John Flanagan - Hořící most

Horáce, pohmožděného, potlučeného a krvácejícího, vzali na ošetření do králova osobního stanu. Po šíleném skoku pod kopyta bitevního koně byl ošklivě zraněný. Měl zlomených několik kostí a z jednoho ucha mu tekla krev. Žádné z těch zranění však kupodivu neohrožovalo jeho život a králův osobní ranhojič, který Horáce neprodleně prohlédl, si byl jistý, že chlapec se brzy úplně zotaví.

Když se nosiči chystali odnést Horáce z bojiště, přispěchal k nosítkům sir Rodney. Knír měl naježený zuřivostí a zhurta se pustil do svého učně.

„Zatraceně, co tě to napadlo?“ zařval, až sebou Horác leknutím trhl. „Kdo ti řekl, že máš vyzvat Morgaratha? Nejsi nic víc než jen učeň, ty kluku, a ještě ke všemu příšerně neposlušný učeň!“

Horác by rád věděl, jestli ten křik bude trvat ještě dlouho. Protože kdyby měl, tak by snad raději chtěl být zpátky na bojišti s Morgarathem. Byl jako omámený, bylo mu zle, všechno se s ním točilo a obličej sira Rodneyho, zrudlý vztekem, mu tancoval před očima. Měl pocit, že slova bojového mistra mu v hlavě poskakují ze strany na stranu, a nechápal, proč se vlastně tolik rozčiluje. Možná že Morgarath zůstal naživu, pomyslel si unaveně, a hned jak ho to napadlo, zkoušel vstát.

Zlostný pohled sira Rodneyho okamžitě zmizel a jeho výraz se změnil ve starostlivý. Jemně zabránil zraněnému učni vstát. Pak pevně stiskl Horácovu ruku.

„Odpočiň si, chlapče,“ řekl. „Už jsi toho dnes vykonal dost. A vedl sis dobře.“

Halt si mezitím razil cestu zástupem neškodných wargalů. Ustupovali klidně a bez odporu a on zoufale pátral po Willovi.

Po chlapci ani po králově dceři však nebylo ani stopy. Jakmile Morgarath vyslovil svoji posměšnou poznámku, všichni si uvědomili, že pokud je Will stále naživu, je naděje, že přežila i Kasandra, jak se Evanlyn ve skutečnosti jmenovala. To, že se Morgarath o ní nezmínil, mohlo znamenat, že její pravý původ zůstal utajen. Haltovi bylo jasné, že právě proto vystupovala pod jménem své služebné. Zabránila tak Morgarathovi, aby zjistil, jak cenná kořist mu padla do rukou.

Halt se netrpělivě prodíral další skupinou zamlklých wargalů, když tu zaslechl ze strany slabé zasténání. Zastavil se a podíval se tím směrem.

Opřený o kmen stromu tam seděl nějaký Skandijec. Už mu nezbývalo mnoho života. Celý se sesunul k zemi, nohy měl rovně natažené v prachu a hlavu svěšenou ke straně. Kazajku z ovčí kůže mu na boku třísnila velká krvavá skvrna. Těžký meč ležel vedle něj, ochablá paže už ho nedokázala udržet.

Ruka malátně zašmátrala po meči a oči prosily Halta o pomoc. Nordel už byl příliš zesláblý a meč mu vyklouzl. Vyčerpaný a téměř slepý nemohl meč najít a věděl, že smrt je blízko. Halt poklekl vedle něj. Věděl, že už není nebezpečný, byl na tom tak, že nemohl nic předstírat. Halt zvedl meč, položil ho muži do klína a jeho ruce složil na kůží potažený jilec.

„Díky… příteli…“ s námahou ze sebe vypravil Nordel.

Halt smutně kývl hlavou. Skandijce jako válečníky obdivoval a nedělalo mu dobře vidět jednoho z nich v takovémhle stavu — slabého tak, že mu z ruky vypadl meč. Hraničář věděl, co to pro mořské nájezdníky znamená. Zvolna vstal a už byl na odchodu, když ho něco napadlo.

Horác říkal, že Willa a Evanlyn zajala skupinka Skandijců. Co když tento muž něco ví? Halt znovu poklekl na koleno, uchopil muže za bradu a otočil jeho obličej k sobě.

„Ten chlapec,“ promluvil naléhavě, protože věděl, že nemá mnoho času. „Kde je?“

Nordel svraštil čelo. Ta slova mu něco připomněla, ale všechno, co ho kdy potkalo, mu připadalo tak dávné a tak nedůležité.

„Kluk,“ vyslovil namáhavě. Halt se nedokázal ovládnout. Zatřásl umírajícím mužem.

