Morgan Rice - Proměněná

Uslyšela nějaký hluk.

Caitlinino srdce se rozbušilo, když si všimla, že se nalevo přes ulici něco děje. Zrychlila chůzi a pokoušela se klopit zrak na chodník před sebou, ale když se přiblížila, nemohla neslyšet křik a zlomyslný smích. Nemohla si pomoci, aby se nepodívala, co se tam děje.

Čtyři velcí kluci – možná tak osmnácti nebo devatenáctiletí – stáli kolem jediného dalšího. Dva z nich jej drželi za ruce, zatímco třetí jej udeřil do břicha a čtvrtý pěstí do obličeje. Chlapci bylo možná sedmnáct, byl vysoký, hubený a proti přesile naprosto bezbranný. Okamžitě padl k zemi. Dva z útočníků jej potom surově nakopli do obličeje.

Navzdory svému rozhodnutí, se Caitlin zastavila a zírala na ně. Byla zhrozená. Nikdy předtím takhle strašnou scénu neviděla.

Druzí dva teď také přistoupili ke své oběti. Potom zvedli nohy v těžkých botách a začali na něj šlapat.

Caitlin dostala strach, že ho snad hodlají ukopat k smrti.

„NE!“ zaječela.

Když znovu kopli, ozvalo se ošklivé křupnutí.

Ale nebyl to zvuk lámající se kosti – bylo to jakoby se zlomilo něco dřevěného. Zvuk lámaného dřeva. Caitlin si všimla, že šlapou po malém hudebním nástroji. Podívala se pozorněji a zjistila, že se po chodníku válejí kousky houslím podobného nástroje.

V hrůze si zakryla oběma rukama ústa.

„Jonahu!?“

Bez dalšího přemýšlení Caitlin přeběhla ulici rovnou ke skupince kluků, kteří si jí až teď začali všímat. Když se na ní podívali, jejich zlé úsměvy se ještě rozšířily. Jeden druhého pošťuchovali lokty a něco si šeptali.

Došla přímo k jejich oběti a uviděla, že je to opravdu Jonah. Jeho tvář byla zbrocená krví, napuchlá podlitinami a Jonah sám se zdál být v bezvědomí.

Její zlost byla najednou mnohem silnější než její strach. Postavila se mezi ty čtyři a Jonaha a podívala se na ně.

„Nechte ho na pokoji!“ zaječela.

Jeden z útočníků, minimálně 190 centimetrů vysoký, svalnatý habán, se jí vysmál.

„Nebo co?“ zeptal se velmi hlubokým hlasem.

Caitlinin svět se náhle obrátil vzhůru nohama a ona si uvědomila, že byla hrubě postrčena někým zezadu. Než dopadla na chodník, stačila zvednout lokty, ale stejně pád téměř ani nezpomalila. Navíc to šíleně bolelo. Koutkem oka zahlédla její letící deník, ze kterého vyletovaly papíry a padaly všude kolem.

Slyšela drsný smích. A potom kroky, které se k ní blížily.

Její srdce bilo jako o závod a hladina adrenalinu rostla výš a výš. Podařilo se jí překulit se a vyškrábat zpátky na nohy ještě předtím, než se k ní dostali. Okamžitě se rozběhla do uličky pryč od nich. Bylo jí jasné, že běží o život.

Těsně za zády cítila své pronásledovatele.

V jedné z jejích minulých škol, tehdy si Caitlin zase jednou myslela, že tam zůstane ještě hodně dlouho, se zapsala do běžeckého kroužku a po čase zjistila, že je v tom dobrá. Tehdy byla vlastně nejlepší z týmu. Ne sice na dlouhých tratích, ale ve sprintu na sto metrů na ni nikdo neměl. Dokonce dokázala předběhnout i mnohé kluky. Teď se jí to zatraceně hodilo.

Běžela jako o život a ti čtyři ji nedokázali chytit.

Dovolila si ohlédnout se po nich a zjistila, že zůstali daleko za ní. To jí naplnilou trochou optimismu, protože věděla, že když se jí podaří několikrát správně zahnout za roh, tak jim může nakonec utéct.

Ulička se větvila do tvaru T a ona se mohla rozhodnout, jestli se vydá napravo nebo nalevo. Věděla, že nebude mít možnost svoje rozhodnutí změnit, pokud si hodlá udržet náskok. Musela se rozhodnout rychle, i když nemohla vidět, co se skrývá za každým z rohů. Naslepo si tedy vybrala, že zahne vlevo.

Modlila se, aby to byla správná volba. No tak. Prosím!

