Robert Jordan - Velké Hledání

Když byl sám, vrhl se na lůžko, aby si mohl stáhnout boty – pořád byly ve slušném stavu, trochu obnošené a kůže byla tu a tam popraskaná, ale pořád se v nich dalo chodit a skvěle mu padly – pak se chvatně svlékl a všechno naházel na boty. Stejně rychle se opláchl v umyvadle. Voda byla studená. V mužských pokojích byla voda vždycky studená.

Šatník měl troje široká dvířka vyřezávaná prostým shienarským způsobem, takže vodopády a horská plesa byly na řezbě spíš naznačeny. Rand odsunul prostřední dvířka a chvíli zíral na to, co tu bylo místo jeho několika kousků oděvu, které si přinesl s sebou. Tucet kabátců s vysokým límcem z nejjemnějšího sukna a tak dobře ušitých, že něco takového na kupci ani na pánovi ještě nikdy neviděl, a většina byla vyšívaná jako slavnostní odění. Tucet! Ke každému kabátci tři košile, jak lněné, tak hedvábné, se širokými rukávci a naškrobenými manžetami. Dva pláště. Dva, když on musel celý život vystačit s jedním. Jeden plášť byl prostý, ze silné tmavé vlny. Ten druhý byl tmavomodrý, s naškrobeným límcem vyšívaným zlatými volavkami... a vysoko na levé straně prsou, kde by měl urozenec svůj znak...

Randovi se ruka pohnula k plášti zcela bez jeho vůle. Nebyl si jist, co má vlastně cítit, když prsty přejel stehy na vyšitém hadovi stočeném skoro do kruhu, kterýžto had však měl čtyři nohy a zlatou lví hřívu, šupiny měl karmínové a zlaté, a tlapy zakončené pěti zlatými drápy. Rand ucukl, jako by se spálil. Světlo mi pomoz! Tohle nechala udělat Amalisa, nebo Moirain? Kolik lidí to vidělo? Kolik z nich pozná, co to znamená? Dokonce i jeden je příliš mnoho. Ať shořím, ona se mě snaží nechat zabít. A ta zatracená Moirain se mnou ani nepromluví a teď mi dá zatracené skvělé nové šaty, abych měl v čem umřít!

Ozvalo se zaklepání na dveře a Rand málem vyskočil z kůže. „Jsi hotov?“ ozval se hlas Elansu. „Každý steh, honem. Možná bych měla...“ Ozvalo se zaskřípění, jako by se snažila otočit klikou.

Rand si překvapeně uvědomil, že je nahý. „Už jsem hotový, křikl. „Mír! Nechoď dovnitř!“ Rychle posbíral, co měl předtím na sobě, včetně bot. „Hned to přinesu!“ Schoval se za dveře, které pootevřel jen natolik, aby mohl ranec prostrčit šatajan do rukou. „To je všechno.“

Elansu se snažila nahlédnout dveřmi. „Jsi si jistý? Moirain Sedai říkala všechno. Možná bych se měla raději podívat –“

„Je to všechno,“ zavrčel Rand. „Na mou čest!“ Ramenem jí přirazil dveře do tváře a z druhé strany zaslechl smích.

Tiše si pro sebe mumlal a rychle se přioděl. Nehodlal riskovat, že si některá z nich najde důvod, proč se vtlačit dovnitř. Šedé spodky byly těsnější, než na jaké byl zvyklý, nicméně byly pohodlné. Košile s nabíranými rukávci byla dost bílá, aby to uspokojilo kteroukoliv hospodyňku z Emondovy Role v den velkého prádla. Vysoké boty po kolena mu padly, jako by v nich již rok chodil. Rand doufal, že je to jenom díky dobrému ševci, a ne práce Aes Sedai.

Ze všeho toho šatstva by byl ranec velký jako Rand sám. Přesto si Rand zvykl na pohodlí, na to, že má zase čistou košili, že nemusí nosit stejné spodky den co den, až jsou díky potu a prachu tuhé jako boty, a pak je nosit dál. Vzal z truhlice sedlové brašny a nacpal do nich, co se tam vešlo. Pak váhavě rozprostřel skvělý plášť na postel a naházel na něj další košile a spodky. Nebezpečný znak zahnul dovnitř a vše svázal provazem, takže si to mohl hodit přes rameno. Ranec vypadal skoro stejně jako ty, které nosili mládenci na cestách.

Střílnami se dovnitř vevalilo zatroubení, trubači troubili fanfáry vně hradeb a další trubači jim odpovídali z věží tvrze.

„Až to půjde, tu výšivku vypářu,“ zamumlal. Viděl ženy párat stehy na výšivce, když udělaly chybu nebo změnily názor na vzor, a nepřipadalo mu to nijak těžké.

