Morgan Rice - Proměněná

„Možná…zkusit najít tátu.“

„Jak? Nemáme nejmenší ponětí, kde by mohl být.“

„Můžu to zkusit. Možná ho najdu.“

„Ale jak?“

„Já nevím…ale můžu to aspoň zkusit.“

„Same. Klidně teď může být i mrtvý. Nic nevíme.“

„Nemluv tak!“ zakřičel náhle a jeho tvář zbrunátněla.

„Omlouvám se,“ řekla.

Sam se opět uklidnil.

„Napadlo tě ale někdy, že i když ho najdeme, tak nás třeba nebude ani chtít vidět? Vždyť od nás přece odešel. A nikdy už se potom neozval.“

„Možná proto, že mu to máma nechce povolit.“

„Nebo možná proto, že o nás jednoduše nestojí.“

Samův zamračený obličej se zakabonil ještě víc. Dupnul patou o zem. „Našel jsem ho na facebooku.“

Caitlin vykulila oči v překvapení.

„Tys ho našel?“

„Nejsem si úplně jistý. Byli tam čtyři lidi se stejným jménem. Dva z nich mají privátní profily a nemají žádnou fotku. Oběma sem napsal zprávu.“

„A?“

Sam zakroutil hlavou.

„Žádnou odpověď jsem nedostal.“

„Táta by se na facebook asi nepřidal.“

„To nemůžeš vědět,“ odpověděl znovu trochu popuzeně.

Caitlin si povzdechla, došla ke své posteli a lehla si na ní. Dívala se na zažloutlý, odlupující se nátěr na stropě a ptala se sama sebe, jak se to stalo, že se dostali až sem. Dřív byli v městech, kde jim bylo dobře. Dokonce i máma se zdála, že je tam téměř šťastná. Třeba, když zrovna randila s nějakým chlapem. Dost šťastná na to, aby aspoň nechala Caitlin na pokoji.

Byla tu také města, třeba jako to úplně poslední, kde Caitlin i Sam měli pár dobrých kamarádů a kde to vypadalo, že už by mohli konečně zůstat aspoň než odmaturují. A potom se všechno zase rychle zkazilo. Další balení a loučení. Bylo snad příliš chtít mít normální dětství jako ho mají všichni ostatní?

„Mohl bych se odstěhovat zpátky do Oakvillu,“ řekl Sam najednou a přerušil její přemýšlení. To bylo jejich poslední město. Bylo neuvěřitelné, jak vždycky dokázal poznat, na co zrovna myslela. „Mohl bych zůstat u kamarádů.“

Cítila strašnou únavu. Bylo toho na ni už jednoduše příliš. Nedokázala ani klidně přemýšlet a když teď slyšela, že se ji už i Sam chystá opustit, měla pocit, že už na ní opravdu vůbec nikomu nezáleží.

„Tak si jdi,“ vyštěkla na něj mnohem důrazněji, než si přála. Bylo to skoro jako kdyby to řekl někdo jiný. Slyšela drsný tón ve svém vlastním hlase a okamžitě toho začala litovat.

Proč vždycky musí vyhrknout něco takového? To se vůbec nedokáže ovládat?

Kdyby měla lepší náladu, kdyby byla klidnější a neseběhlo se toho tolik najednou, nikdy by něco takového neřekla. Nebo by to alespoň řekla lépe. Možná by pověděla něco jako, Já vím, co se snažíš říct. Že bys tohle místo nikdy neopustil, bez ohledu na to, jak strašný to tu je, a nenechal mě tu samotnou. A já tě mám za to moc ráda. A ani já tě nikdy neopustím. V tomhle divným dětství budeme mít aspoň vždycky jeden druhého. Jenže místo toho reagovala nejhorším možným způsobem. Místo toho na něj jenom sobecky vyjekla.

Posadila se a viděla, že se ho její slova dotkla. Chtěla to vzít zpátky, omluvit se, ale najednou to nějak nešlo. Najednou se nemohla za žádnou cenu přimět, aby otevřela pusu.

Sam tiše vstal ze židle odešel z místnosti. Velice potichu za sebou potom zavřel dveře.

Idiote, pomyslela si. Jsi takový idiot. Proč se k němu chováš stejně, jako se máma chová k tobě?

Znovu si lehla a zírala na strop. Uvědomila si, že tu byl ještě další důvod, proč na něj byla taková. Přerušil její přemýšlení a udělal to zrovna v okamžiku, kdy myslela na to špatné. Nepříjemná vzpomínka se jí vynořila v mysli a on ji přerušil ještě dříve, než se s ní stačila vypořádat.

