Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Pch, vážně? To je celý ten váš výzkum,“ ušklíbl se Výsměšek. „Vám nevadí, když se patláte s ozubenými kolečky a mravenci, ale když přijde na to, zjistit, jak některé věci fungují, a —“

„Trochu si umazat ruce —“ přiložil si polínko lektor Zaniklých run.“

„Správně, a trochu si umazat ruce, tak jste z toho najednou celý pryč.“

„Tak to není, arcikancléři,“ zavrtěl Ctibum hlavou. „Já si myslím, že by to mohlo být nebezpečné.“

„Mám pocit, že už jsem ji uvolnil,“ ozýval se Výsměškův hlas, zatímco jeho majitel se potýkal s koulí v nitru válce. „Pojďte sem někdo a postrčte tu věc ještě kousek a —“

Ctibum ustoupil o dalších několik kroků. „Víte, já si vážně nemyslím, že byste měl —“

„Tak vy nemyslíte? A to si říkáte mág? K sakru! Teď se mi tam vzpříčila hůl! Tak! Ale dobře mi tak, to je z toho, že poslouchám ty vaše řeči a nedávám pozor na to, co dělám, pane Ctibume.“

Rozšafín za sebou uslyšel směsici podivných zvuků. Když se otočil, zjistil, že knihovník, vybavený oním šestým smyslem, který varuje téměř všechna zvířata před hrozícím nebezpečím, převrátil stůl na bok, ukryl se za něj a teď opatrně vyhlížel přes jeho hranu. Na hlavě při tom měl nasazený malý kbelík, jehož ucho si spustil pod bradu jako řemínek přilby.

„Arcikancléři, já si vážně myslím, že —“

„Tak teď si zase myslíte, co? A už vám někdy někdo řekl, že za to, že myslíte, jste tady vlastně placený? Au! Teď mi to skříplo prsty!“

Ctibum musel sebrat veškerou odvahu, aby řekl: „Já si myslím, že by to mohlo být něco jako raketa, pane.“

Mágové obrátili pozornost k syčícímu provázku.

„Co… to jako barevná světla, prskající hvězdičky a takové ty věcičky?“ řekl Výsměšek.

„Možná že ano, pane.“

„Tak to museli mít v plánu pořádný ohňostroj. Asi jsou v Achátové říši na ohňostroje zatížení.“ Výsměšek mluvil tónem člověka, kterému se do hlavy začala pomalu vkrádat myšlenka, že právě mohl udělat velikou hloupost.

„Nemám udusit ten provázek, pane?“ nadhodil Ctibum.

„Jistě, hochu, proč ne? To je dobrý nápad. Tomu říkám konstruktivní myšlení, člověče!“

Ctibum popošel kupředu a prsty udusil doutnající provázek.

„Doufám jen, že jsme tím něco nepokazili,“ řekl.

Mrakoplaš otevřel oči.

Tohle nebyla chladná prostěradla. Bylo to bílé a bylo to chladné, ale postrádalo to základní prostěradlovitost. To bylo způsobeno především tím, že to mělo obrovský díl sněhovitosti. A byla v tom rýha. Dlouhá rýha.

Takže se na to podívejme… Pamatoval si pohyb. A matně něco malého, ale neobyčejně těžkého, co kolem něj s hučením proletělo opačným směrem. Pak se ocitl tady, pohyboval se tak rychle, že jeho nohy po sobě zanechaly tu…

…rýhu. Jo, rýhu, pomyslel si s lehkostí a klidem člověka, který upadl do mírného šoku. A všude kolem ní leží lidé. A sténají.

Ale vypadají jako lidé, kteří by mohli, až přestanou lézt po čtyřech a sténat, vytáhnout meče, jichž mají až až, a začít se vážně zajímat o vaše kousky.

Poněkud roztřeseně vstal. Nezdálo se, že by bylo kam utéct. Byla tady jen ta široširá sněhová pláň ohraničená horami.

Vojáci, jak se zdálo, přicházeli k sobě. Mrakoplaš si povzdechl. Před několika hodinami ještě seděl na sluncem vyhřáté pláži a půvabné mladé ženy mu nabízely brambory [16] Pozn. autora: V tomto bodě měl Mrakoplaš stále jakési nejasné pochybnosti. , a teď byl tady, na větrem profukované mrazivé pláni a se spoustou obrovských mužů, kteří nenabízeli nic jiného než násilí. Všiml si, že z podrážek jeho bot stoupá dým. Pak najednou někdo zvolal: „Hej! Ty jsi… nejsi náhodou…, ale jo, jsi ten… jaksetento… jmenuje… Mrakoplaš ne?“

Mrakoplaš se otočil.

