Morgan Rice - Proměněná

Vůbec nechápala co se to s ní děje. Zatřepala hlavou a potom zakřičela tak děsivě, že to muselo být slyšet až na hlavní ulici. V tom výkřiku byla zuřivost, vítězství a nenaplněná divokost.

Byl to výkřik zvířete, které chce víc.

Caitlin stála před dveřmi jejich nového bytu a zírala do prázdna. Najednou se probrala a uvědomila si, kde se nachází. Neměla však nejmenší tušení, jak se sem dostala. Poslední věc, kterou si pamatovala bylo, jak byla v té uličce. Nějak se potom musela dostat zpátky domů.

To, co se v uličce stalo, si však pamatovala do nejmenších detailů. Snažila se to ale vymazat z paměti, nicméně vůbec se to nedařilo. Podívala se na své paže a ruce a čekala, že budou vypadat jinak – ale byly naprosto normální. Takové, jako byly vždycky předtím. Zuřivost, která do ní vjela a úplně ji proměnila, byla najednou zase pryč.

Něco ale přece jenom zůstalo. Cítila se najednou jakoby prázdná. Strnulá. A cítila ještě něco dalšího. Nebyla si úplně jistá, co to je. Hlavou se jí neustále míhaly obrazy. Obrazy těch kluků a jejich odhalených krků. A jejich pulzu. A stále ještě cítila ten hlad. A touhu.

Caitlin se teď opravdu nechtěla vrátit domů. Nechtěla se vidět s matkou, obzvláště ne dnes, a nechtěla vidět ani celé to nové místo, které bylo pořád ještě zaskládané nevybalenými krabicemi s jejich věcmi. Kdyby tam nebyl Sam, možná by se prostě otočila a šla někam pryč. Kam by to mělo být, o tom neměla ponětí – ale aspoň by se prostě pořádně prošla.

Zhluboka se nadechla a vzala za kliku na dveřích. Opravdu ta klika hřála, anebo je její ruka jenom tak strašně studená?

Caitlin vstoupila do příliš prosvětleného bytu. Cítila jídlo, které se připravovalo na sporáku – nebo spíše v mikrovlnce. Sam. Vždycky byl doma brzy a dělal si sám večeři. Matka nebude doma ještě několik hodin.

„To nevypadá na dobrý první den.“

Caitlin se v šoku otočila za matčiným hlasem. Seděla tam na gauči, kouřila cigaretu a pohrdavě si Caitlin prohlížela.

„To už jsi musela ten svetr hned takhle ušpinit?“

Caitlin se na sebe podívala a teprve teď si všimla tmavých skrvn, nejspíš od toho, jak spadla na ten chodník.

„Jaktože jsi doma tak brzo?“ zeptala se Caitlin.

„Pro mě je to taky první den, víš jak,“ vyštěkla matka. „Nejseš jediná origoš. Postupný zapřažení do fochu. Šéfík mě poslal domů brzo.“

Caitlin nebyla na matčin tón vůbec zvědavá. Ne dneska. Vždycky s ní mluvila s despektem, ale toho večera měla Caitlin všeho nad hlavu. Rozhodla se, že nechá matku ochutnat její vlastní polívčičku.

„Supr,“ vyštěkla Caitlin odpověď. „ Znamená to, že se zase stěhujem?“

Matka okamžitě vyskočila na nohy. „Koukej si dávat pozor na pusu!“ zakřičela.

Caitlin si uvědomila, že matka vlastně jenom čekala na nějaký důvod, aby na ni mohla začít křičet. Řekla si, že bude nejlepší matku něčím umlčet a potom co nejrychleji zmizet.

„Neměla bys před Samem kouřit,“ řekla Caitlin chladně, vešla do svého maličkého pokoje, třískla za sebou dveřmi, které vzápětí zamkla.

Matka ihned stála u dveří a bušila na ně.

„Okamžitě se vrať, ty malej spratku! Co si to dovoluješ, takhle mluvit s mámou!? Kdo si myslíš, že kupuje ten chleba, co máš denně na stole…“

Toho večera byla Caitlin už tak rozrušená, že se rozhodla matčin hlas prostě ignorovat. Namísto toho si v hlavě znovu přehrávala události dne. Smích těch kluků na ulici. Zvuk jejich bijících srdcí. A potom zvuk jejího vlastního řevu.

