Morgan Rice - Předurčená

Caitlin se hlavou prohánělo množství myšlenek, když se snažila to všechno pochopit. Obrázek kněze-upíra se jí zdál být tak paradoxní. Představa upířského náboženství, které funguje uvnitř kostela…všechno to bylo tak zvláštní.

I když to bylo opravdu fascinující, to, co opravdu chtěla vědět, se netýkalo upírů, kostelů nebo náboženství. Chtěla se dozvědět něco o Calebovi. Přežil cestu v čase? Byl naživu? Kde byl?

A zoufale se chtěla dozvědět něco o jejich společném dítěti. Byla pořád těhotná? Přežilo dítě?

Hodně nad těmito věcmi přemýšlela a doufala, že kněz tyto otázky zachytí a odpoví jí na ní.

Ale on neudělal nic.

Věděla, že slyšel její myšlenky a rozhodl se jí neodpovědět. Nutil ji, aby se tyto otázky zeptala nahlas. A, jak pravděpodobně věděl, tohle byly otázky, které se bála zeptat.

“A co Caleb?” zeptala se nakonec třesoucím se hlasem. Příliš se bála zeptat se na jejich dítě.

Podívala se na něj a viděla, jak se jeho úsměv vytratil a nepatrně mu cuklo obličejem.

Její srdce se propadlo.

Prosím, pomyslela si. Prosím, neříkej mi zlé zprávy.

“Na některé věci budeš muset přijít sama,” řekl pomalu. “Některé věci bych ti neměl říkat. Je to cesta, kterou musíš projít. Ty a jenom ty.”

“Ale je tady?” zeptala se s nadějí. “Podařilo se mu to?”

Kněz, kráčejíc vedle ní, pevně sevřel rty. Nechal její otázky viset ve vzduchu, nezodpovězeny, zdálo se to jako věčnost.

Nakonec se zastavili před dalším schodištěm a on se otočil a podíval se na ní. “Přeju si, abych ti mohl říct více,” řekl. “Opravdu.”

Otočil se, zvedl svou pochodeň a vedl ji dál cestou přes další schodiště.

Vstoupili do dlouhé, klenuté chodby, všechny stropy tady byly zlacené a složitě navrženy. Byli kompletně pokryté freskami, světlé a mezi nima byli oblouky lemované zlatem. Strop zářil.

Stejně tak i podlaha. Byl to nádherný, růžový mramor a vypadal být nedávno vyčištěný. Tahle podzemní část kostela byla úžasná, vypadalo to jako starobylá komnata na poklad.

“Wau,” slyšela Caitlin sama sebe nahlas říkat. “Co je to za místo?”

“To je místo zázraků. Jsi v kostele Sv. Františka z Assisi. Tohle je také místo jeho odpočinku. V našem náboženství je to velmi svaté místo. Lidé—lidé a taky upíři—sem absolvují poutě, přicházejí z míst vzdálených tisíce mil, jenom aby mohli být na tomhle místě. František byl svatým zvířat a take byl svatým všech živých bytostí nepatřících k lidské rase—včetně nášho druhu. Říká se, že se tady dějí zázraky. Tady jsme chráněni jeho energii.

“Neocitla jsi se tady náhodou,” pokračoval. “Toto místo je tvým začátkem. Je to odrazový můstek pro začátek tvé cesty, tvé poutě.”

Otočil se a podíval se na ní.

“Co pořád nedokážeš vidět,” řekl, “je, že jsi na cestě. A některé poutě trvají roky a mnoho, mnoho mil.”

Caitlin přemýšlela. Všechno jí to připadalo ohromující. Nechtěla být na cestě. Chtěla být zpátky doma, s Calebem, v bezpečí, v 21. století a tuto noční můru nechat za sebou. Byla unavená z cestování, z toho, že byla pořád na útěku, z neustálého hledání. Chtěla mít jenom znovu normální život, život teenagerky.

Ale zakázala si takový druh myšlení. Věděla, že to ničemu nepomáhá. Věci se změnili—natrvalo—a nikdy nebudou takové, jaké byly předtím. Připomněla si, že změna teď pro ní byla normální. Už více nebyla ta stejná stará, průměrná Caitlin. Teď byla starší. Moudřejší. A ať už se jí to líbilo nebo ne, byla na speciální misi. Prostě to musela akceptovat.

“Ale co je moje pouť?” zeptala se Caitlin. “Co je můj cíl? Kam přesně vlastně jdu?”

Vedl ji na konec poslední chodby a zastavili se před velkou, propracovanou hrobkou.

