Milan Svanderlik - Náčrtky z dětství

Jakmile jsem absolvoval plazení a dokázal jsem se postavit na vlastní nohy, zkoumal jsem náš velikánský dům, tak mi tehdy připadal – se širokým, chladným mramorovým schodištěm, které představovalo velkou překážku pro mé nožičky a kolena. Jasně si vybavuji honosnou knihovnu mého otce, s tmavým, těžkým koženým nábytkem a knihami, které lemovaly stěny. Vzpomínám si také na slunečné dny v naší zahradě plné stromů a keřů; bylo to takřka naše vlastní miniaturní arboretum. Dobře si pamatuji na hry v altánu v zahradě, ve stínu velkých stromů. Ten život byl bezpečný a dobrý – všude byly vysoké zdi s působivou bránou z kovaného železa, která nás chránila před světem. Netušil jsem, že tyto zdi, brány a ploty brzy dostanou úplně jinou funkci – aby nás všechny uzamkly.

Ve svých šťastných zahradních vzpomínkách stále vidím velký, oplocený pozemek, kde moje matka pěstovala většinu našeho ovoce a zeleniny a také květiny pro náš dům. Léta byla poměrně krátká, takže jahody, angrešt a červený rybíz dozrávaly rychle – nemusím ani říkat, že mě kvůli mé chuti na borůvky museli omezovat, abych je všechny nesnědl! Zvlášť dobře si pamatuji záhony máku, jejichž světlé, křehké květy jemně vlály ve větru. Jejich vůně byla ohromující a vypadaly velmi krásně, ačkoli je moje matka pěstovala především pro semena, důležitou ingredienci v tradiční české kuchyni.

Méně romantičtí čtenáři by mohli mé popisy brát jako triviální obrázky z privilegovaného, rozmazleného, téměř pohádkového dětství a alespoň zčásti by měli pravdu. Ale, jak všichni dospělí víme, kde je světlo, tam jsou bohužel také stíny, a čím intenzivnější toto světlo je, tím hlubší a tmavší jsou stíny. A během těch pár let tmavé stíny rostly všude kolem nás.

V té době jsem byl příliš mladý na to, abych pochopil, s čím se moji rodiče potýkali, ale cítil jsem, že něco není v pořádku, že oddalují nějakou bouři a každý den bojují s něčím, co je oba znepokojuje a dělá je nešťastnými. Samozřejmě, dobří rodiče se vždy snaží chránit své děti před čímkoli nebezpečným, nepříjemným nebo bolestivým. Moji rodiče si dávali velký pozor, aby mě ochránili a poskytli mi tak normální dětství, jak jen to bylo možné.

Nikdy nezapomenu na lidi v uniformách, kteří pravidelně chodili k nám domů. Hlasité rozhovory mezi nimi a mým otcem byly slyšet z knihovny po celém domě. Po takových návštěvách můj otec téměř vždy zuřil a matčin výraz prozrazoval její hluboké obavy. Samozřejmě, já jsem neměl tušení o tom, co se děje, ale začal jsem chápat, že tito návštěvníci nikdy nepřinášeli dobré zprávy. Nepamatuji si, že by se některý z nich usmál na kohokoli, dokonce ani na malého Milanka, takže jsem si ve svých dětinských představách lidi v uniformě vždy spojoval se špatnými věcmi.

Kromě o víkendových návštěvách mého dospělého bratra a sestry – oba byli mnohem starší než já a už nebydleli s námi doma – jsem byl nejčastěji sám; náš dům sotva někdo navštívil, kromě těch ošklivých lidí v uniformách. O několik let později jsem ke svému překvapení zjistil, že si většina dětí normálně hrála s jinými dětmi, ale se mnou si žádné děti nikdy nepřišly hrát. Tehdy jsem si neuvědomoval, že nemohli; žádné z dětí přijít nesmělo. Ale uznávám, že mi nikdy nechybělo něco, co jsem nezakusil a z dětství jsem si odnesl jen samé krásné vzpomínky.











