Terry Pratchett - Soudné sestry

„Teď se ho nemusíš bát,“ prohlásil Gumridge-dobrá vévodkyně. „Vždyť je do němoty zpitý. Vezmi tu dýku, manželi — jen její ostří dělí tě od tvého království.“

„Já se toho neodvážím,“ odpověděl Wimsloe-dobrý vévoda a pokusil se s úžasem podívat na své vlastní rty.

„Kdo se to dozví?“ Gumridge mávl rukou k publiku. Už nikdy v životě tak hrát nedokáže. „Hleď, tam jest jen slepá temná noc. Teď vezmi dýku a zítra království je tvé. A bodni, muži!“

Wimsloeovi se třásla ruka.

„Mám ji, ženo,“ řekl. „Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně? Sevřu si tě, tak!“

„Samozřejmě, že je to dýka. Tak do toho, konej, co třeba. Slabí si nezaslouží smilování. Pak řekneme, že spadl ze schodiště.“

„Ale lidé nás budou podezřívat!“

„Což nemáme hladomornu? Nejsou tam palečnice? Vlastnictví je devět desetin práva, choti, když to, co vlastníš, je nabroušená čepel.“

Wimsloe napřáhl ruku.

„Já nemohu! Byl vůči mně vtělená dobrota…“

„A ty jemu můžeš být vtělením samotné smrti…“

Dafe slyšel jen šum vzdálených hlasů. Upravil si svou masku, zkontroloval si v zrcadle smrtelné rysy a v temnotě momentálně opuštěného zákulisí nahlédl do scénáře.

„Teď třeste se, ubozí smrtelníci,“ zadeklamoval. „Neboť já jsem Smrť, kterého — kterého —“

Jehož.

„Díky,“ přikývl mladík nepřítomně. „Jehož ni zámek nezadrží, ni —“

Brána.

„Ni brána s těžkou závorou. Hle, pojďte a zaslechně—“

HLE, POJĎTE A VYSLECHNĚTE MŮJ PŘÍBĚH O TÉ NOCI KRÁLŮ.

Dafe schlípl.

„Když ty jsi o tolik lepší než já,“ zasténal. „Umíš nasadit přesně ten správný hlas i tón a pamatuješ si text.“ Obrátil se. „Při tom jsou to jen tři řádky a Mášrecht mi… za to… nakope… to…“

Nedořekl a ztuhl. Oči se mu zvětšily a změnily se ve dva velké talíře vrchovatě naložené hrůzou, ale v té chvíli mu Smrť lusknul prsty před obličejem.

Zapomeň, přikázal, otočil se a tiše se odkradl mezi kulisy k východu na jeviště.

Prázdnými důlky přeletěl řadu kostýmů, voskové substance a líčidla na maskérském stolku. Nosními otvory nasál smíšené pachy kuliček proti molům, vazelíny a potu.

Je tady něco, pomyslel si, co by téměř mohlo patřit bohům. Lidé si postavili svět ve světě. Ten druhý odráží ten první stejně věrně, jako odráží kapka vody okolní krajinu. A přesto… přesto…

Dali si záležet, pomyslel si Smrť, aby dovnitř toho malého světa vložili všechno, čemu by měli chtít uniknout — nenávist, strach, tyranii a tak dál. Lidé toužili po tom, odpoutat se sami od sebe, a přitom každé umění, které stvořili, je jen zavádělo hlouběji do nich samých. Smrť tím byl fascinován.

Objevil se tady z velmi konkrétního a důležitého důvodu. Kvůli duši, na kterou si činil nárok. Ale teď nebyl čas na zbytečnosti. Ale koneckonců, co znamená čas?

Nohama nevědomky vyklepal zvláštní rytmus na dláždění. Smrť se rychle rozhlédl, a když zjistil, že je sám v šedém příšeří, krátce si zaslepoval.

— MILÁČKU, BUDU FILMOVÁ HVĚZDA, O JAKÉ SE TI NEZDÁ —

Pak zvážněl, srovnal si kosu na rameni a tiše čekal na svou narážku.

Za celou dobu jeho existence se mu nestalo, že by nějakou minul.

Však on se tam nakonec objeví a vezme je s sebou.

„A ty jemu můžeš být vtělením samotné smrti. Teď!“ Vstoupil Smrť a jeho nohy zaklepaly po jevišti.

TEĎ TŘESTE SE, UBOZÍ SMRTELNÍCI, řekl, PROTOŽE JÁ JSEM SMRŤ, KTERÉHO — KTERÉHO — JEHOŽ NI…

Zaváhal. Zaváhal poprvé ve své věčné existenci. Přestože byl zeměplošský Smrť zvyklý jednat s miliony lidí, zůstávala každá jednotlivá smrt důvěrná a osobní.

