostela.

Caitlin se podívala nahoru a všimla si všechny obrovské kříže a přemýšlela, proč se tady cítí tak klidně. Neměla by, jako upír, mít strach z kostelů? Z křížů? Pamatovala si sídlo Bílého sabatu v New Yorském klášteře a kříže, které lemovali zdi. Caleb jí řekl, že vybrané upíří rasy kostely přijali. Pustil se do dlouhého monologu o historii upíří rasy a jejím vztahu s křesťanstvím, no ona ho tehdy úplně neposlouchala, byla do něj příliš zamilovaná. Teď si přála, aby věděla, o čem mluvil.

Kněz-upír provedl Caitlin přes boční dveře a ona si uvědomila, že rychle sestupují po kamenných schodech. Kráčeli dolů klenutou, středověkou chodbou a v průběhu cesty pořád zapaloval pochodně.

“Nemyslím si, že se vrátí,” řekl a popři chůzi zamkl další vchod. “Prohledají kvůli tobě krajinu a když tě nenajdou, půjdou do svých domovů. To dělají vždycky.”

Caitlin se tady cítila bezpečně a byla tak vděčná za pomoc tohoto muže. Přemýšlela, proč jí pomohl, proč kvůli ní riskoval svůj vlastní život.

“Protože patřím k tvému druhu,” řekl, otočil se, díval se přímo na ní a zkoumal ji svýma pronikavýma modrýma očima.

Caitlin vždycky zapomněla, jak snadno dokážou upíři číst jeden druhému myšlenky. Ale na chvíli taky zapomněla, že on byl jedním z nich.

“Ne všichni z nás mají z kostelů strach,” řekl a opět odpověděl na její myšlenky. “Víš, že naše rasa je roztříštěná. Náš druh—benevolentní druh—potřebuje kostely. Prospívají nám.”

Když zabočil do další chodby, k dalšímu malému schodišti, Caitlin přemýšlela, kam je vlastně vede. Myslí se jí prohánělo takové množství otázek, že nevěděla, na co se zeptat jako první.

“Kde jsem?” zeptala se a když to udělala, uvědomila si, že to byla první věc, kterou mu od jejich setkání řekla. Všechny její otázky z ní začali ve spěchu vypadávat. “V jaké krajině jsem? Jaký rok je?”

Jak kráčeli, on se usmíval a na tváři se mu shlukovali stařecké vrásky. Byl to nízký, slabý muž, s bílými vlasy, hladce oholený a s obličejem starého otce. Na sobě měl komplikovaný kněžský oděv a vypadal hodně staře, dokonce i na upíra. Přemýšlela, kolik století už musel být na zemi. Cítila, že z něj vyzařuje dobro a teplo a cítila se v jeho společnosti velmi příjemně.

“Tak mnoho otázek,” řekl nakonec s úsměvem. “Já tomu rozumím. Je toho na tebe moc. No, pro začátek, jsi v Umbrii. V malém městečku v Assisi.”

Namáhala si mozek a snažila se přijít na to, kde to je.

“Itálie?” zeptala se.

“V budoucnosti ano, tato oblast bude součástí státu s názvem Itálie,” řekl, “no teď ne. Jsme pořád nezávislí. Pamatuj,” usmál se, “už víc nejsi v 21. století—jak jsi si asi sama všimla díky oblečení a chování těch vesničanů.”

“Jaký je rok?” zeptala se potichu Caitlin a měla téměř strach z odpovědi, kterou uslyší. Její srdce bilo rychleji.

“Jsi v 18. století,” odpověděl. “Abych byl přesnější: rok 1790.”

1790. Assisi. Umbria. Itálie.

Pomyšlení na to ji ohromilo. Všechno se to zdálo být tak neskutečné, jako kdyby byla ve snu. Jenom těžko dokázala uvěřit tomu, že tohle všechno se opravdu děje, že byla opravdu, skutečně tady, v tomto čase a na tomto místě. To cestování v čase opravdu fungovalo.

Taky cítila malou úlevu: ze všech těch míst, na kterých se mohla ocitnout, Itálie v 1790 nezněla tak strašně. Nebylo to, jako kdyby se ocitla někde v pravěku.

“Proč se mě ti lidé pokoušeli zabít? A kdo jste vy?”

“I přes všechen náš pokrok, toto je pořád tak nějak primitivní a pověrčivá doba,” řekl. “Dokonce i v tomto čase luxusu a dekadence je tady množství prostých lidí, kteří žijí v strachu z nás.”

“Jak vidíš, malá horská vesnice Assisi byla pro náš druh vždycky pevností. Je navštěvována upíry a vždycky byla. Náš druh upírů se krmí pouze na hospodářských zvířatech. No i tak si nás postupem času vesničané začali všímat.

“Někdy někoho z nás spatří. A když se to stane, situace bývá nesnesitelná. A tak je vždycky necháme, aby nás pohřbili. Necháme je projít si jejich směšnými, malými, lidskými rituály, které jim dodají pocit, že se nás zbavili. A když se nedívají, jednoduše znovu vstaneme a vrátíme se zpátky k našim životům.

“No někdy upír vstane příliš brzy, nebo ho někdo při tom spatří a tehdy přichází dav. To se rozšíří. Tyhle věci se vždycky rozšíří. Nášmu druhu to přináší nechtěnou pozornost, no jenom dočasně.”

“Mrzí mě to,” řekla Caitlin a cítila se za to špatně.

“Nic si z toho nedělej,” řekl, “Tohle bylo tvé první cestování v čase. Nemohla jsi to kontrolovat. Chvíli trvá, než si na to zvykneš. Dokonce i ti nejlepší z nás nedokážou velmi dobře kontrolovat přemísťování. Vždycky je těžké říct, přesně kdy nebo kde se vlastně ocitneme. Počínala jsi si dobře,” řekl a jemně jí položil ruku na zápěstí.

Prošli přes další chodbu, tato měla nízké, klenuté stropy.

“Kromě toho, neudělala jsi všechno až tak špatně,” dodal. “Po tom všem jsi přeci dokázala přijít sem.”

Caitlin si vzpomněla, jak spatřila kostel, když sprintovala přes pole.

“Ale mně se to jenom zdálo jako logické místo, kam jít,” odpověděla. “Byla to první budova, kterou jsem spatřila a vypadala jako pevnost.”

On se usmál a zakýval hlavou. “Ve světě upírů neexistuje nic takového, jako je náhoda,” řekl. “Vše je předurčeno. Budova, která se tobě zdá být bezpečná se jinému může zdát chatrná. Ne, ty jsi si tohle místo vybrala z nějakého důvodu. Velmi konkrétního důvodu. A byla si navedena ke mně.”

“Ale vy jste kněz.”

Jemně zakroutil hlavou. “Jsi pořád velmi mladá a pořád se máš toho hodně co učit. My máme naše vlastní náboženství, naše vlastní vyznání. Není tak velmi rozdílné od toho, které se vyznává v tomto kostele. Můžeš být upírem a zároveň být zapojena do náboženského života. Zejména náš typ upírů,” řekl. “Já dokonce pomáhám lidem v jejich každodenním spirituálním životě. Koneckonců, mám výhodu a moudrost tisíců let na této planetě—narozdíl od lidských kněží. Lidé naštěstí nevědí, že nejsem z jejich druhu. Vše co vědí je, že jsem městský kněz a vždycky jsem taky byl.”