ČÁST 3

Poblíž musel být klášter, protože každý týden kolem našeho domu na své cestě do místního kostela procházela skupina jeptišek v černých, pochmurných hábitech. Když jsem je sledoval skrz naši železnou bránu, fascinovaly mě. Jednoho dne mě zahlédly, zastavily se a zeptaly se mě na mé jméno a věk – byly to otázky, které dospělí vždy kladou malým dětem, které neznají. Odpověděl jsem, dívaly se na mě laskavě a přátelsky, několik z nich se na mě dokonce usmálo. Neviděl jsem mnoho lidí procházet tak blízko našeho domu, a i když šli, neusmáli se; obvykle se otočili a odvrátili pohled. Jeptišky byly úplně jiné: byly zahalené od hlavy k patě, v černých hábitech, ale zdálo se, že snad vyzařují dobrotu a světlo. Jednou v neděli jsem je viděl jít k našemu domu a běžel jsem jim naproti. K mému velkému překvapení a potěšení mi daly balíček vanilkových rohlíčků – anglicky se jim říká „vídeňské prsty“. Vůně vanilky byla úžasně exotická a tu chuť měkkého, sladkého pečiva s lískovými oříšky nikdy nezapomenu. (Stále mám pro toto pečivo slabost!) Jako bych byl přímo v nebi.

Od té doby mi sestry každý týden, když šly kolem našeho domu, vždycky šouply malý kousek lahody – musely je snad péct každý týden. Ale nic netrvá věčně: jednoho týdne, k mému hořkému zklamání, jeptišky před naším domem neprošly. Mé srdce bylo zlomené; už jsem je nikdy neviděl. O mnoho let později jsem se dozvěděl, že klášter byl státem zrušen, a kdo ví, co se sestrám stalo. Doufám, že byly v bezpečí a mohly po ještě mnoho let pokračovat v pečení vanilkových rohlíčků pro jiné malé chlapce. Náboženství samozřejmě nemělo žádnou cenu při budování socialistické budoucnosti, ale nikdy nezapomenu na laskavost těchto jeptišek, jejich usměvavé tváře a něžné doteky přes zahradní bránu. Navíc nikdy nezapomenu na lahodné rohlíčky, které mi každý týden přinesly. Byl jsem velmi šťastný malý kluk!

Vychutnával jsem si lahodné roličky, ale také jsem si postupně uvědomil, že se moji rodiče těžko dostávají k určitým potravinám, i když jsem nevěděl proč. Naštěstí si moje matka většinu naší zeleniny vypěstovala sama, také nějaké ovoce; chovala také ve sklepě králíky, samozřejmě ne jako domácí mazlíčky, ale jako náš jediný zdroj čerstvého masa. Vzpomínám si na dobu, kdy s námi v domě žil jeden z těchto velkých, krotkých králíků, a to rozhodně byl rodinný mazlíček. Byl velký a krásný. Zbožňoval jsem hladit jeho nádherně měkkou srst a krmit ho mrkví, kterou papal s úžasnou chutí. Myslím, že se jmenoval Bimbo a můj bratr Mirko ho zbožňoval. Kdykoli Mirko přišel do domu, Bimbo mu skočil do klína, kde se šťastně usadil. Občas se mu podařilo úplně okousat některý z knoflíků na Mirkově košili. Mirkovi to připadalo zábavné, ale moji matku to vůbec nepotěšilo. Bimbo rozhodně nebyl žádný svatý: rád okusoval všechno, co vypadalo zajímavě a k jídlu, takže se žádná tkanička nezachránila před jeho nenasytnou chutí a ostrými řezáky. Jeho konec přišel v den, kdy se mu podařilo překousnout elektrický kabel. Mojí matce konečně došla trpělivost a rozhodla se, že je s Bimbem konec. Jeho osud se naplnil v podobě „Bimbova guláše“, lahodného a chutného jídla, které si všichni u stolu vychutnali v blažené nevědomosti o jeho ingrediencích. Když můj bratr zjistil strašlivou pravdu o konci jeho milovaného Bimba, odmítal s naší matkou mluvit několik dalších týdnů. Poté už nikdy nebyla žádná zmínka o Bimbovi, ale myslím si, že bratr matce zabití jeho milovaného králíka nikdy úplně neodpustil.