Terry Pratchett - Soudné sestry

Položil si korunu zpět na hlavu.

„Proč to všechno o mně říká?“ zakvílel.

„To je umění,“ řekla Stařenka. „To je totiž to, jak se to… zrcadlo života.“

Bábi se pomalu otočila na svém místě a rozhlédla se po přítomných. Upřeně sledovali představení a tváře měli napjaté. V bezdechém tichu nasávali slova jako mořské houby vodu. Tohle bylo skutečné. Bylo to skutečnější než skutečnost. Byla to historie. Možná, že to nebylo pravda, ale to s tím nemělo nic společného.

Bábi si nikdy nezakládala na slovech. Nikdy se jim nevěnovala. Slova přece vůbec nebyla důležitá, důležité byly činy. Teď si to vyčítala. Jistě, slova nebyla důležitá, byla měkká a tekla jako voda, ale byla také mocná jako voda a teď zaplavovala obecenstvo, vymílala kameny pravdy a odnášela minulost.

Tak to jsme my. Každý sice ví, kdo jsme a co děláme, ale budou si pamatovat to, co vidí tady — tři užvaněné zlé babice ve špičatých kloboucích. A všechno, co jsme udělaly, čím jsme byly, to přestane existovat.

Podívala se na králova ducha. No, nebyl o nic horší než kterýkoliv jiný král. No ano, spálil tu a tam nějaký ten dům a celkem lhostejně, ale to jen v těch chvílích, kdy ho něco skutečně rozzuřilo. Jenže u něj to nebyla posedlost. Tam, kde poranil svět, po něm zůstaly rány, které se téměř beze stopy zahojily.

Člověk, který napsal tohle divadlo, věděl, jak magii použít. Dokonce i já chvílemi věřím tomu, co hrají, a přitom vím, že v tom není ani zbla pravdy.

Umění nastavuje zrcadlo životu. A asi proto bude všechno obrácené.

Prohrály jsme. Nemůžeme udělat nic. Vůbec nic, jen kdybychom se staly přesně tím, co předvádějí. Stařenka Oggová ji strčila loktem do žeber. „Slyšela jsi to?“ řekla rozhořčeně. „Jeden z nich řekl, že vaříme v kotli malé děti! To je nactiutrhání! Přece tady nebudu sedět a poslouchat, jak říkají, že vaříme v kotli malé děti!“

Když vstávala, chytla ji Bábi za šátek. „Nedělej nic!“ sykla. „Všechno by bylo jenom horší!“ „Prý ‚děcko, co odhodila panečnice‘,“ říkají. To asi mluví o mladé Millii Hipwoodové. Ta neměla dost odvahy jít s tím za mámou, tak doma řekla, že jde na dřevo, a utekla ke mně. Byla jsem s ní vzhůru celou noc,“ brumlala si Stařenka potichu. „Porodila moc hezkou holčičku. Jsou to pomluvy! A co je to vlastně ‚panečnice‘?“ zeptala se nakonec.

„Slova,“ řekla Bábi napůl pro sebe. „To jediné zbylo. Slova.“

„A teď tam vylezl nějaký člověk s trumpetou. Co tam chce dělat? Aha. Konec jednání prvního,“ komentovala Stařenka dění.

Slova nebudou zapomenuta, pomyslela si Bábi. Mají v sobě sílu. Jsou to sakra dobrá slova.

Ozvalo se další zahřmění, které skončilo podivným zachřestěním, jaké mohl způsobit například plát plechu, který někomu vyklouzl z ruky a narazil do zdi.

Vedro leželo na lidech jako těžký polštář a mačkalo i vzduch tak, že se mu špatně dýchalo. Bábi viděla, jak se k vévodově uchu naklonil sloužící. Ne, ten představení určitě nezastaví. Samozřejmě, že ne. Chce, aby se hra dohrála až do konce.

Vévoda musel cítit její pohled v zátylku. Obrátil se, zaostřil pohled a vrhl na ni podivný úsměv. Pak strčil do své ženy a oba se rozesmáli.

Bábi Zlopočasná se zlobila často. Považovala to za jednu ze svých silných stránek. Upřímná zlost je jednou z největších tvůrčích sil světa. Jenže se člověk musel naučit, jak ji používat. To znamenalo nenechat ji jen tak odkapat. Je třeba ji zachytit za hrází, opatrně, nechat ji, aby zmohutněla, nasbírala sílu, naplnila několik údolí vaší mysli a pak ve chvíli, kdy celá ta konstrukce už už hrozí zborcením, otevřít malou trubku až dole, u základny hráze, a nechat vytrysknout nepředstavitelně silný paprsek spravedlivého hněvu, který nezadržitelně roztočí turbíny pomsty.