Její srdce se málem zastavilo, když zatočila doleva a po pár metrech zjistila, že ulička je slepá.

Špatný tah.

Cesta před ní končila zdí. Běžela přímo k ní a neustále se rozhlížela po nějaké možnosti úniku, ale žádnou neviděla. Otočila se, aby čelila útočníkům.

Bez dechu sledovala, jak se objevili na rohu a mířili k ní. Za jejich zády mohla vidět, že pokud by bývala zatočila doprava, už by teď byla pravděpodobně volná. No jistě. To je prostě její štěstí.

„Tak jo, ty mrcho,“ řekl jeden z nich, „teď si to vychutnáš.“

Došlo jim, že už nemá kam uniknout a tak zpomalili do kroku a s těžkým oddechováním a úšklebky se přibližovali.

Caitlin zavřela oči a zhluboka dýchala. V duchu prosila Jonaha, aby se vzbudil, kdesi nabral všechnu sílu světa a přispěchal jí na pomoc. Když ale oči znovu otevřela, nikde ho samozřejmě neviděla. Byli tam jenom ti hrubiáni, kteří se neustále přibližovali.

Myslela na svou matku, na to jak jí nenávidí za to, že už musela zkoušet žít na tolika různých místech. Myslela taky na bratra Sama. Myslela na to, jaký ji asi čeká život až dnešek skončí.

Myslela na celý svůj dosavadní život, jak se k ní choval a jak jí nikdy nikdo nerozuměl, a jak nikdy nic pořádně nešlo tak, jak by to byla potřebovala. A potom se něco stalo. Najednou měla všech těch nekonečných problémů po krk.

Já si tohle nezasloužím. Já si tohle NEZASLOUŽÍM!

A potom to najednou ucítila.

Bylo to jako vlna něčeho, co nikdy předtím nepocítila. Jako vlna zuřivosti, která se rozproudila v jejích žilách a začala téměř vařit její krev. Mělo to epicentrum někde v břiše a odtud to proudilo dále do celého těla. Najednou měla pocit, že se její chodidla pevně zakořenila v zemi, jako kdyby se ona a asfalt pod ní stali jedním. Také cítila, že jí naplňuje surová síla a usazuje se v zápěstích a přes lokty dále rozlévá až do ramen.

Caitlin najednou živočišně zavrčela, což překvapilo a zároveň vyděsilo i ji samotnou. Když se první kluk přiblížil a chytil jí svou svalnatou rukou za zápěstí, sledovala, jak její ruka sama od sebe reagovala, když se okamžitě vymanila ze sevření, chytila naopak útočníkovu ruku a zkroutila ji dozadu do velmi nepřirozeného úhlu. Klukova tvář se svraštěla šokem, v ruce potom ošklivě škublo a ozvalo se zapraštění.

Kluk klesl na kolena a řval bolestí.

Zbylí tři vykulili oči překvapením.

Ten největší se na ni okamžitě vrhl.

„Ty zkur….“

Než mohl dokončit, Caitlin vyskočila do vzduchu a oběma nohama zároveň jej kopla do hrudi, čímž jej poslala na pětimetrový let zpět, kde tvrdě přistál do kovových popelnic.

Zůstal tam ležet a nehýbal se.

Zbylí dva, dosud nezranění, se na sebe šokovaně podívali. Teď vypadali opravdu vystrašeně.

Caitlin postoupila kupředu. Cítila nelidskou sílu, která jí proudila tělem, a slyšela sama sebe jak vrčí, když chytila oba výrostky (každý z nich byl dvakrát tak velký jak ona), zvedla je několik centimetrů nad zem, každého jednou rukou.

Jak tak viseli ve vzduchu a snažili se vymanit, Caitlin s nimi nejdříve cukla směrem kupředu, a potom neskutečnou silou rovnou jednoho proti druhému. Oba dva se potom zřítili na zem.

Caitlin stála nad nimi, těžce dýchala a pěnila zlostí.

Ani jeden ze čtyř hromotluků se nehýbal.

Ale ona necítila pražádnou úlevu. Naopak, chtěla víc. Víc soupeřů, které by mohla zničit. Víc těl, se kterými by si mohla házet.

A také chtěla ještě něco dalšího.

Najednou viděla všechno kolem sebe v křišťálově zářivé čistotě a byla schopná silně zaostřit na jejich odhalené krky. Z místa, kde stála, viděla každičký detail na jejich pokožce, ba co víc, viděla tepny, které pulsovaly pod kůží. Měla ohromnou chuť se zakousnout a napít.