Ostatní šaty – vlastně většinu – nacpal zpátky do šatníku. Nemusely tu zůstat stopy spěšného odchodu, který by jej prozradil prvnímu člověku, jenž by poté, co Rand odejde, strčil hlavu do dveří.

Když poklekal vedle svého lůžka, pořád se mračil. Okachlíkované stupínky, na nichž lůžka stála, byly vlastně píckami, kde celou noc hořel malý ohýnek, takže bylo v posteli teplo i v nejhorší shienarské zimě. Noci byly pořád chladnější, než byl v této roční době zvyklý, ale teď mu stačily jen pokrývky. Rand otevřel dveře od pícky a vytáhl odtamtud ranec, který tu nemohl nechat. Byl rád, že Elansu nenapadlo, že by tam někdo mohl strčit šaty.

Položil ranec na pokrývky, rozvázal jeden konec a částečně ranec rozbalil. Kejlířský plášť, obrácený lícem dovnitř, aby nebyly vidět stovky záplat, záplat všech možných velikostí a barev. Samotný plášť byl ve slušném stavu, záplaty byly odznakem kejklíře. Bývaly odznakem kejklíře.

Uvnitř odpočívala dvě pouzdra z tvrdé kůže. V tom větším byla harfa, které se Rand nikdy nedotkl. Harfa není nic pro neohrabané prsty sedláka, chlapče . V tom druhém, dlouhém a úzkém, byla zlatem a stříbrem vykládaná flétna, kterou Rand nejednou použil, aby si vysloužil večeři a postel na noc. Na flétnu ho naučil hrát kejklíř Tom Merrilin předtím, než umřel. Rand si vždycky, když se flétny dotkl, na Toma vzpomněl, na jeho pronikavé modré oči a dlouhé bílé kníry, na to, jak mu strčil svinutý plášť do rukou a pobízel ho k běhu. A pak se i Tom sám rozběhl a v rukou se mu jakoby kouzlem objevily nože, jako tomu bývalo při představení, aby se postavil myrddraalovi, který je přicházel zabít.

Rand se otřásl a ranec přebalil. „Všechno tím skončilo.“ Vzpomněl si na vítr na vrcholku věže a dodal: „Zvláštní věci se přicházívají takhle blízko Morny.“ Nebyl si jist, jestli tomu věří, ne tak, jak to Lan zjevně myslel. Na každý pád, dokonce i bez amyrlinina stolce, už měl dávno z Fal Dary odejít.

Natáhl si kabátec, který nechal venku – byl to ten tmavozelený, připomněl mu lesy u nich doma, Tamův statek v Západním polesí, kde vyrostl, a Luh, kde se učil plavat – připjal si k pasu meč se znamením volavky a na druhý bok si pověsil toulec ježící se šípy. Jeho luk se sundanou tětivou stál v koutě vedle Matova a Perrinova a lučiště bylo o dvě dlaně vyšší než on sám. Sám si ho vyrobil po příchodu do Fal Dary, a kromě něj luk dokázali napnout pouze Lan s Perrinem. Rand prostrčil stočené pokrývky a nový plášť smyčkami v rancích, pověsil si oba na levé rameno, nahoru hodil sedlové brašny a popadl luk. Pravou ruku musím mít volnou, připomněl si. Ať si myslí, že jsem nebezpečný. Možná si to někdo myslet bude .

Pootevřel dveře a zjistil, že chodba je prázdná. Kolem proběhl jeden olivrejovaný sloužící, ale ani se na Randa neohlédl. Jakmile jeho rychlé kroky utichly, Rand vklouzl do chodby.

Snažil se jít přirozeně, nedbale, ale se sedlovými brašnami na rameni a ranci na zádech věděl, že si ho nikdo nemůže splést, že vypadá jako člověk, který se vydává na cesty a nehodlá se vracet. Znovu zazněly trubky, ale tady v pevnosti nebyly tak hlasité.

Rand měl koně, vysokého narezlého hnědáka, v severní stáji. Říkalo se jí Panská stáj, byla nedaleko boční branky, kterou používal urozený pán Agelmar, když si chtěl vyjet na projížďku. Ale pán Fal Dary dneska nikam nepojede, ani nikdo z jeho rodiny, a stáj by mohla být až na stájníky prázdná. Do Panské stáje se z Randova pokoje dalo jít dvěma cestami. Jednou z nich by musel projít kolem celé pevnosti, za soukromou zahradou urozeného pána Agelmara a pak dolů, na protější stranu a skrz kovárnu, která by nyní měla být stejně opuštěná, na nádvoří. Kdyby se Rand vydal touto cestou, mohl by být zatím, než se dostane ke koni, vydán rozkaz, aby ho našli. Druhá cesta byla mnohem kratší. Nejdřív na vnější nádvoří, kam právě teď přijížděla amyrlin v doprovodu tuctu či víc Aes Sedai.