Cítila zem, cítila ji i pod několika metry základů a kamenných dlaždic, koženými podrážkami a tlustými i tenkými punčochami. Cítila, jak zem čeká.

Pak zaslechla, jak král říká: „Má vlastní krev! Proč mi to udělal? Musím se ho na to zeptat!“

Opatrně vzala Stařenku Oggovou za ruku.

„Pojď, Gyto,“ řekla.

Lord Felmet seděl na trůně a zářil jako šílený na svět, který mu v téhle chvilce připadal skvělý. Věci fungovaly lépe, než se odvážil doufat. Cítil, jak se za ním minulost rozpouští jako ledy v jarní záplavě.

V náhlém nápadu zavolal sloužícího zpět.

„Zavolej kapitána gardy,“ řekl, „a vyřiď mu, ať najde ty tři čarodějnice a uvězní je.“

Vévodkyně si odfrkla.

„Nepamatuješ si, co se stalo posledně, hlupáku?“

„Ale to jsme nechali dvě z nich na svobodě,“ řekl vévoda. „Tentokrát… seberem všechny tři. Veřejné mínění je na naší straně. Tahle věc má na čarodějky velký vliv, ony jsou na ně vlastně odkázané.“

Vévodkyně si jednou rukou postupně natahovala prsty ruky druhé, až jí praskalo v kloubech, a tak dala jasně najevo, co si myslí o veřejném mínění.

„Musíš připustit, milovaná, že všechno zatím vypadá tak, jako by tenhle pokus vycházel skvěle.“

„Zatím to tak opravdu vypadá.“

„Dobrá. Tak tady, chlape, jen tak nestůj. Řekni mu, že to musí být, než hra skončí. Než hra skončí, chci mít všechny tři čarodějnice pod zámkem.“

Smrť si upravil před zrcadlem kašírovanou lebku, přihladil si kápi širokého pláště, kousek poodstoupil a posoudil celkový efekt. Bylo to jeho první vystoupení. Byl rozhodnut, že musí dopadnout co nejlépe.

„Teď třeste se, ubozí smrtelníci,“ zadeklamoval. „Neboť já jsem Smrť, jehož ni… nikdo… Mášrechte, jehož nikdo?“

„Oh, proboha, Dafe! Jehož ni zámek nezadrží, ni brána s těžkou závorou, vážně nechápu, jak ti může dělat potíž zapamatovat si… tak ne, vy idioti!“ Mášrecht se vrhl do bludiště zákulisí a pronásledoval dvojici nonšalantních kulisáků.

„Dobrá,“ řekl Smrť jen tak pro sebe. Pak se otočil zpět k zrcadlu.

„…jehož ni tumtum, tumtytumty, tum tumty tum tumty závorou,“ řekl poněkud nejistě a nadhodil si kosu. Ostří z ní upadlo.

„Myslíš si, že jsem dost strašný?“ zeptal se a pokoušel se je nasadit nazpět.

Tomjan, který seděl na svém hrbu a pil čaj, na něj povzbudivě kývl.

„Jen žádný strach, příteli. Ve srovnání s tebou je Smrť obyčejná figura z panoptika. Ale možná, že bys mohl zkusit být trochu víc vyzáblý.“

„Jak to myslíš?“

Tomjan odložil hrnek. Najednou to vypadalo, jako když mu na obličej padl stín. Oči mu zapadly, rty mu ustoupily ze rtů, kůže na bradě a lícních kostech se mu napjala a obličej zesinal.

„PŘIŠEL JSEM SI PRO TEBE, TY STRAŠLIVÝ HERČE!“ řekl dutým hlasem a každá slabika dopadla na své místo jako víko rakve. „Asi takhle,“ řekl.

Dafe, který se zděšeně přitiskl ke zdi, se trochu uvolnil a nervózně se uchechtl.

„Proboha, nedovedu si představit, jak to děláš,“ vypravil ze sebe. „Čestně, já nikdy v životě nebudu tak dobrej jako ty.“

„Ale na tom vážně nic není. A teď utíkej. Mášrecht má už teď nervy nadranc.“

Dafe na něj vrhl vděčný pohled a rozběhl se pomoci se změnou jeviště.

Tomjan dál nejistě srkal svůj čaj a všechny zvuky, které k němu doléhaly ze zákulisí i z jeviště, kolem něj vířily jako řídká mlha. Měl starosti.

Mášrecht mu řekl, že všechno kolem hry je v pořádku s výjimkou hry samotné. A Tomjan měl dojem, že právě hra se neustále snaží na sebe vzít jiný tvar. V duchu slyšel jiná slova, jenže byla tak slabá, že jim nerozuměl. Bylo to skoro, jako kdyby se snažil vyslechnout cizí rozhovor. Musel mluvit stále silněji, aby zahnal ten bzukot, který mu zněl neustále v hlavě.