John Flanagan: Hořící most

A vzápětí přišla pohroma!

Horácův štít, poškozený po předchozích Morgarathových drtivých úderech, prostě nevydržel. Velký meč se konečně uvolnil, a jak vyjížděl ven, přeťal kožené řemeny, které štít přidržovaly na Horácově paži. Rozbitý, zprohýbaný štít odletěl pryč. Horác v sedle opět zakolísal a zoufale se snažil udržet rovnováhu. Morgarath byl příliš blízko na to, aby mohl použít dlouhou čepel, a tak jilcem obouručního meče zasadil ze strany ránu do chlapcovy hlavy chráněné helmicí. Mezi přítomnými to smutně zašumělo, když Horác vypadl ze sedla.

Nohou uvízl v třmenu a vyděšený kůň odklusal nějakých pětadvacet kroků. Horáce přitom vlekl s sebou. Což však Horácovi nejspíš zachránilo život, protože se tak dostal mimo dosah vražedného širokého meče. Nakonec se mu podařilo nohu kopnutím vyprostit a převalit se v prachu. Meč stále svíral v pravé ruce.

Potácivě se vyhrabal na nohy, oči zalité potem a plné prachu. Nejasně viděl, že Morgarath se na něj znovu žene. S mečem sevřeným oběma rukama kryl šikmý sek velkého meče, ale síla úderu ho srazila na kolena. Zadní kopyta Morgarathova koně vylétla, jedno Horáce zasáhlo do žeber a on se opět poroučel do prachu. Morgarath odcválal.

Mezi přihlížejícími zavládlo ticho. Wargalové hleděli na tu podívanou bez pohnutí, ale královští vojáci sledovali nerovný boj v tiché hrůze. Všichni věděli, že konec je neodvratný.

Pomalu a s bolestí se Horác znovu zvedl. Morgarath otočil koně a zahájil další útok. Horác sledoval, jak přijíždí, a uvědomoval si, že tenhle střet může mít jen jediný výsledek. Když se proti němu Morgarath řítil na mrtvolně bílém koni, jehož stočil mírně vedle Horácova pravého boku, aby měl dost prostoru na úder shora, začal se v chlapcově hlavě rodit zoufalý nápad. Vůbec netušil, zda mu pancíř poskytne dostatečnou ochranu. Ten nápad ho mohl stát život. Potom se mdle zasmál sám pro sebe. Zemřel by tak jako tak.

Celý se napjal, byl připraven. Kůň už byl téměř u Horáce a uhýbal vpravo od něj, aby Morgarath mohl zasáhnout protivníka pravou rukou co nejsilnějším úderem. Když už zbývalo jen posledních pár kroků, vrhl se Horác doprava k němu, záměrně pod přední kopyta koně.

Přihlížejících hlasitě zaúpěli a celé dějiště souboje na chvíli zahalilo mračno zvířeného prachu. Horác ucítil, jak ho kůň jedním kopytem zasáhl do zad mezi lopatky. Vzápětí se mu před očima rudě zablesklo, když pocítil úder dalšího kopyta do helmice. Upínací řemen se přetrhl a helmice mu sletěla z hlavy. Potom schytal další rány, bylo jich víc, než byl schopen spočítat, a svět byl jen zmatenou směsicí bolesti a prachu a nejvíc ze všeho rámusu.

Kůň nebyl na Horácův sebevražedný čin připraven, takže se zoufale pokusil srážce vyhnout. Chvíli klopýtal se zkříženýma předníma nohama, potom se převrátil po hlavě do prachu. Morgarathovi se podařilo včas skopnout třmeny, byl však vymrštěn přes hlavu svého koně a sletěl na zem. Široký meč mu vypadl z ruky.

Bílý kůň se s hrabáním zvedl a přitom poplašeně a zuřivě řičel. Ještě jednou kopl do schýlené postavy, která zavinila jeho pád, a potom odklusal. Horác hekal bolestí a pokoušel se vstát. Zvedl se do kleku a matně zaslechl slabé jásání z řad přihlížejících vojáků.

Potom jásot zvolna utichal, protože mlčenlivá, černě oděná postava ležící několik kroků od Horáce se také pohnula.

Morgarath si jenom vyrazil dech. Zhluboka se nadechl a vstal. Rozhlédl se, spatřil svůj meč ležet napůl pohřbený v prachu a zvedl ho. V Horácovi se všechno sevřelo, když se dlouhá postava, která se teď rýsovala proti nízkému odpolednímu slunci, krok za krokem začala blížit k němu. Zoufale zvedl meč a vyhrabal se na nohy. Morgarath odhodil svůj černý štít. Sevřel meč oběma rukama a postupoval vpřed. Horáce mučivě bolel každý kousíček těla, ale stál pevně a čekal.

