Milan Svanderlik - Náčrtky z dětství

Jednoho dne, dlouho po obědě s Bimbem, byli moji rodiče pozváni na nějaké oficiální setkání v krajském hlavním městě Liberci, a já jsem směl jít také. Byla to moje první cesta vlakem a byl jsem opravdu nadšený. Vzpomínám si, jak jsem nastupoval do vlaku se čtyřmi vagóny taženými velkou černou lokomotivou, která mi připadala obrovská, hlučná a poměrně děsivá, ale zároveň velkolepá. Bylo tam tolik páry, kouře a sazí, ale i tolik surové energie. Jakmile vlak vyjel ze stanice, všiml jsem si, že dva uniformovaní železniční zaměstnanci zamkli dveře na každém konci našeho vagonu. Také jsem viděl ozbrojené stráže na obou koncích vlaku. Nyní vím, že tato část Československa hraničí s Německem a Polskem, a aby se vlak dostal do Liberce, musel přejet přes mezinárodní hranice. Když jsme cestovali přes východoněmecké hranice (DDR), byly tam vysoké ploty s ostnatým drátem a strážními věžemi, a byl jsem fascinován tím, že jsem poprvé v cizí zemi. Lidé na stanicích, kterými jsme projížděli, byli cizinci, a já jsem si najednou uvědomil, že oni ale všichni vypadali stejně jako my. A určitě by se někdo mohl zeptat, proč tam vlastně byly takové vysoké hraniční ploty, když to byli naši „přátelští sousedé“? Kupodivu, napadla mě úplně jiná myšlenka, přiměřenější mysli dítěte. Vzpomínám si, že jsem se své matky naivně zeptal: „Jeleni ty ploty určitě nemají rádi, nebudou se moci toulat, že?” Teprve o několik let později jsem pochopil, že tam tyto ploty nejsou, aby kontrolovaly pohyb místních stád jelenů, ale aby držely lidi ve východním Německu.

Vlak zastavil jen v Liberci a byli jsme znovu na území Československa. I když si z té výjimečné cesty stále pamatuji mnoho detailů, málo si pamatuji samotné město Liberec. Moji rodiče našli nějakou obrovskou, bezútěšnou budovu a vešli do ní; čekali dlouho než si jich v matných, šedých, nepopsatelných úřadech někdo všimne, a nakonec měli schůzku s několika stroze vypadajícími lidmi, kteří byli stejně šedí jako jejich okolí. Ačkoli nebyli v uniformě, tito úředníci vypadali nepřátelsky, protože se jako ten uniformovaný personál, který přicházel do našeho domu, nikdy neusmáli a já věděl, že se mi nelíbí. Byla to moje první cesta vlakem, moje první zkušenost s cestováním po cizí zemi a moje první setkání s byrokracií, která už brzy změní celý náš život.









ČÁST 4

Jasně si vzpomínám na den, kdy obvyklou pohodu našeho domova narušili dělníci, kteří na telegrafní sloup před domem montovali sadu velkých tlampačů. Od toho dne nás, den za dnem, budila hlasitá revoluční hudba prokládaná nekonečně se opakujícími projevy a zpravodajskými relacemi, horlivými řečmi, které jako by trvaly věčně. Hluk byl naprosto neúnosný: pronikal do každé zdi a bylo ho slyšet v každé místnosti v domě – ani v koupelně nebylo ticho a klid. Celý Jiříkov musel snášet toto vysílání, útoky na uši, které končily vždy až ve večerních hodinách. Neděle byla jediným dnem, kdy byl klid; ve všední den jsme se tomu nemohli vyhnout. Vzpomínám si, jak jsem viděl svou matku, někdy zoufalou, ale také naštvanou, když hovořila o tomto vysílání jako o lžích a propagandě. Můj otec často zmizel někam nahoru do podkroví, kde schovaný a pokrytý těžkou přikrývkou poslouchal jugoslávské rozhlasové stanice, rádio Svobodná Evropa nebo jiné stanice v západní Evropě. Dostal jsem přísné pokyny, abych tato rozhlasová vysílání nikomu nezmiňoval, a tak jsem začal chápat, že v životě existují věci, které i poctiví malí chlapci musí tajit. Po těchto přenosech moji rodiče často diskutovali o nejnovějších zprávách, a diskuse někdy přerostly v ostré hádky.

