Terry Pratchett - Soudné sestry

Když se ozvalo zabušení na dveře, zdálo se, že se celá podlaha rozběhla ke stěnám.

Po několika vteřinách se zabušení ozvalo znovu.

Pak byla krátká přestávka. Další zabušení zatřáslo dveřmi v závěsech a navíc se ozval hlas: „Otevřete, ve jménu krále!“

K prvnímu hlasu se ublíženým tónem přidal druhý:

„Nemusíte tak křičet! Proč tak křičíte? Nikdo vám nepřikazoval, abyste tak křičel! Vždyť když takhle křičíte, kdekoho vyděsíte!“

„Promiňte, pane! To už tak nějak patří k věci.“

Možná že další zabušení bylo o něco slabší, faktem však je, že po něm z věšáku na druhé straně dveří spadla Magrátina zástěra.

„Jste si jistý, že bych to nemohl udělat sám?“

„To se tak prostě nedělá, pane, aby král sám klepal na obyčejné domovní dveře. Nejlíp, když to necháte na mně. otevřete ve jménu —“

„Desátníku!“

„Promiňte, pane, trochu jsem se zapomněl.“

„Zkuste západku.“

Ozvalo se několik velmi váhavých zvuků.

„Nelíbí se mi, jaký to vydává zvuk, pane,“ prohlásil neviditelný seržant. „Mohlo by to být nebezpečné. Jestli vám mohu poradit, pane, já bych to podpálil!“

„Podpálil?“

„Ano, pane. Vždycky to tak děláme, když nám nechtějí otevřít. Pak jsou většinou venku, než byste řekl švec.“

„Nemyslím si, desátníku, že by to bylo v tomhle případě to nejlepší. Myslím si, že zkusím tu západku sám, jestli vám to nevadí.“

„To mi zlomí srdce, pane.“

„No, to je mi líto.“

„Co kdybyste mě nechal, abych ji alespoň vykopl?“

„Ne!“

„Koukněte, a co kdybych zapálil alespoň hajzlík —“

„Nepřipadá v úvahu!“

„Támhleten kurník vypadá, že by vzplál jako —“

„ Desátníku! “

„Pane!“

„Vraťte se do hradu!“

„Cože? A to vás tady mám nechat samotného?“

„Tohle je výjimečně delikátní záležitost, desátníku. Jsem si jist, že jste muž neobyčejných kvalit, ale jsou chvíle, kdy i král potřebuje být sám. Týká se to jedné mladé ženy, jestli mi rozumíte?“

„Aha. Už je mi to jasné, pane.“

„Díky. Teď mi pomozte sesednout.“

„Promiňte, pane, to ode mne bylo netaktní.“

„Už o tom nemluvte.“

„Kdybyste chtěl, pomohl bych vám ji trochu rozpumpovat —“

„ Prosím, desátníku, vraťte se do hradu.“

„Jistě, pane. Pokud jste si jistý, pane. Díky, pane.“

„Desátníku?“

„Pane?“

„Budu potřebovat někoho, kdo odveze mou čepici a rolničky do budovy cechu v Ankh-Morporku, teď, když jsem skončil. Myslím, že vy byste byl pro tenhle důležitý úkol ideální.“

„Děkuji vám mnohokrát, pane. Jsem vám velmi zavázán.“

„Vidím, že ve vás doslova hoří touha být užitečný.“

„Jistě, pane.“

„A v cechu si dejte pozor, aby vás uložili do pokoje pro hosty.“

„Ano, pane. Děkuji, pane.“

Pak zazněla kopyta odjíždějícího koně. Několik vteřin poté tiše cinkla západka a šašek se vplížil dovnitř.

Vyžaduje to velkou dávku odvahy, vplížit se potmě do kuchyně čarodějky, ale asi ne o tolik víc, než chodit v purpurovém kabátci se sametovými rukávy a vykrajovaným lemem. Jednu věc je mu třeba připočíst k dobru. Nebyly na něm rolničky.

Přinesl láhev jiskřivého vína a velkou kytici. Oboje cestou poněkud ztratilo na kvalitě. Položil věci na stůl a sedl si vedle doutnajících uhlíků v krbu.