Za ním stál velmi starý muž. Navzdory kousavému větru na sobě neměl nic víc než koženou bederní roušku a umaštěný plnovous tak dlouhý, že staroch tu roušku prakticky nepotřeboval, rozhodně ne kvůli všeobecnému pohoršení. Nohy měl promodralé chladem a nos zčervenalý od větru a to mu dodávalo vzhled, jaký by v některých zemích svědčil o věrném vlastenectví. Přes jedno oko měl klípec, ale mnohem víc než ta černá páska přitahovaly pohled jeho zuby. Jiskřily.

„Nestůj a nečum jako ten největší čumák čumákovič! Sundej mi ty zatracený věci!“

Kolem kotníků a zápěstí měl těžké okovy spojené řetězem. Od nich vedl další dlouhý řetěz ke skupině více méně podobně oblečených mužů, kteří se tísnili v malém hloučku a s hrůzou Mrakoplaše pozorovali.

„Hihi. Oni si myslí, že jsi nějaký démon,“ zachichotal se starec. „Ale já poznám mága, když ho vidím! Támhleten sviňák má klíče. Běž, vezmi mu je a zkopej mu pořádně zadek!“

Mrakoplaš udělal několik váhavých kroků ke zmatenému strážci a zašmátral mu v opasku.

„To je ono,“ pochvaloval si stařec. „Teď mi je hoď a ukliď se stranou.“

„Proč?“

„No nechceš snad bejt celej zastříkanej od krve, že ne?“

„Ale ty přece nemáš žádnou zbraň a jseš sám, a oni mají ty velký meče a je jich pět!“

„Já vím,“ přikývl stařec a pomalu a pečlivě si kolem jedné sevřené pěsti obtočil řetěz, na němž byl ještě před chvilkou připoután. „Je to trochu nefér, ale já nemám čas čekat, až jim přijdou posily.“

Usmál se.

V ranním světle se zableskly jeho zuby. Zub co zub v jeho ústech byl diamant. A Mrakoplaš věděl, že na světě existuje jen jediný člověk, který má odvahu nosit trollí zuby.

„Tady? Barbar Cohen?“

„Psst! Jsem tady inkoito! A teď mi uhni z cesty!“ Pak se jiskřivě usmál na stráže. „Tak jdeme na to, hoši. Koneckonců, vždyť vás je pět. A já už jsem starý člověk. Achich, achich, ty moje klouby a tak dále…“

Strážným je třeba přiznat ke cti, že zaváhali. Podle výrazu jejich tváří se dalo snadno odhadnout, že to pravděpodobně nebylo kvůli tomu, že by oni, pět obrovských, po zuby ozbrojených mužů, považovali za nefér napadnout jednoho křehkého starého muže. Bylo to tím, že na takovém křehkém starém muži, který se tváří v tvář své neodvratné zkáze přihlouple usmívá, přece jen není všechno v pořádku.

„No tak, do toho,“ lákal je Cohen. Muži se začali pomalu přisunovat blíž a každý z nich čekal, až některý z jeho druhů začne.

Cohen jim popošel o několik kroků vstříc a unaveně mával rukama. „Ne, och ne,“ řekl. „Skoro se stydím, vážně. Takhle se přece na člověka neútočí! Mlít se tady jeden přes druhého jako ve mlýně!.Pamatujte si, že když chcete na někoho zaútočit, ze všeho nejdůležitější je okamžik… překvapení —“

O deset vteřin později se Cohen vrátil k Mrakoplašovi.

„Už je po všem, pane mágu. Už můžete otevřít oči.“

Jeden z mužů visel za nohy na stromě, z jednoho byly vidět jen boty vyčnívající ze sněhu, dva se bezvládně opírali o velké balvany a jeden byl — zhruba řečeno — tak nějak všude okolo. Tu i tam.

Cohen si zamyšleně olízl klouby na rukou.

„Tak mám dojem, že ten poslední mě málem dostal,“ zabručel. „Myslím, že stárnu.“

„Jak jsi se sem —“ Mrakoplaš se odmlčel, protože jedna zvědavá myšlenka předstihla druhou. „Jak jsi vlastně doopravdy starej?“