Smrť se málokdy ukazoval, vídávali ho především lidé s okultním nadáním a pak pochopitelně momentální klienti. Důvod, proč ho neviděl nikdo jiný, spočíval v tom, že lidský mozek je svým způsobem geniální a odmítá vnímat obraz věcí natolik strašných, že by se s nimi nebyl schopen vyrovnat. Tady ovšem došlo k určité zpětné vazbě. Protože několik set lidí v hledišti očekávalo, že v tomto okamžiku uvidí smrt, skutečně ho viděli.

Smrť se pomalu otočil a oplatil pohled stovek zírajících očí.

Dokonce i teď, kdy se zmítal ve spárech pravdy, poznal Tomjan kolegu herce v nesnázích a svedl boj se svými mluvidly.

„Ni zámek nezadrží…“ zašeptal mezi zuby a s křečovitě staženým obličejem.

Smrť na něj vrhl šílený pohled klasického trémisty.

JAK? zašeptal hlasem, který zněl, jako by někdo na kovadlinu zaklepal malým olověným kladívkem.

„Ni brána s těžkou závorou…,“ snažil se Tomjan ze všech sil.

…NI ZÁMEK NEZADRŽÍ, NI BRÁNA… HM… Opakoval Smrť a prázdné oční důlky upíral se zoufalou naléhavostí na Tomjanovy rty.

„Stezkou…“

NI BRÁNA S TĚŽKOU ZÁVOROU.

„Ne, to nedokážu!“ prohlásil Wimsloe. „Někdo mě spatří! Tam dole ve stínech se kdosi skrývá.“

„Nikdo tam není!“

„Cítím ten pohled.“

„Slabochu! Jak mám tě přesvědčit? Hleď, jeho noha stanula na vrcholku schodiště!“

Wimsloeova tvář se pokřivila strachem a nejistotou. Odtáhl ruku.

„Ne!“

Ten výkřik však zazněl z hlediště. Vévoda se na svém místě napůl zvedl a zuby zaťal do kloubů jedné zmučené ruky. Zatímco všichni znehybněli, naklonil se k užaslým divákům.

„Ne! Já jsem to neudělal. Tak to nebylo. Nikdo nemůže říct, že to bylo právě takhle! Nebyli jste tam!“ Rozhlédl se po tvářích, které se k němu obracely ze všech stran, a vpotácel se mezi diváky.

„Já taky ne,“ zachichotal se najednou. „Já jsem totiž v té době spal, víte? Dobře si to pamatuju. Na přehozu mé postele byla krev, na podlaze byla krev a já ji nemohl umýt z rukou, ale to není předmětem vyšetřování. Nedovolím mluvit o věcech, které jsou záležitostí celonárodní bezpečnosti. Byl to jen sen, a až se zítra probudím, bude zase živý. A zítra se to nestane, protože k tomu nedošlo. A zítra můžete říct, že jsem o tom nevěděl. Jaký hluk dělalo jeho padající tělo! Byl by probudil i mrtvé… a kdo by si pomyslel, kolik má v sobě krve?“ V té chvíli už vylezl na jeviště a vesele se ušklíbl na shromážděné postavy.

„Doufám, že tím se to všechno vyjasnilo,“ řekl. „Ha, ha.“

V následujícím tichu otevřel Tomjan ústa, aby řekl něco vhodného, konejšivého, a zjistil, že není, co by řekl. Jenže to už do něj vstoupila jiná osoba, zmocnila se jeho rtů a promluvila:

„Mou vlastní dýkou, ty lumpe! Věděl jsem, že jsi to byl ty. Viděl jsem, jak stojíš na vrcholku schodů a cumláš si palec! Zabil bych tě tady na místě, jenže pak bych to tvé kvílení musel poslouchat celou věčnost. Já, Verence, bývalý král —“

„Tohle má být nějaké svědectví?“ ušklíbla se vévodkyně. Objevila se přímo pod jevištěm a s ní bylo půl tuctu zbrojnošů.

„Jsou to jen nactiutrhači,“ dodala. „A nejen to, jsou to i zrádci. To všechno byly jen žvásty bláznivých herců!“

„Já byl krvavý král Lancre!“ vykřikl Tomjan. „Vtom případě jsi byl předpokládaná oběť,“ prohlásila odměřeně vévodkyně, „a jako takový neschopný předstoupit před porotu. To by bylo proti všem zvyklostem.“

Tomjanovo tělo se obrátilo ke Smrťovi. „Tys tam byl! Tys to všechno viděl!“