Robert Jordan - Velké Hledání

Takže každý z nás slyší vlastní příkazy a neslyší jiné . Muž, jenž si říkal Bors si pro sebe polekaně mumlal. Kdyby věděl, jaké příkazy dostává alespoň jeden z přítomných, mohl by tuto znalost využít pro sebe, ale takhle... Netrpělivě čekal, až přijde řada na něho, a zapomněl se natolik, že se úplně narovnal.

Jeden po druhém dostávali přítomní své rozkazy. Každý byl sice obklopen stěnou ticha, přesto poskytoval mučivé náznaky, jenom kdyby je muž, jenž si říkal Bors, dokázal přečíst. Muž z Atha’an Miere, z Mořského národa, sice kýval hlavou, ale bylo zřejmé, že váhá. Shienarec, z jehož postoje vyzařoval zmatek, se mlčky podrobil. Druhá žena z Tar Valonu sebou trhla, jako by se lekla, a šedě zahalená postava, jejíž pohlaví nedokázal muž, jenž si říkal Bors, rozpoznat, zavrtěla hlavou, poté padla na kolena a začala důrazně kývat. Někteří se zkroutili stejnou křečí, jako ona žena z Illianu, jako by je samotná bolest zvedla až na špičky.

„Borsi.“

Muž, jenž si říkal Bors, sebou trhl, když mu zorné pole zaplnila červená škraboška. Pořád ještě viděl komnatu, pořád viděl vznášejícího se Ba’alzamona a tři postavy před ním, ale zároveň jediné, co viděl, byl rudě zastřený obličej. Byl celý omámený a měl pocit, jako by mu pukala lebka a někdo mu vytlačoval oči z hlavy. Na chvíli měl dojem, že štěrbinami ve škrabošce vidí plameny.

„Jsi věrný... Borsi?“

Náznak posměchu při vyslovení jeho jména ho zamrazil. „Jsem věrný, velký pane. Nemůžu před tebou nic skrýt.“ Jsem věrný! Přísahám!

„Ne, to nemůžeš.“

Jistota v Ba’alzamonově hlase způsobila, že muži, jenž si říkal Bors, vyschlo v ústech, ale přinutil se promluvit. „Přikazuj, velký pane, a já uposlechnu.“

„Tak za prvé, vrátíš se do Tarabonu a budeš pokračovat ve své poctivé práci. Vlastně ti přikazuji, abys zdvojnásobil své úsilí.“

Muž, jenž si říkal Bors, se na Ba’alzamona popleteně podíval, ale ohně za škraboškou opět vzplály, a on využil toho, že se uklonil, aby od nich mohl odtrhnout pohled. „Jak přikazuješ, velký pane, tak se stane.“

„Za druhé, budeš dávat pozor, zda nespatříš ony tři mladé muže, a necháš hlídat i své stoupence. Měj se však na pozoru – jsou nebezpeční.“

Muž, jenž si říkal Bors, se ohlédl na postavy vznášející se před Ba’alzamonem. Jak to dělá? Vidím je, ale nevidím nic kromě jeho obličeje . Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Pod tenkými rukavicemi měl zpocené dlaně a košile se mu lepila na záda. „Nebezpeční, velký pane? Kluci ze statku? Je jeden z nich –“

„Meč je nebezpečný člověku u hrotu, ne člověku u jílce. Pokud ten člověk, který meč drží, není hlupák, nebo není bezstarostný či nezkušený, v kterémžto případě je dvakrát nebezpečnější sobě než komukoliv jinému. Stačí, že jsem ti je ukázal. To stačí, abys mě poslechl.“

„Jak přikazuješ, velký pane, tak se stane.“

„Za třetí, a to se týká těch, kdož přistáli u Tomovy Hlavy a Domanů. O těch nebudeš mluvit s nikým. Až se vrátíš do Tarabonu...“

Muž, jenž si říkal Bors, si uvědomil, že jak poslouchá, má otevřená ústa. Ty příkazy nedávaly smysl. Kdybych tak věděl, co bylo řečeno ostatním, možná bych si to dokázal poskládat .

