Milan Svanderlik - Náčrtky z dětství

Stejně jako většina Evropy pocítilo i Československo katastrofální následky války: velká města utrpěla rozsáhlé škody, mnoho vesnic bylo vylidněno, hospodářství bylo zničeno a hrubým odhadem bylo zabito více než 350 000 obyvatel z celkového počtu 14,5 milionu. Mnozí z mrtvých byli civilisté (277.000 byli Židé), ještě mnohem více bylo zraněných nebo jinak postižených. K tomuto utrpení přispělo i etnické čištění Němců ze Sudet, většinou v průběhu roku 1945, které přidalo do české válečné historie velmi temnou závěrečnou kapitolu: přes 1,6 milionu Němců bylo vyhnáno do americké zóny (později západního Německa) a 800 000 do sovětské zóny (později východního Německa). A bohužel během tohoto bezohledného vyhnání zemřelo mnoho tisíc lidí německého původu, ať už za násilných okolností, nebo kvůli hladu nebo nemocem. Ze Slovenska bylo pod nátlakem do Maďarska přemístěno téměř 100 000 Maďarů, výměnou za návrat asi 70 000 Slováků. V důsledku této hrozné palety zabíjení a vyhánění se Československo stalo téměř národně homogenní, přičemž podíl Čechů a Slováků vzrostl ze 64 % na 94 % z celkové populace.

To vše se odehrávalo ve stejnou dobu, kdy se Československo pustilo do koordinované práce na přestavbě svých měst, reaktivaci průmyslu a opravě bytů a infrastruktury poničené ve válce. K dosažení tohoto cíle potřebovala země řadu profesionálů, dělníků a dalších energických mladých dělníků, které Československo prostě nemělo. Vláda tak apelovala i na příslušníky české menšiny v Jugoslávii a prosila, aby se vrátili do vlasti předků a pomohli s poválečnou rekonstrukcí. Vládní nabídka byla lákavá – nabízely se granty na přesídlení, bydlení a zemědělská půda. V zemi, která přišla o přibližně 2,5 milionu svých německých občanů, byla spousta pracovních příležitostí, a téměř všichni navrátilci byli na několik let osvobozeni od placení jakýchkoli státních daní.

Nabídku přijalo mnoho většinou idealistických mladých mužů a žen, kteří si přáli lepší život. Šlo většinou o první generaci Čechů, kteří se v Chorvatsku narodili rodičům, kteří se v minulém století přistěhovali z Čech a Moravy, ale i nadále udržovali nostalgické spojení s jejich původní domovinou. Život Čechů v Chorvatsku nebyl vždy snadný a je také pravda, že se někteří čeští přistěhovalci, jako malá menšina v nové Jugoslávii, necítili úplně dobře. Někteří Češi z Daruvarska atraktivní nabídku české vlády využili a v několika vlacích reemigrovali do Československa. Tito noví reemigranti, plní optimismu, doufali v lepší budoucnost a očekávali, že nový život bude jednodušší jak pro ně, tak pro jejich děti. Je těžké si představit, že by někdo z nich předvídal dramatickou změnu režimu jen o několik let později, která měla hluboký a těžký dopad na celý jejich život.

Stejně jako mnoho dalších, i moje rodina se okamžitě po válce přestěhovala do Československa. Usadili se v malém městečku Jiříkov na samém severu Československa, poblíž hranic s tehdejším východním Německem (DDR). Státní hranice ve skutečnosti procházela samotným městem a dělila ho na dvě části. Jiříkov se nachází v oblasti Sudet, proto měl také německé jméno Georgswalde. Ale obyčejné městečko Jiříkov bylo neobyčejné tím, že mělo několik velmi známých továren na výrobu luxusního zboží – klavíry, lustry, koberce a porcelán – a tyto dobře zavedené podniky zajišťovaly práci pro většinu místního obyvatelstva. Bylo tam dokonce i železniční nádraží, i když tam dráha končila. Moji rodiče a jejich dvě dospívající děti se usadili ve vilce obklopené zahradami a zasazené mezi vysokými stromy. Za ní byly rozsáhlé pozemky a jehličnaté lesy. Na tomto místě jsem se já stal asi spíše nečekaným pozdním přírůstkem do rodiny Švandrlíků.

Snad nešťastnou náhodou jsem se narodil právě 27. února 1948, na den, v dějinách Československa připomínaný jako významný den, protože toho dne čeští komunisté se sovětskou pomocí svrhli legitimní demokratickou vládu a převzali moc. K získání absolutní moci bylo zapotřebí o něco delšího času, ale poté, co byl poslední ministr starého režimu Jan Masaryk v Praze vyhozen z okna, bylo převzetí moci dokončeno. Jak nyní víme, komunistická vláda v Československu trvala čtyři desetiletí.















ČÁST 2

Moje první vzpomínky z dětství jsou z doby, kdy jsem byl ještě v kočárku. Vzpomínám si, jak jsem se velice těšil, když mi matka na nožičku navlékla nově upletenou ponožku, aby vyzkoušela velikost. Teplá a měkká vlna vyvolala tak intenzivní pocit, že mi zůstal po všechny ty roky. Později mi řekli, že jsem prý hlasitě protestoval, když mi ponožku zase stáhla z nohy, aby ji mohla dokončit. Prostě jsem nechtěl, aby tento nádherný pocit skončil, a zřejmě jsem několik dní potom vystrkoval nohu z kočárku v naději, že by se takový příjemný a uklidňující zážitek mohl opakovat. Je ovšem divné, jak takové malé, bezvýznamné zážitky zůstávají v paměti po celý život, a na mnohem důležitější věci se zapomíná.

Také si docela jasně pamatuji své první Vánoce – oheň v krbu, nádherně ozdobený stromek osvětlený svíčkami, s lesklými ozdobami a čokoládami zabalenými do barevného staniolu. Po mnoho let jsem si kouzlo Vánoc spojoval s nadšením z dárků, teplým a pohodovým domovem a vůní skořice, vanilky a pomerančů. Tento úžasný, útulný interiér byl ve výrazném kontrastu s nehostinným vnějším světem, kde vzduch chladně štípal a zahrada byla pokryta sněhem.

V této části Československa byly zimy velmi chladné, obvykle s velkým množstvím sněhu, avšak jara a léta byla většinou teplá a krásná. Jasně si vzpomínám na cestu do nedalekého borového lesa, kde jsem měl sbírat borůvky, kterých tam rostlo hojně. Stromy mi připadaly obrovské a vůně pryskyřice a jehličí byla silná. Prostě jsem většinu borůvek, které se mi podařilo nasbírat, snědl. Dodnes pamatuji na to, jak chutné byly a jak obarvily mé rty a jazyk strašidelně fialovým odstínem. Chutnaly mi tak dobře, že se až dodnes, kdykoli jím borůvky, což je docela často, přenesu zpět do někdejších slunečných dnů v českých lesích. Je škoda, že dnešní borůvky nikdy nechutnají tak dobře jako tehdy; bezpochyby se zažité chutě a vůně z dětství registrují s nepřekonatelnou intenzitou.