Co se to vlastně stalo? Kde se v ní najednou vzalo tolik síly? Bylo to prostě jenom díky zvýšenému adrenalinu? Část jejího já si přála, aby tomu tak bylo. Ale ta druhá věděla jistě, že to není pravda. Co se to s ní děje?

Bouchání na dveře pokračovalo dál, ale Caitlin to téměř nevnímala. Její telefon ležel na stole, vibroval jako šílený, když přicházely nové smsky, emaily a facebookové zprávy, ale ona si nijak zvlášť nevšímala ani toho.

Přesunula se ke svému malému okénku a podívala se ven na ulici, když se jí najednou vybavil ještě další zvuk. Byl to Jonahův hlas. A spolu s ním i obraz jeho usmívající se tváře. Tichý, hluboký a klidný hlas. Znovu si připomněla, jak křehký se zdál, jak zranitelně působil. Potom ho uviděla ležícího na zemi, tvář potřísněnou vlastní krví a jeho viola byla rozbitá na kusy vedle něj. Zvedla se v ní vlna nového vzteku.

A ten se potom změnil v obavu. Obavu, jestli je Jonah v pořádku, jestli dokázal sám vstát a odejít domů. Představovala si ho, jak ji volá. Caitlin. Caitlin.

„Caitlin?“

Za dveřmi se ozval nový hlas. Chlapecký hlas.

Zmateně se otočila ke dveřím.

„To jsem já, Sam. Pusť mě dovnitř prosím.“

Došla ke dveřím a opřela se o ně čelem.

„Máma je pryč,“ řekl hlas na druhé straně. „Šla si koupit cigarety. No tak, pusť mě dovnitř.“

Caitlin otevřela dveře.

Sam stál za nimi a ve tváři se mu zračil starostlivý výraz. Ještě mu nebylo ani patnáct, ale zdál se být starší. Vyrostl docela brzy, už teď měl přes sto osmdesát centimetrů, ale jeho tělo ještě nestačilo zmohutnět, takže byl samá ruka, samá noha. Měl černé vlasy a hnědé oči, stejně jako ona. Na první pohled bylo jasně vidět, že jsou sourozenci. Caitlin věděla, že o ní má starost. Měl ji rád víc než kohokoliv jiného.

Pustila ho dovnitř a rychle za ním dveře zase zavřela.

„Promiň,“ řekla mu. „Já s ní prostě dneska večer nechci mluvit.“

„Co se s váma dvěma stalo?“

„Jako vždycky. Skočila mi po krku v prvním momentě, kdy jsem se objevila ve dveřích.“

„Myslím, že měla dost náročnej den,“ řekl Sam, který se je snažil usmířit, jako to ostatně dělával pokaždé. „Doufám, že jí zase nevyhodí.“

„Koho to zajímá? New York, Arizona, Texas…Koho zajímá, kam se pojede zas příště? Naše věčný stěhování nikdy neskončí.“

Sam si sedl k jejímu stolu a zakabonil se. Caitlin se okamžitě zastyděla za to, co říká. Občas měla příliš rychlý jazyk a mluvila, aniž by si to stačila pořádně rozmyslet. Potom si vždycky přála, aby to mohla vzít zpátky.

„Jaký byl tvůj první den?“ zeptala se ve snaze změnit téma.

Pokrčil rameny. „Myslím, že to bylo OK.“ Lehce se zhoupnul na židli.

Potom se na ní podíval. „A tvůj?“

Caitlin pokrčila rameny. Něco ve výrazu jejího obličeje ale muselo být nápadné, protože Sam se nepodíval zpátky na stůl. Namísto toho se upřeně díval na ní.

„Co se stalo?“

„Nic,“ řekla uhýbavě a otočila se zpátky k oknu.

Stále však cítila jeho pohled.

„Vypadáš…jinak.“

Zarazila se a přemýšlela, jestli si opravdu mohl něčeho všimnout. Jestli její zevnějšek opravdu prošel nějakými změnami. Polkla.

„Jak?“

Ticho.

„Já nevím,“ odpověděl nakonec.

Dívala se dál z okna. Nějaký muž venku na ulici před vinárnou nenápadně podával kupci malý balíček.

„Nesnáším tohle místo,“ řekla.

Potom se otočila a podívala se na Sama.

„Stejně jako já,“ odpověděl.

„Dokonce jsem i přemýšlel, že…“ sklonil hlavu, „…že odejdu.“

„Co tím myslíš?“

Pokrčil rameny.

Pátravě si ho prohlédla. Vypadal silně nespokojeně.

„Kam?“ zeptala se.