John Flanagan - Výkupné za Eraka

Gilan se široce usmál. „A můžu si vybrat hned ze tří odpovědí. Nikdo nemůže říct, že na otázky neodpovídáš důkladně.“

Will se na něj pokusil usmát, dopadlo to ale chabě.

„Gile,“ promluvil nakonec, „když jsi měl dostat stříbro, nemyslel sis, že jsi…“ Zaváhal, nevěděl, jak to říct, a pak se pokusil znovu. „Myslím jako, jestli ses necítil tak trochu…“

Chystal se vyslovit „neschopný“, ale nedokázal si představit, že něco takového řekne o Gilanovi. Gilan měl nárok na Willovu úctu hned jako druhý za Haltem. Byl vynikající lukostřelec, jako všichni hraničáři. Ale na rozdíl od ostatních byl i znamenitý šermíř. On jediný z padesáti sloužících hraničářů nosil kromě obvyklých hraničářských zbraní i meč. Vynikal, jak Willovi právě připomněl, i v umění pohybovat se nenápadně. A ostatní ve sboru si ho vážili, i mnohem starší hraničáři než byl on. Will několikrát zaslechl, jak Crowley s Haltem hovoří o Gilanově budoucnosti u sboru, a věděl, že se s ním počítá na významné místo.

Willa nenapadlo, že by tu mohla být nějaká souvislost s tím, že Gilan je bývalý Haltův učeň. Ale slovo „neschopný“ by bylo urážkou někoho tak zdatného a zkušeného jako Gilan.

Gilan se upřeně zadíval na usouzeného mladíka vedle sebe a pocítil k němu velkou náklonnost.

„Chtěl jsi říct ‚nepřipravený‘?“ zeptal se a Will se toho slova vděčně chopil. Nebylo tak urážlivé jako výraz, který už málem vypustil z úst.

„Ano! Přesně tak! Neměl jsi pocit, že na to všechno nejsi připravený?“

Dříve než Gilan odpověděl, pokýval několikrát hlavou. S trochu zasněným úsměvem se v myšlenkách vrátil zpět do doby, kdy pociťoval přesně stejné pochybnosti, jaké teď patrně cítil Will.

„Víš, rok před závěrečnými zkouškami jsem si byl celkem jistý, že všechno umím.“

„Aha, ano. Samozřejmě,“ řekl Will. Je možné, že Gilan byl připravený o rok dřív než většina učňů. Pak si uvědomil, že před rokem se sám cítil úplně stejně. Otočil se a pohlédl na mladého hraničáře.

„Pak,“ pokračoval Gilan, „v posledních několika týdnech, jsem pochopil, co všechno ještě neumím.“

„Ty?“ nevěřícně zapochyboval Will. „Ale ty jsi —“

Gilan zvedl ruku a přerušil ho. „Začalo mě napadat: ‚Co si počnu, když mi Halt nebude radit? Co udělám, když nebude se mnou, aby mě upozornil na chyby, které dělám?‘ A klepal jsem se z toho strachy.

Myslel jsem si: ‚Já přece nemůžu dělat tuhle práci. Já nemůžu být Halt! Jak bych mohl někdy být tak moudrý a chytrý, a přiznejme si to, tak prohnaný jako on?‘ Cítíš se teď přesně takhle?“ zeptal se nakonec.

Will udiveně kroutil hlavou. „To je přesně ono! Jak můžu být jako Halt? Může být někdo takový?“ Znovu na něj všechno nesmírně těžce dolehlo a ramena mu poklesla. Gilan ho kolem nich povzbudivě objal.

„Wille, už sama skutečnost, že máš obavy, znamená, že tu práci zvládneš. Nezapomeň, že nikdo nečeká, že z tebe bude Halt. Konec konců, on je přece legenda. Copak jsi ji neslyšel? Je vysoký osm stop a medvědy zabíjí holýma rukama…“

Will se musel zasmát. V království měl Halt právě takovou pověst, jak líčil Gilan. Lidé, kteří se s ním setkali poprvé, byli překvapeni, když zjistili, že je vlastně o trochu menší než průměrný muž.

„Legendě se asi sotva můžeš vyrovnat. Pamatuj si ale jedno, učil tě ten nejlepší člověk v oboru. A měl jsi tu čest, že jsi posledních pět let mohl stát vedle něj a dívat se, jak řeší problémy. Věř mi, že to přejde. Jakmile budeš mít vlastní léno, brzy pochopíš, jak moc toho umíš.“

„Ale co když udělám chybu?“ zeptal se Will.

