Morgan Rice - Předurčená

Snažila se dýchat, no když to dělala, uvědomila si, že její dýchací cesty jsou něčím ucpány.

V panice se Caitlin pokoušela nadechnout ústy, no najednou ucítila, že jí něco uvázlo v krku. Pach té věci naplnil její nos a ona si konečně uvědomila, co to vlastně bylo: zemina. Byla ponořena do zeminy, která pokrývala její tvář a nos a plnila její ústa. Uvědomila si, že byla těžká, protože ji těžila, dusila a s každou vteřinou se stávala nesnesitelnější.

Neschopná dýchat, neschopná vidět, Caitlin propadla absolutní panika. Snažila se hýbat svými nohami, rukami, no ty ji taky neskutečně těžili. V záchvatu se snažila, jak to jen šlo a nakonec se jí podařilo trochu uvolnit své ruce; dokázala je zvednout, výš a výš. Prorazila hlínu a kolem svých rukou ucítila vzduch. S obnovenou sílou mlátila rukama tak, jak to jen dokázala, horečně škrábala a drápala a odhazovala ze sebe půdu.

Caitlin se nakonec zvládla posadit a odevšad se z ní sypala zemina. Očistila si hlínu, kterou měla na tváři, na řasech, dostala ji ze svých úst, ze svého nosu. Hystericky se jí zbavovala oběma rukama a nakonec se očistila natolik, aby byla opět schopná dýchat.

Hyperventilujíc dělala obrovské, hltavé nádechy, vděčná, že může dýchat, jako nikdy předtím. Když opět popadla dech, začala drásajíc kašlat a z nosu a úst jí vycházela další hlína.

Caitlin ztěžka otevřela oči, řasy pořád slepené, a dokázala je rozevřít alespoň natolik, aby viděla, kde se nachází. Západ slunce. Venkov. Ležela ponořená v hromadě půdy na malém, venkovském hřbitově. Když se porozhlédla, všimla si ohromené tváře tuctu vesničanů, oblečených v hadrech, kteří se na ni dívali v naprostém šoku. Vedle ní stál hrobník, robustní muž, rozptýlený svou lopatou. Pořád si ničeho nevšiml, dokonce se ani nepodíval jejím směrem, když se natáhl, nabral další lopatu půdy a hodil ji k ní.

Předtím, jak Caitlin stihla zareagovat, trefila ji nová kopa hlíny přímo do tváře a opět pokryla její ústa a nos. Otřela ji a posadila se vzpřímeněji, kopala nohami a ze všech svých sil se snažila dostat spod čerstvé, těžké půdy.

Hrobník si toho konečně všiml. Když se chystal hodit další kopu půdy, spatřil ji a uskočil. Lopata mu pomalu vypadla z rukou a on udělal několik kroků zpátky.

Výkřik prorazil ticho. Přišel od jednoho z vesničanů, pronikavý výkřik staré, pověrčivé ženy, která civěla dolů na to, co by mělo být čerstvou mrtvolou Caitlin, no teď se zvedalo ze země. Křičela a křičela.

Ostatní vesničané reagovali různě. Několik z nich se otočilo a uteklo, sprintovali pryč. Další si jednoduše zakryli rukama ústa a nedokázali ze sebe dostat ani jediné slovo. No několik mužů, držíc pochodně, kolísalo mezi strachem a hněvem. Udělali několik váhavých kroků směrem ke Caitlin a z jejich výrazů a taky z jejich zvednutých farmářských nástrojů mohla vidět, že jsou připraveni zaútočit.

Kde jsem? zoufale přemýšlela. Kto jsou tito lidé?

I při tom, jak dezorientovaná byla, si Caitlin pořád dokázala uvědomit, že musí konat velmi rychle.

Seškrábala ze sebe vrstvu hlíny a zuřivě se snažila vyhrabat své nohy. No hlína byla hrozně vlhká a těžká a nešla jen tak lehce dolů. Přinutilo ji to vzpomenout si na den, kdy ji její bratr Sam někde na pláži pohřbil až po hlavu do písku. Nebyla schopná se pohnout. Prosila ho, aby ji pustil a on ji donutil čekat dlouhé hodiny.

Cítila se tak bezmocně, jako by byla chycena do pasti, že i když nechtěla, začala brečet. Přemýšlela, proč zmizela všechna její upíří síla. Byla opět pouze obyčejným člověkem? Cítila se tak. Smrtelně. Slabě. Jako kdokoliv jiný.

Náhle se začala cítit vyděšeně. Hodně, hodně vyděšeně.