Znovu se ozvalo nervy drásající, skřípavé třesknutí oceli. Morgarathovy údery pršely na Horácův meč a bojovnický učeň je z posledních sil vykrýval. S každým dalším mocným úderem však jeho paže umdlévaly. Začal ustupovat, ale Morgarath na něj pořád dotíral a drtil Horácovu obranu jedním úderem za druhým.

A potom, když hrot Horácova meče klesl k zemi a on nebyl schopen najít sílu a opět ho pozvednout, zasvištěl Morgarathův široký meč ještě jednou, udeřil do kratšího Horácova meče a přeťal jeho čepel na dva kusy.

Morgarath s krutým úsměvem ve tváři o krok ustoupil a Horác tupě zíral na uťatou čepel ve své pravici.

„Myslím, že už jsme skoro u konce,“ pronesl Morgarath svým tichým, mdlým hlasem. Horác pořád civěl na nepoužitelný meč. Jeho ruka téměř samovolně sáhla po dýce a vytáhla ji z pouzdra. Morgarath si toho pohybu všiml.

„Myslím, že tohle ti nejspíš k ničemu nebude,“ zasmál se. Potom zvolna a s rozvahou zvedl svůj široký meč do výše a rozmáchl se k poslednímu mocnému seku střechou, kterým rozsekne Horáce až k pasu.

Chviličku předtím, než to provedl, Gilan pochopil, co bude následovat.

„Můj bože, on chce…“ uniklo mu ze rtů a zároveň pocítil vlnu bláznivé naděje.

Široký meč padal v oblouku dolů. Horác teď vložil všechno do posledního pokusu odolat. Vykročil vpřed zkřížil dvě čepele, které držel v rukou, tak aby dýka podepřela useknutý meč.

Mohutný Morgarathův úder třeskl do pevně zkřížených čepelí. Horác však přikročil blíž k vysokému protivníkovi a tím snížil sílu úderu i páku dlouhého meče.

Horác podklesl v kolenou, ale udržel se na nohou. Chvíli zůstali s Morgarathem stát zaklesnutí zbraněmi hruď na hrudi. Horác viděl zášť i zmatek ve tváři šíleného muže, který nechápal, co se to děje. Pak se zášť změnila v překvapení a Morgarathovi náhle celým tělem projela hluboká, palčivá bolest, neboť Horác uvolnil dýku a ze všech sil ji přes kroužkovou zbroj vrazil Morgarathovi přímo do srdce.

Pán Deštných a temných hor se pomalu zhroutil na zem.

Na dlouhých deset vteřin všichni přihlížející omráčeně ztichli. Potom propukl jásot.

Tam, kde bylo ještě před chvílí bitevní pole, nyní vypukl zmatek. Wargalská armáda, během kratičkého okamžiku vysvobozená z područí Morgarathovy mysli, se teď jen tupě motala a čekala, až jí nějaká síla zavelí, co má udělat. Wargalové ztratili veškerou útočnost a většina z nich prostě upustila zbraně a někam odcházela. Někteří se posadili a tiše si pro sebe zpívali. Bez Morgarathova vedení byli jako malé děti.

Část, která si razila cestu k útěku přes průsmyk Tří stupňů, nyní tiše a nehybně stála a odevzdaně čekala, až se ti vpředu posunou.

Duncan to vše s úžasem sledoval.

„Budeme potřebovat celou armádu ovčáckých psů, aby všechnu tu sebranku sehnali dohromady,“ řekl baronu Araldovi. Člen královské rady s úsměvem odpověděl.

„Pořád lepší než to, co jsme měli proti sobě ještě před chvílí, můj pane,“ prohlásil a Duncan to musel uznat.

S malým kroužkem Morgarathových lidských přisluhovačů to bylo horší. Některé zajali, ale ostatní uprchli do nehostinných bažin. Velitel hraničářského sboru Crowley potřásal hlavou, když si uvědomil, že on i jeho muži mají kvůli nim před sebou spoustu dlouhých a namáhavých dní v sedle. Tušil, že bude muset vyčlenit zvláštní jednotku hraničářů, která Morgarathovy nohsledy pochytá a postaví je před královskou spravedlnost. Vždycky to dopadne takhle, pomyslel si hořce. Zatímco všichni ostatní si můžou sednout a složit ruce do klína, práce hraničářů pokračuje bez přestávky.