Kromě rušivých tlampačů jsme museli vydržet průvody dělníků, které vždy procházely kolem našeho domu. Pro mě bylo zvláštní, že se zpravidla zastavili před naší bránou a pak byli najednou hlučnější; důvody tohoto chování jsem nikdy nemohl pochopit. Jednou během jednoho z těchto hlučných, politických pochodů jeden z demonstrantů hodil kámen, který uhodil do našich vstupních dveří a skoro rozbil prosklený panel. Moji rodiče se při těchto příležitostech bez výjimky zdržovali v domě, aby nebyli vidět a nevyvolávali další napětí, ale já jsem pochody sledoval se zájmem i zmatkem. Pochodující obvykle nosili velké transparenty a vlajky a někdy obří obrazy. O mnoho let později jsem z dobových fotografií zjistil, že se jednalo o obrazy Lenina, Stalina a Klementa Gottwalda, ikon české komunistické revoluce.

Po nějakém čase, i když si nepamatuji kdy přesně, se do domu hned vedle našeho přistěhovali noví lidé. Tito sousedé s námi nikdy nepromluvili jediné slovo. Rodiče tvrdili, že tam byli, aby sledovali každý náš pohyb, a nesměl jsem se jim přibližovat. Zatímco mi život jako v klášteře, který jsem vedl jako dítě, připadal naprosto normální – koneckonců jsem neměl žádné jiné zkušenosti – totéž nemohlo platit pro mé rodiče; věděli, že jsou docela vyloučeni z místní komunity. Ne že by v Jiříkově byli jedinými, které to postihlo. Po převratu se komunisté stali novými politickými vůdci, kteří znárodnili všechna průmyslová odvětví a zabavili soukromý majetek těm, které považovali za bohaté. Když nová pražská vláda rozhodla, že buržoazie by měla být z české společnosti vymýcena, bylo to v některých provinciích chápáno jako rozkaz vyloučit kohokoli, kdo je považován za příslušníka této třídy. Proletariát zvítězil a všichni, kdo patřili ke „starému řádu“, měli být odstraněni. Byla to také dobrá příležitost urovnat staré spory a uspokojit staré žárlivosti: jednotlivci i celé rodiny jednoduše přes noc zmizí. Komunisté byli odhodláni provést čistku a každý, kdo nepodporoval nový řád nebo byl podezřelý z přechovávání toho, co se nyní považovalo za zvrhlé názory, musel být ze společnosti odstraněn.

Jméno mé rodiny bylo na seznamu podezřelých. I když se moji rodiče narodili v Jugoslávii, byli etničtí Češi a později získali právo k trvalému pobytu v Československu; nicméně si také tajně zachovali své jugoslávské občanství. Po roce 1948, téměř přes noc, byli označováni za autsajdry. To bylo v době, kdy se jugoslávský prezident Tito rozhodl pro samostatný směr své země a přestal se řídit politickými diktáty, které Stalin uvalil na národy východní Evropy, země Varšavské smlouvy. Místo toho Tito nasměroval Jugoslávii k tomu, co se později stalo známou Ligou nezúčastněných národů. Z českého komunistického pohledu to bylo považováno za zradu, za tah, který vytvořil nebezpečný a nakažlivý precedens v té velké oblasti východní Evropy, která byla nyní považována za legitimní sféru sovětského vlivu. Není proto divu, že spojení mého otce s Titovými partyzány z něj okamžitě udělalo podezřelého. Je ironií, že jsme jako jugoslávští občané vlastně byli cizinci, a tak jsme byli ušetřeni brutálního zacházení, jaké postihlo mnohé příslušníky české buržoazie. Poté, co jsme byli zachráněni před eliminací, jsme byli jednoduše označeni jako „nežádoucí“ a několik let jsme žili v domácím vězení. Narodil jsem se v den převratu, byl jsem jen malé dítě a nevěděl jsem přesně, co kterákoli z těchto věcí znamená. V angličtině se říká: ‘when ignorance is bliss, t’is folly to be wise’ „když je nevědomost blaženost, je hloupé být moudrý“. Toto platilo i pro malého Milana vyrůstajícího v Jiříkově.