Caitlin cítila energii, která vycházela z hrobky a hned věděla, že tohle je místo posledního odpočinku Svatého Františka. Cítila se nabitá jenom díky tomu, že stála blízko ní, cítila, jak se stává silnější a vrací se jí její pravé já. Opět přemýšlela, jestli se vrátila jako člověk nebo jako upír. Opravdu jí její schopnosti chyběli.

“Ano, pořád jsi upír,” řekl. “Neměj obavy. Jenom to trvá nějaký čas, než se opět staneš sama sebou.”

Cítila se zahanbeně, že opět zapomněla hlídat své myšlenky, no také ji uklidnili jeho slova.

“Jsi velmi zvláštní člověk, Caitlin,” řekl. “Naše rasa tě velmi potřebuje. Zajdu až tak daleko, že řeknu, že bez tebe by celá naše rasa a taky celá lidská rasa byly na pokraji vyhynutí. Potřebujeme tě. Potřebujeme tvou pomoc.”

“Ale co mám dělat?” zeptala se.

“Potřebujeme, abys našla štít,” řekl. “A abys našla štít, musíš nejprve najít svého otce. On a jenom on ním disponuje. A abys ho našla, musíš najít svůj sabat. Tvůj opravdový sabat.”

“Ale já nemám tušení, kde začít,” řekla. “Já dokonce ani nevím, proč jsem se ocitla na tomto místě a v tomto čase. Proč Itálie? Proč 1790?”

“Odpovědi na tyto otázky musíš objevit sama. Ale ujišťuji tě, že máš hodně zvláštní důvody, aby ses ocitla zpátky v tomto životě.

Potkat určité lidi, vykonat určité věci. A tohle místo a čas tě dovedou ke štítu.”

Caitlin přemýšlela.

“Ale já ani netuším, kde je můj otec. Nemám ponětí, kde začít.”

Otočil se na ní a usmál se. “Ale máš,” odpověděl. “To je tvůj problém. Nevěříš své intuici. Musíš se naučit hledat hluboko uvnitř sebe. Vyzkoušej to teď. Zavři oči, zhluboka dýchej.”

Caitlin udělala to, co řekl.

“Zeptej se sama sebe: kam musím jít dál?”

Caitlin si namáhala mozek. Nic se nestalo.

“Poslouchej zvuk svého dechu. Nech svou mysl, ať se uklidní.”

Když to Caitlin udělala, když se opravdu soustředila a uvolnila, v mysli jí začali probíhat obrazy. Nakonec otevřela oči a podívala se na něj.

“Vidím dvě místa,” řekla. “Florencii a Benátky.”

“Ano,” řekl. “Velmi dobře.”

“Ale jsem z toho zmatená. Kam mám jít?”

“Na cestě neexistujou žádné špatné rozhodnutí. Každá cesta tě jednoduše přivede na jiné místo. Výběr je na tobě. Máš velmi silný osud, no taky máš svobodnou vůli. Můžeš si vybrat každý krok. Například teď se potýkáš s rozhodující volbou. Ve Florencii si splníš své závazky, dostaneš se blíž ke štítu. To je to, co se od tebe vyžaduje. No v Benátkách se nachází tvé srdeční záležitosti. Musíš si vybrat mezi tvou misí a tvým srdcem.”

Caitlinino srdce jako by vyletělo.

Srdeční záležitosti. Znamená to, že Caleb je v Benátkách?

Cítila, že její srdce ji táhne do Benátek. Zároveň však věděla, že Florencie je místo, kde by měla být, aby mohla udělat to, co se od ní očekává.

Už teď se cítila být rozpolcená.

“Teď jsi dospělá žena,” řekl. “Rozhodnutí je na tobě. Ale pokud budeš následovat své srdce, přijde žal,” varoval ji. “Cesta srdce není nikdy jednoduchá. A nikdy očekávaná.”

“Cítím se tak zmatená,” řekla.

“Nejlepší práci děláme ve snech,” řekl. “Vedle je klášter, ve kterém můžeš v noci spát, odpočinout si a rozhodnout se až ráno. Do té doby se úplně zotavíš.”

“Děkuji,” řekla, natáhla se a chytla ho za ruku.

Obrátil se k odchodu a když to udělal, její srdce se rozbušilo. Byla tady ještě jedna otázka, kterou se ho potřebovala zeptat, ta nejdůležitější ze všech. No část z ní měla příliš velký strach. Třásla se. Otevřela ústa a chystala se promluvit, no měla v nich úplně sucho.