Morgan Rice - Proměněná

Ale ani v jejích nejšílenějších představách to nebylo takhle špatné. Nic, co kdy viděla – a že toho viděla už hodně – ji na tohle nemohlo připravit.

Caitlin stála před svou novou školou, byla to jedna z těch obrovských veřejných škol v New York City, v mrazivém březnovém ránu, a říkala si Proč já? Byla nevhodně oblečená, pouze ve svetru a legínách, a především naprosto nepřipravená na hlučný chaos, který ji přivítal. Byly tam stovky studentů, kteří křičeli, hulákali jeden na druhého a vzájemně se postrkovali. Víc než cokoliv jiného to připomínalo nádvoří věznice.

Bylo tam příliš mnoho hluku. Všichni se smáli příliš nahlas, nadávali až moc sprostě a strkali jeden do druhého až příliš hrubě. Skoro by si myslela, že se připletla do nějaké hromadné rvačky, kdyby tu a tam nezahlédla také úsměvy a uštěpačný smích. Všichni prostě měli jenom příliš mnoho energie a ona sama, nevyspalá, zmrzlá a unavená, jednoduše nemohla pochopit, kde se to v nich bere. Zavřela oči a přála si, aby to všechno prostě zmizelo.

Strčila ruce do kapes a něco tam našla: svůj ipod. Ano. Nasadila si sluchátka a pustila hudbu. Potřebovala ten lomoz něčím překrýt.

Jenže nic se nestalo. Podívala se, aby zjistila, že baterie je vybitá. Skvělý.

Zkontrolovala svůj telefon v naději, že tam třeba najde nějaké rozptýlení, cokoliv by bylo fajn. Žádné nové zprávy.

Rozhlédla se kolem po všech těch nových tvářích a cítila se osamoceně. Ne proto, že tu byla jediná bílá dívka – to ve skutečnosti docela uvítala. Několik z jejích blízkých kamarádů z předchozích škol bylo černé pleti, nebo hispánského, asijského či indiánského původu. A pár z jejích „přátel“, kteří jí později podrazili, byli běloši. Ne, tohle dozajista nebyl ten důvod. Cítila se sama, protože tihle byli z velkoměsta. Stála sama na betonovém dvoře. Hlasitý zvonek jí svým signálem umožnil vstup do této „oddechové zóny“, do které musela vstoupit skrz těžkou kovovou bránu, na jejímž vrcholu byly hustě spletené ostnaté dráty. Opravdu měla pocit, jakoby se dostala do věznice.

Když se dívala na masivní budovu školy, jejíž okna byla všechna zamřížovaná kovovými klecemi, nevylepšilo to její dojmy ani o píď. Vždycky si dokázala na novou školu zvyknout rychle, ať už byla velká nebo malá. Jenže všechny předešlé byly vždycky na předměstí. Byla tam tráva, stromy a nebe. Ale tady nebylo nic než město všude kolem. Cítila, že nemůže dýchat. A byla docela vyděšená.

Ozval se další hlasitý zvonek a ona se, společně se stovkami dalších, vydala směrem ke vchodu. Jedna velká holka do ní hrubě strčila, až jí vypadl z ruky její deník. Sebrala ho ze země (přičemž se jí rozcuchaly vlasy) a podívala se, jestli se ona dívka hodlá omluvit. Ale za tou už se dávno zavřela voda toho bručícího davu všude kolem. Slyšela kolem sebe smích, ale těžko říct, jestli byl určen jí nebo ne.

Pevně sevřela svůj deník. Byla to teď jedna z mála věcí, které ji držely nad vodou. Brala ho s sebou všude. Dělala si poznámky a kresby kdekoliv se zrovna nacházela. Deník byl něco jako mapa celého jejího dětství.

Konečně se dostala ke vchodu a musela se zmáčknout s ostatními, aby mohla projít dovnitř. Bylo to stejné jako snažit se nacpat do metra během odpolední špičky. Doufala, že až se dostane dovnitř, bude tam aspoň teplo, ale jakmile se ocitla za dveřmi, ucítila, že z chodeb vane studený průvan, který zimu snad ještě zhoršoval.

Ve vchodu stáli dva obrovští hlídači a spolu s nimi ještě další dva policisté, oblečení v uniformách newyorského policejního sboru. U boku měli připravené služební zbraně.

„POKRAČUJTE DOVNITŘ!“ řekl jeden z nich.