Náhle měl pocit, jako by mu spánky stiskla obrovská ruka, cítil, jak je zvedán ze země, a svět se rozletěl na tisíce hvězdiček, kdy se každý záblesk světla změnil v obraz, který mu plynul hlavou, či se otáčel a zmenšoval, jak odplouval do dáli, než ho mohl pořádně zachytit. Kolem se na nemožné obloze hnala pruhovaná mračna, červená, žlutá a černá, jako by je poháněl nejmocnější vítr, jaký kdy svět viděl. Do temnoty ustupovala, až úplně zmizela stejně rychle, jako se objevila, žena – dívka? – oblečená v bílém. Do oka mu hleděl krkavec, který ho znal, a zmizel. Ozbrojený muž v pomalované a okřídlené hrubé přilbici ve tvaru jakéhosi obludného jedovatého hmyzu pozvedl meč a bodl stranou, někam mimo dohled. Zdaleka se přihnal roh, zakřivený zlatý roh. Jak prolétal kolem, vydal jediný zvučný tón, jenž pronikal až do hloubi duše. V poslední chvíli se v záblesku změnil na oslepující kruh zlatého světla, které ho minulo a jeho zamrazilo, jak by to snad nedokázala způsobit ani smrt. Ze stínu mimo dohled vyskočil vlk a rozerval mu hrdlo. Nemohl ani zařvat. Muka pokračovala a zcela ho zahltila. Málem si ani nevzpomínal, kdo vlastně je, nebo kým byl. Z nebe pršel oheň a spadly z ní hvězdy i měsíc. Řeky se naplnily krví a mrtví povstali z hrobů. Země se rozpoltila a z ní se vyřinula rozteklá láva...

Muž, jenž si říkal Bors, zjistil, že se krčí a ostatní v komnatě ho povětšině pozorují. Všude bylo ticho. Ať se podíval, kam chtěl, nahoru, dolů, či kterýmkoliv směrem kolem sebe, maskovaná Ba’alzamonova tvář zcela vyplňovala jeho zorné pole. Obrazy, které mu proplouvaly myslí, se ztrácely. Byl si jist, že většina obrazů mu již zmizela z paměti. Váhavě se narovnal. Ba’alzamon byl stále před ním.

„Velký pane, co –?“

„Některé rozkazy jsou natolik důležité, že je nesmějí znát ani ti, kdož je mají vykonat.“

Když se muž, jenž si říkal Bors, narovnal, byl opět sám v tichu. Další, vznešený pán z Tearu, kýval a ukláněl se někomu, koho nikdo jiný neviděl. Muž, jenž si říkal Bors, si položil roztřesenou ruku na čelo a snažil se vzpomenout si na cosi, co mu prolétlo myslí, i když si nebyl zase tak zcela jist, že si na to vůbec chce vzpomenout. Poslední útržek vzpomínky se zatřepotal a zmizel, a on náhle nevěděl, nač že si to vůbec chce vzpomenout. Vím, že tam něco bylo, ale co? Něco tam bylo! Nebo ne? Zamnul si ruce a uvědomil si, že má zpocené dlaně. Ošklíbl se a obrátil pozornost na tři postavy visící ve vzduchu před vznášejícím se Ba’alzamonem.

Svalnatý kudrnatý mládenec. Sedlák s mečem. A jinoch s poťouchlým výrazem ve tváři. Muž, jenž si říkal Bors, si je v duchu pro sebe pojmenoval Kovář, Šermíř a Šprýmař. Jaké je jejich místo ve skládačce? Musí být důležití, jinak by z nich Ba’alzamon neučinil středobod dnešního shromáždění. Ale podle samotných rozkazů mohli každou chvíli zemřít, a muž, jenž si říkal Bors, musel hloubat nad tím, zda i ostatní dostali ohledně trojice stejně smrtící rozkazy. Jak jsou vlastně důležití? Modré oči mohou znamenat urozenou krev z Andoru – což při tomto odění není příliš pravděpodobné – a v Hraničních státech nebyly světlé oči také výjimkou, stejně jako v Tearu, a to už se samozřejmě nezmiňujeme o Ghealdanu... Ne, tudy cesta nevede. Ale žluté oči? Kdo jsou? Co jsou zač?

Muž, jenž si říkal Bors, sebou trhl, když se kdosi dotkl jeho rukávu, a ohlédl se. Zjistil, že hledí na jednoho z bíle oděných sloužících, na mladého muže, který tu stál vedle něj. Ostatní už se také vrátili, vlastně jich bylo víc než předtím, jeden pro každého se škraboškou. Muž, jenž si říkal Bors, zamrkal. Ba’alzamon byl pryč. Myrddraal byl také pryč. A tam, kde bývaly dveře, byl jenom drsný kámen. Ale ty tři postavy tu stále visely. Muž, jenž si říkal Bors, měl dojem, že shlížejí přímo na něj.

„Budeš-li chtít, můj pane Borsi, ukážu ti tvůj pokoj.“

Muž, jenž si říkal Bors, se vyhýbal pohledu do těch mrtvých očí, ještě jednou se ohlédl na trojici postav ve vzduchu a následoval sloužícího. Neklidně přemítal, jak ten mládenec věděl, které jméno má použít. Teprve až se za ním zavřely podivné vyřezávané dveře a on za sloužícím ušel tucet kroků, si uvědomil, že je v chodbě se sloužícím zcela sám. Podezřívavě svraštil za škraboškou obočí, ale než mohl otevřít ústa, sloužící promluvil.