Gilan zaklonil hlavu a smál se. „Chybu? Jednu chybu? To bych ti přál. Uděláš jich tucty! Já udělal čtyři nebo pět hned první den! Jistě že budeš dělat chyby. Jen žádnou z nich neudělej dvakrát. Když přece jen něco zkazíš, nesnaž se to skrývat. Nesnaž se hledat výmluvy. Uznej to a pouč se z toho. Nikdy se nepřestáváme učit, nikdo z nás. Dokonce ani Halt,“ dodal vážným hlasem.

Will vděčně přikyvoval. Cítil se o trochu líp. Podezíravě zvedl hlavu.

„Neříkáš to proto, aby se mi ulevilo, že ne?“ zeptal se.

Gilan zavrtěl hlavou. „Kdepak. Jestli mi nevěříš, řekni Haltovi, ať ti poví, jaké jsem udělal boty. Rád mi je připomíná. A teď se půjdeme podívat, co to tam tak vážně probírají.“

A s rukou stále položenou kolem jeho ramen odváděl Willa z přídě k hloučku u kormidla. Když se blížili, Halt zvedl hlavu, zachytil Gilanův pohled a okamžitě si udělal přesnou představu, o čem hovořili.

„Kde jste byli, vy dva?“ zeptal se lehkým tónem.

„Kochali jsme se vyhlídkou na moře,“ odpověděl Gilan. „Napadlo nás, že možná potřebuješ nějakou radu od dvou nejchytřejších hlav na palubě.“

Halt na to neřekl nic. Ale jeho náhle povytažená obočí hovořila za vše.

V lčí vítr proklouzl úzkou mezerou ve vlnolamu, který chránil přístav města Al Šaby. Byl poháněn vesly, plachtu skasali a svinuli k ráhnu. Na vrcholu stěžně vlála Evanlynina vlajka s červeným jestřábem v bílém poli — byla dlouhá třináct stop a vlnila se v slabém větru vanoucím od pevniny.

I kdyby zde znak jestřába nikdo neznal, mimořádná délka zástavy a její tvar — byla široká v místě obrazu jestřába, pak se prudce zužovala a tři stopy od konce rozdvojovala na způsob vlaštovčího ocasu — dávaly najevo, že loď veze královské poselstvo, a to přinejmenším vyslance, nebo možná dokonce člena královského rodu. Svengal nařídil rozvinout vlajku, když k pobřeží zbývalo něco přes půl míle, aby bylo jasné, že loď nemá žádné nepřátelské úmysly.

Navzdory této skutečnosti posádky zhruba tuctu obchodních lodí, které v přístavu kotvily nebo byly přivázané k molu, sáhly pro zbraně, rozestoupily se podél paluby a byly připravené odrazit každý skandijský pokus o útok. Námořníci v této části světa, i ve většině jiných, když na to přijde, znali až moc dobře pověst Skandijců. Přítomnost královské zástavy nedůvěru nijak nezmírnila.

Vlčí vítr, štíhlý, dlouhý a hrozivý, hladce proklouzl kolem první ze zakotvených lodí, přesně jako vlk plížící se stádem vykrmených, vyděšených ovcí.

„Zdá se, že tu máme uvítací výbor,“ prohlásil Halt a ukazoval k hlavnímu molu, které se táhlo podél břehu přístavu. Spatřili tam seřazený oddíl — celkem asi padesát mužů — a čas od času se od jejich nablýskané výzbroje a výstroje odrazil záblesk slunce. Na molu se třepetala zelená vlajka — všem srozumitelné znamení, že připlouvající loď může přistát.

Svengal se opřel do kormidla a příď se natočila do nitra přístavu. Příďový veslař hlasitě udával tempo a vlčí loď hladce projížděla přístavem.

„Měla bych si obléct slavnostní šaty,“ řekla Evanlyn. Nenápadně se vytratila do malé trojúhelníkové kabiny na zádi. Bylo tam stěží tolik místa, aby se mohla postavit vzpřímeně, ale aspoň měla trochu soukromí. O pár minut později se znovu objevila. Místo obvyklé kožené haleny si vzala kabátec z matně rudého atlasu, sahající až téměř ke kolenům. Byl krásně vyšívaný, na levé straně hrudi nesl malý znak červeného jestřába a v pase byl nařasený širokým koženým opaskem. Will si letmo všiml, že opasek je zdobený po celé délce do kříže vplétanými řemínky.