„Will!“ křičel z bezprostřední blízkosti Skandijci přímo do tváře. „Hraničář. Kluk. Kde je?“

V Nordelových očích slabě zajiskřilo porozumění a vzpomínka. Na toho kluka si pamatoval. Líbilo se mu, jak je odvážný. Obdivoval ho, jak se jim postavil u toho mostu. Bezděčně vyslovil poslední slova.

„U toho mostu…“ zašeptal. Halt s ním znovu zatřásl.

„Ano! Ten kluk u mostu! Kde je?“

Nordel se na něj podíval. Musel si na něco vzpomenout. Věděl, že pro toho zachmuřeného cizince je to důležité, a chtěl pomoct. Ten cizinec mu přece podal meč. V tu chvíli si vzpomněl, co to bylo.

„… odešel,“ dostal ze sebe konečně. Přál si, aby s ním ten cizinec tolik netřásl. Vůbec to nebolelo, to ne, Nordel necítil nic. Ale pořád ho to probouzelo z toho sladkého, příjemného spánku, který ho někam unášel. Vousatá tvář teď byla hodně daleko, na konci nějakého tunelu. Ozvěna k němu zdálky nesla cizincův hlas.

„Odešel kam?“ Naslouchal té ozvěně. Líbila se mu. Připomínala mu… něco z dětství.

„Kam-kam-kam?“ vracela ozvěna znovu a znovu a Nordel vzpomínal.

„Bažiny,“ vypravil ze sebe. „Přes bažiny, k lodím.“

Když to řekl, usmál se. Chtěl tomu cizinci pomoct a dokázal to. Když ho tentokrát obestřela hřejivá temnota, cizinec už s ním nezatřásl. Byl šťastný.

Halt se zvedl od Nordelova těla.

„Díky, příteli,“ řekl prostě. Potom se rozběhl k místu, kde se tiše popásal jeho Abelard, a vyšvihl se do sedla.

V bažinách rostla tráva vysoká až nad hlavu a nacházely se tu močály, ale také jezírka čisté vody. Většina lidí pokládala bažiny za neprostupné. Stačil jediný neopatrný krok a člověk mohl rychle zapadnout do bahna a už z něj nevybřednout. V beztvaré krajině se navíc dalo snadno sejít z cesty a poutník v ní mohl bloudit tak dlouho, dokud ho neudolalo naprosté vyčerpání nebo neobjevili jedovatí vodní hadi, jimiž se to tam jen hemžilo.

Rozumní lidé se bažinám vyhýbali. Tajné stezky z jednoho konce na druhý znali pouze dvě skupiny lidí: hraničáři a Skandijci. Co se Halt pamatoval, podnikali Skandijci své nájezdy právě z této oblasti pobřeží.

Abelard šel jistým krokem jako všichni hraničářští koně, ale jakmile se dostali mezi přerostlou trávu a na bahnitou půdu, Halt sesedl a vedl ho. Značení bezpečné cesty bylo nenápadné a aby ho nepřehlédl, potřeboval být blíž k zemi. Zanedlouho zpozoroval stopy, které ukazovaly, že před ním tudy prošla nějaká skupina. Zaradoval se. Museli to být Skandijci s Willem a Evanlyn.

Přidal do kroku a skoro okamžitě za to zaplatil, protože sešel z cesty a zapadl po prsa do hustého bezedného bahna. Naštěstí stále pevně svíral Abelardovy otěže a statný koník ho na povel vytáhl.

Napadlo ho, že to je další dobrý důvod, proč vést koně za sebou.

Znovu našel stezku, určil svou polohu a vydal se dál. Přestože netrpělivost s ním přímo cloumala, nutil se do klidu a opatrného postupu. Stopy pronásledované skupinky začaly být stále čerstvější. Věděl, že je dohání. Otázkou zůstávalo, jestli je dohoní včas.

Kolem bzučeli komáři a bahenní mouchy. Nezafoukal ani slabý vánek, vzduch nad močálem byl dusivě teplý a Halt se hodně potil. Šaty měl mokré a nasáklé páchnoucím bahnem, a když ho Abelard tahal z močálu, ztratil jednu botu. Pokračoval však dál a každým čvachtavým krokem se víc a víc přibližoval ke svému cíli.

Věděl ovšem, že zároveň se čím dál víc přibližuje i ke konci bažin. A to znamenalo ke břehu, kde kotvily skandijské lodě. Musel najít Willa dřív, než Skandijci dorazí na pobřeží. Jakmile se Will jednou ocitne na vlčí lodi, bude s ním navždy konec. Vezmou ho přes Bílé moře do studené, zasněžené skandijské země, kde ho prodají do otroctví a bude odsouzen k živoření v dřině a nekonečné otrocké práci.