Bývalý přítel její matky. Tři města zpátky. Bylo to jedno z období, kdy její matka vypadala skutečně šťastně. Frank. Padesát let. Malý a plešatějící. Tlustý jako kláda. Neustále zaváněl levnou kolínskou. Jí bylo šestnáct.

Stála zrovna v jejich maličké prádelně a skládala oblečení, když se Frank objevil ve dveřích. Ten hajzl se na ní vždycky po očku díval. Sáhl do koše a vytáhl dva kousky jejího spodního prádla. Začala se červenat studem i vztekem zároveň. Zvedl je výše a zašklebil se.

„Tyhle sou tvoje?“ řekl a šklebil se. Vytrhla mu prádlo z rukou.

„Co chceš?“ vyštěkla na něj odpověď.

„Takhle se mluví se svým novým nevlastním otcem?“

Přistoupil o krok blíže.

„Nejsi můj nevlastní otec.“

„Ale už brzo budu.“

Chtěla se vrátit zpátky ke skládání svého oblečení, ale on přistoupil o další krok blíž k ní. Tentokrát už příliš blízko. Její srdce bušilo děsem.

„Myslím, že je na čase, abychom se spolu trošku líp seznámili,“ řekl a rozepnul si opasek.

„Nemyslíš?“

V hrůze se pokusila protáhnout kolem něj a utéct z maličké místnosti, ale když to udělala, on ji zablokoval cestu, hrubě ji chytil za zápěstí a odstrčil ji zpátky proti zdi.

A potom se to stalo.

Zloba zatemnila její mysl. Zloba, jakou nikdy předtím nepoznala. Cítila, jak se její tělo zahřálo od palců na nohách až po temeno hlavy. Když se k ní znovu přiblížil, vyskočila přímo kupředu a oběma nohama zároveň jej kopla doprostřed hrudi.

Nehledě na to, že byla oproti němu jenom třetinová, jej zásah jej odmrštil dozadu, kde rozrazil dřevěné dveře a pokračoval ještě dobré dva metry do místnosti. Bylo to, jako by ho někdo vytřelil napříč domem z kanónu.

Caitlin tam jenom stála a třásla se. Nikdy neměla ráda násilí a nikdy předtím nikoho nepraštila. Navíc nebyla příliš velká nebo silná. Jak se jí jenom mohlo povést ho takhle nakopnout? Kde vůbec vzala sílu, aby mohla takhle skočit? Nikdy předtím neviděla, že by někdo – a navíc dospělý muž – byl někým strčen tak, že doslova roztříštil dveře. Odkud se ta síla vzala?

Popošla k němu a zůstala nad ním stát.

Ležel na zádech bez jakéhokoliv pohybu. Na chvíli si říkala, jestli ho nezabila. Ale v ten moment byla pořád tak vzteklá, že jí to bylo jedno. Měla starost jenom o to, kým – nebo čím – ve skutečnosti byla.

Nikdy už potom Franka znovu neviděla. Následujícího dne se rozešel s její matkou a nikdy se už neukázal. Její matka pojala podezření, že se mezi Caitlin a jím něco odehrálo, ale nikdy se na to přímo nezeptala. Nicméně stejně nakonec Caitlin obvinila, že jí zkazila vztah a zničila tu trochu štěstí. A nikdy jí to už neodpustila.

Caitlin se znovu zaměřila na loupající se strop. Její srdce bušilo stejně, jako tehdy. Myslela teď na tu zuřivost, která ji posedla dnes a říkala si, jestli můžou ty dvě události být nějak spojené. Vždycky měla za to, že incident s Frankem byla prostě šílená a ojedinělá událost, prostě takový nevysvětlitelný nával síly v momentě ohrožení. Teď si ale říkala, jestli by v tom nemohlo být něco víc. Měla v sobě ukrytou nějakou zvláštní sílu? Nebo z toho všeho začíná bláznit?

Kdo vlastně je?

Caitlin utíkala. Pronásledovatelé jí byli v patách a hnali ji dál úzkou uličkou. Slepý konec uličky už byl přímo před ní, masivní cihlová zeď, ale ona běžela dál. Postupně nabírala rychlost, neuvěřitelnou rychlost. Běžela tak rychle, že se okolní domy rozmazaly do jednolité šmouhy. Cítila, jak jí vlasy rozčesává vítr.