Promnul si oči. Byl to dlouhý den. Cítil, že není dobrý král, ale měl celý život na to, aby sám na sobě tvrdě pracoval a změnil se v něco, k čemu nebyl původně určený. A pokud se stačil informovat, ani jeden z jeho předchůdců to ani nezkusil. Bylo tady tolik práce, tolik škod k napravení, množství věcí, které se musely zorganizovat…

A k tomu všemu tady byl ještě problém s vévodkyní. Z jakéhosi důvodu se cítil povinen uvěznit ji ve slušné cele ve vzdušné věži. Koneckonců nedávno ovdověla. Cítil, že by měl být k vdovám slušný. Jenže když byl slušný k vévodkyni, ničeho tím nedosáhl, nepochopila to a myslela si, že je to jeho slabost. Měl hrozný strach, strach, že to dojde tak daleko, že jí bude muset dát useknout hlavu.

Ne, být králem, to opravdu nebyla žádná legrace, pomyslel si. To musel přiznat. Netrvalo dlouho a usnul.

Zato vévodkyně nespala. Byla už na půli cesty dolů hradní stěnou, kudy se spouštěla na provizorním laně z navázaných prostěradel. Minulý den strávila oškrabáváním malty kolem mříží v okně své cely, i když bylo pravda, že z průměrné hradní cely byste si probourali cestu i kusem sýra. Ten blázen! Dal jí příbory a spoustu ložního prádla. To byl přesně ten způsob, jakým takoví lidé reagovali. Dovolili, aby za ně myslel strach. Báli se jí i ve chvílích, kdy si mysleli, že ji mají ve své moci (a slabí nikdy nemají silné ve své moci, přesněji řečeno nikdy je neovládnou). Kdyby se byla uvrhla do vězení ona sama, byla by se přinutila, aby litovala, že se vůbec narodila. Ale oni jí dali přikrývky a dělali si o ni starost.

No, však ona se vrátí. Všude kolem byl velký svět a ona věděla, jak zatáhnout za provázek tady a pohnout pákou tam, takže lidé zase udělají, co bude chtít. Tentokrát si nepověsí na krk neschopného manžela. Slaboch! Byl z nich všech nejhorší, neměl v sobě odvahy, ani co by se za nehet vešlo!

Dopadla těžce do mechu, chvilku lapala po dechu, ale netrvalo dlouho a s nožem v ruce proklouzla kolem základů hradu do pralesa.

Půjde až k nejvzdálenější hranici a tam přeplave řeku. Nebo si postaví malý vor. Ráno už bude tak daleko, že ji nenajdou, a stejně pochybovala, že by se vůbec někdo pustil po její stopě.

Slaboši!

Pohybovala se pralesem s udivující rychlostí. Koneckonců byly tam místy stopy vozů, které mohla sledovat, a navíc měla velmi dobrý smysl pro orientaci. Kromě toho, prakticky jí stačilo jít neustále z kopce. Byla rozhodnuta, že v okamžiku, kdy narazí na nějaký potok nebo řeku, bude je sledovat.

Pak se jí najednou zdálo, že stromy neuvěřitelně houstnou. Vozové stopy byly jasné a vedly více méně správným směrem, ale stromy po obou stranách cesty byly nasázeny mnohem hustěji, než by člověk čekal, a když se pokusila vrátit, zjistila, že za ní už vůbec žádné stopy nejsou. Pak už se občas bleskurychle otáčela a čekala, že uvidí, jak se stromy hýbají, ale nepřistihla je. Stály stoicky na svých místech, pevně zakořeněné v mechu.

Necítila vítr, ale ve vrcholcích stromů to tiše šumělo, jako by stromy vzdychaly.

„Dobrá,“ procedila mezi zuby. „Dobrá. Stejně jsem šla. Chtěla jsem odejít. Ale já se vrátím!“

Přesně v té chvíli cesta vyústila na paseku, která tam ještě včera večer nebyla a zítra už tam zase nebude. Byla to mýtina ozářená stříbřitým měsíčním svitem, který se odrážel od desítek ostrých parohů a tesáků a celých řad planoucích zelených a žlutých očí. Když se spojí slabí a bezmocní, mohou být dosti opovrženíhodní, ale vévodkyně rychle pochopila, že v okamžiku, kdy se k nim připojí i silní, vznikne určitý problém. Na několik vteřin se nad mýtinou rozhostilo naprosté ticho přerušované jen tichým dechem, ale pak se vévodkyně ušklíbla, zvedla nůž a vrhla se kupředu.

Přední řady shromážděných zvířat se rozestoupily, aby ji nechaly projít, a pak se za ní zavřely. Dokonce i ty, v nichž byli zajíci.