“Pomozte mi někdo, prosím!” volala Caitlin a snažila se navázat oční kontakt se kteroukoliv ženou v davu, doufajíc, že objeví soucitný obličej.

No žádný tam nebyl. Namísto toho mohla vidět pouze pohledy plné šoku a strachu.

A vzteku. Dav mužů, s farmářským nářadím zvednutým vysoko ve vzduchu, se plížil k ní. Neměla moc času.

Snažila se mluvit přímo k nim.

“Prosím!” křičela Caitlin, “není to tak, jak si myslíte! Nechci vám udělat nic zlého. Prosím, neubližujte mi! Pomozte mi se odsud dostat!”

Ale zdálo se, že to je jenom povzbudilo.

“Zabijte tu upírku!” křičel vesničan z davu. “Zabijte ji znovu!”

Ten výkřik byl následován nadšeným řevem. Tento dav ji chtěl vidět mrtvou.

Jeden z vesničanů, méně vystrašený než ostatní, velký kus chlapa, k ní přistoupil na vzdálenost asi stopy. Podíval se dolů na ní s hrozným vztekem a pak zvedl do výšky svůj krumpáč. Caitlin viděla, že míří přímo na její obličej.

“Tentokrát už zemřeš!” řval.

Caitlin zavřela oči a odněkud, hluboce v jejím vnitru, se v ní začal hromadit hněv. Byl to primitivní hněv, z nějaké její části, která ještě pořád existovala, a cítila, jak roste přes její prsty na nohách, prochází jejím tělem, nahoru přes její trup. To horko ji spalovalo. To prostě nebylo fér, aby takhle zemřela, aby na ní takhle útočili, aby byla takhle bezmocná. Ona jim nic neudělala. To prostě není fér se v její mysli ozývalo znovu a znovu, až její vztek dosáhl vrcholu.

Vesničan se mocně zahnal, mířil přímo na Caitlinin obličej, a ona najednou ucítila příval síly, kterou potřebovala. Jedním pohybem vyskočila z hlíny na nohy a uprostřed švihu zachytila krumpáč za jeho dřevěnou rukojeť.

Caitlin slyšela, jak dav zděšeně zalapal po dechu—překvapeně ustoupili několik stop dozadu. S rukojetí pořád v ruce se rozhlédla a viděla, že surovcův výraz se změnil na naprostý strach. Předtím, jak stihl zareagovat, vytrhla mu krumpáč z ruky, natáhla se a tvrdě ho kopla do hrudi. Letěl vzduchem zpátky dobrých dvacet stop a přistál v davu vesničanů, ze kterých několik vzal s sebou.

Caitlin zvedla krumpáč do výšky, udělala několik rychlých kroků směrem k nim a s nejdivočejším výrazem, jaký dokázala udělat, zavrčela.

Vyděšení vesničané zvedli ruce, zakryli si obličej a začali ječet. Někteří z nich utekli do lesů a ti, kteří zůstali, se strachem krčili.

To byl efekt, jakého Caitlin chtěla dosáhnout. Vystrašila je natolik, aby zůstali omráčeni. Pustila krumpáč a utíkala přímo přes ně, sprintovala přes pole do západu slunce.

Jak utíkala, čekala a doufala, že se jí vrátí její upíří schopnosti, že se jí rozprostřou křídla, že bude jednoduše schopna vzlétnout a letět daleko odsud.

Ale neměla to štěstí. Ať už byl důvod jakýkoliv, nestalo se to.

Ztratila jsem to? přemýšlela. Jsem znovu obyčejným člověkem?

Běžela rychlostí normálního, běžného člověka a na svých zádech nic necítila, žádná křídla, bez ohledu na to, jak moc to chtěla. Byla teď právě tak slabá a bezbranná jako všichni ostatní?

Předtím, jak stihla zjistit odpověď, uslyšela za sebou narůstající hluk. Podívala se přes rameno a uviděla dav vesničanů; honili ji. Křičeli, v rukách nesli pochodně, farmářské náčiní, palice a kameny a snažili se ji chytit.

Prosím, Bože, modlila se. Ať už tahle noční můra skončí. Alespoň než zjistím, kde vlastně jsem. A stanu se opět silnou.

Caitlin se podívala dolů a poprvé si všimla, co má na sobě oblečené. Byly to dlouhé, složité černé šaty, krásně vyšívané, a táhli se od jejího krku až k prstům na nohou. Hodili by se na nějakou formální příležitost—jako pohřeb—no určitě ne na sprintování. Její nohy se díky nim nemohli dobře pohybovat. Natáhla se dolů a nad koleny je roztrhla. To pomohlo a ona mohla utíkat o něco rychleji.