Nechápala, proč u vchodu do střední školy musí hlídat dva ozbrojení policisté. Její obavy se tím ještě zvýšily. A za chvíli ještě jednou, protože zjistila, že bude muset projít velkou bezpečnostní bránou. Takovou, jaké se používají na letištích.

Čtyři další ozbrojení policisté, spolu se dvěma dalšími hlídači, stáli na každé straně brány.

„VYPRÁZDNIT KAPSY!“ vyštěkl hlídač.

Caitlin viděla, že ostatní dávají obsah svých kapes do malých plastikových nádobek. Rychle je napodobila a vložila do nádobky svůj ipod, peněženku a klíče.

Potom prošla branou, která samozřejmě začala pískat.

„TY!“ vyštěkl hlídač. „Postav se tady stranou!“

No jistě.

Všichni se dívali, když musela zvednout ruce, zatímco hlídač ručním detektorem kroužil kolem celého jejího těla.

„Máš na sobě nějaké šperky?“

Zkontrolovala zápěstí a krk, a potom si najednou vzpomněla. Její křížek.

„Sundat,“ vyštěkl hlídač.

Byl to křížek po její prababičce, který jí darovala než zemřela. Malý, stříbrný křížek s vyrytým latinským nápisem, který si Caitlin nikdy nepřeložila. Její prababička jí tehdy pověděla, že ona jej dostala zase od své prababičky. Caitlin nebyla věřící a ve skutečnosti moc nerozuměla, co tyhle věci znamenají, ale věděla, že je stovky let starý a že je to zdaleka nejcennější věc, kterou má.

Caitlin vytáhla křížek zpoza košile, ukázala jej hlídači, ale nesundala ho.

„Raději bych si ho nechala,“ odpověděla.

Hlídač se na ní díval s ledově chladnou tváří.

Najednou se ozval hluk. Pár lidí vykřiklo a jeden z policistů chytil vysokého, hubeného kluka a natlačil jej tváří proti zdi. Potom mu z kapsy vytáhl malý nůž.

Hlídač se otočil a šel kolegovi na pomoc, zatímco Caitlin využila příležitosti a vmísila se zpátky do davu, který mířil dále do vstupní haly.

Vítejte na newyorské střední škole, pomyslela si Caitlin. Paráda.

Už teď začala odpočítávat, kolik dní zbývá do maturity.

*

Chodby školy byly snad nejrozsáhlejší, jaké zatím viděla. Nejdřív si říkala, že snad ani nemůžou být nikdy plné, ale jen o pár okamžiků později už byly přecpané lidmi, kteří se vzájemně strkali a tlačili do všech směrů. Ve škole musely být snad tisíce studentů. Nekončící záplava dalších a dalších tváří. Hluk uvnitř byl takřka nesnesitelný a ozvěna chodeb jej ještě násobila. Chtěla si zakrýt uši. Jenže neměla ani tolik místa, aby mohla zvednout lokty. Přes velikost toho místa začínala cítit klaustrofobii.

Zvonek znovu zazvonil a všechno kolem se zrychlilo.

Hned napoprvé pozdě.

Znovu se podívala na kartičku, kde měla číslo své třídy a konečně ji na druhém konci chodby uviděla. Pokoušela se proklestit si cestu přes to moře těl, ale nedařilo se jí pohnout se o víc než jenom o pár kroků. Nakonec, po několika marných pokusech, jí došlo, že prostě bude muset být trošku agresivní. Začala se pomocí loktů prodírat davem. Odtrčila jednoho po druhém a nakonec se opravdu dostala napříč celou chodbou a otevřela velké dveře, vedoucí do její třídy.

Připravila se na všechny ty pohledy patřící nové dívce, která přišla pozdě. Představila si učitele, který se na ni mračí, protože vyrušila ticho v započatém vyučování. Když ale skutečně vstoupila, čekal ji šok, protože nic nebylo tak, jak si myslela. Ve třídě, která byla určena pro třicet studentů, jich bylo padesát. Místnost byla naprosto přecpaná. Někteří seděli na svých místech, zatímco jiní procházeli chodbičkami a pokřikovali na sebe. Byl to chaos.

Zvonek zazvonil už před plnými pěti minutami, ale rozcuchaný učitel, oblečený ve zmačkaném obleku, ještě ani nezahájil vyučování. Vlastně seděl na své židli s nohama na stole, četl noviny a ignoroval vše, co se dělo kolem.